Dhaulágirí Circuit je poklidný, ale technicky nesnadný klenot mezi himálajskými turistickým cestami. Málokterý trek v nejvyšším pohoří planety nabídne za pouhých osm dnů takovou podívanou: prales, pětitisícová sedla a ledové štíty přímo nad hlavou.

„Výhod treku kolem sedmé nejvyšší hory planety je hned několik. Už od samého počátku cesty se můžete impozantním himálajským štítům podívat pěkně do tváře, což není vždy pravidlem,“ vysvětluje v prvním díle článku Ivo Petr, proč se na trek vydali, ale také o tom, jak probíhali první dny treku.

Pralesem podél vodopádů

Dosažením tábora v Jeltungu se kromě závratného úvodního úseku na den rozloučíme s dalekými výhledy a ponoříme se do šera pralesa. Ovšem ponor je to nesmírně zajímavý a doslova osvěžující. Především velké množství vodopádů vysokých několik stovek metrů, padajících snad až odněkud z nebes, skvěle oživuje poněkud monotónní zeleň pralesa. Dalším záchytným tábořištěm je Dobham Kharka ve výši 2 520 m. Právě v tomto okamžiku (a jako na potvoru) se kazí až doposud vynikající počasí. Vrcholky hor zahalují mraky, spouští se déšť a díky chladu je jasné, že ve vyšších polohách sněží. O správnosti tohoto úsudku se můžeme přesvědčit hned následující den. Dosažení tzv. Italského kempu totiž probíhá již zcela v zimním rytmu. V houstnoucí chumelenici stavíme stany a urychleně zalézáme do tepla spacáků. Sněží celou noc, teplota klesá k minus desíti, a tak není divu, že za podmračeného a bílého rána se nikomu moc nechce vyrazit na cestu.

Úderem deváté hodiny se vše mění. Slunce vítězí na celé čáře a odhaluje, co vydatné sněžení napáchalo. Už tak vysoké stěny okolních štítů vypadají díky bílému pancíři ještě ohromněji a pohled na další průběh treku nikterak nepotěší. Právě zde se totiž dostáváme k prvnímu složitějšímu bodu okružní cesty. Až doposud příjemná pěšina se zde propadá dolů po hraně ledovcové morény o dobrých sto metrů takřka vertikálním svahem, který díky mocné sněhové nadílce nevypadá zrovna lákavě. V dřevěné boudě, která stráží Italský kemp a je skutečně posledním stavením na treku, potkáváme samozvaného správce. Nabízí se nám jako horský vůdce s tím, že nás bezpečně provede nejvyšším patrem přechodu.

Poprvé nad pět tisíc

Nebezpečný úsek za Italským kempem byl novým „gajdem“ zabezpečen lanem. Obávaná a kamennými lavinami ohrožovaná soutěska hned za ledovcovou morénou byla díky mrazu klidná, a tak celá skupina do večera dosáhla plánovaného Japonského kempu (3 890 m). Celý další průběh treku je veden po ledovci, ale maček zde není třeba. Nejvyšším bodem je Francouzské sedlo (French Pass) ve výši 5 360 m. Největším úskalím přechodu je pak právě nutnost založení dvou táborů nad hranicí 5 000 m, což nemusí každý snášet dobře, ale naše skupina s tím naštěstí neměla problémy. Ty působil spíše místní průvodce, který nejenže nikam nikoho nevedl, ale muselo se na něj dlouho do večera čekat. Nejhorším úsekem je část cesty mezi Francouzským sedlem a dalším vysokým sedlem Dhampus Pass (5 244 m), kde od rána fouká silný ledový vítr, před nímž není úniku. Nocleh na tábořišti Hidden Valley (5 140 m) je posledním v takto velké výšce a teplota zde dosahuje až minus 25 °C.

Ovšem výhledy na naprosto děsivou severovýchodní stěnu Dhaulágirí, která převyšuje tábořiště ještě o další tři vertikální kilometry, jsou dostatečnou záplatou na ledové a větrné strádání. Překonáním sedla Dhampus Pass se dostáváme tak trochu do jiného světa. Nejenže nás čeká klesání o více jak 2 500 výškových metrů, ale dostáváme se také do podstatně teplejší oblasti údolí Kalí Gandaki. Ostatně není divu. Suché a takřka pouštní království Mustang je již nedaleko, rovněž populární oblast Annapuren má také z velké části charakter polopouště. V okruhu kolem Dhaulágirí lze z tábořiště Alu Bari ještě pokračovat několika etapami, vedoucími přes vesnice údolí Kalí Gandaki, ale civilizace postoupila až sem, a tak není problém sjet z první dosažené osady Marpha až do Beni, případně přímo do města Pókhara v podhůří Himálaje. A to byl také po značně vyčerpávajícím výkonu naší skupiny jasný cíl.

Pokud budete mít po návratu do Pókhary ještě chvíli času, najdete zde dva naprosto vynikající a atraktivní cíle – „ranní“ vyhlídku Sarangkot, ale především pak Mohylu míru, vypínající se nad jižním břehem jezera Phéva, odkud jsou krvavé západy slunce jak nad Dhaulágirí, ale především nad dominantní Annapurnou nejkrásnější. Zvláště když pak celou tuto hvězdnou plejádu doplňuje vznešený zub himálajského Matterhornu – vrcholu Mačapučare – je pocit z více jak důstojné tečky za nádherným trekem dokonalý.

Text a foto: Ivo Petr