Ledový dech Dhaulágirí – 1. část

Dhaulágirí Circuit je poklidný, ale technicky nesnadný klenot mezi himálajskými turistickým cestami. Málokterý trek v nejvyšším pohoří planety nabídne za pouhých osm dnů takovou podívanou: prales, pětitisícová sedla a ledové štíty přímo nad hlavou.

Výhod treku kolem sedmé nejvyšší hory planety je hned několik. Už od samého počátku cesty se můžete impozantním himálajským štítům podívat pěkně do tváře, což není vždy pravidlem. Na každém kroku nebudete zakopávat o davy trekařů a za třetí – lidé, které budete potkávat v nádherně upravených a krásně barevných vesnicích, ještě nejsou masovým turismem tak zkaženi, jako je tomu u populárnějších nepálských treků.

Jsme skupinka pravověrných trekařů, kteří se na cestách obejdou bez nosičů, kuchařů a „gajdů“, takže po domluvě dopravy z Káthmándú až do podhorského města Beni můžeme po noci pod širákem na místním „autobusáku“ vyrazit do hor. A protože pokrok nelze zastavit a až do vesnice Darbang dnes vede celkem slušná silnice, je díky domluvené přepravě mikrobusem úvodní a po pravdě řečeno vizuálně nijak úchvatná etapa zrušena.

Nosiče jsme sice už při úvodním jednání odmítli, ale nabídce místního mezkaře nelze odolat. Zvířata unesou dost, navíc pro ně nemusíme tahat stany a zajišťovat jim jídlo. Část bagáže tak jde na jejich hřbety a o pár kilogramů lehčí můžeme vyrazit na cestu. Ta je celkem jasná, průvodce skutečně není nutný, a protože hned zkraje lze obdivovat nejen samotný kolos Dhaulágirí, ale i skupinu Annapuren, trek velmi příjemně ubíhá.

Led, sníh a samota

Krajina, která nás po první tři dny treku obklopuje, je jedním slovem ohromující. Prakticky hned od počátku se cesta vine vysoko nad údolím řeky Myagda a nabízí po celou dobu dech vyrážející výhledy na horské velikány. A nejen úžasné hory se staví do cesty. Vesnice či samoty, které trasu lemují, patří k nejkrásnějším v Nepálu. Na místní poměry zde vládne až zarážející čistota, lidé jsou usměvaví a už z dálky zdraví. Především hlasité „namasté“, znějící ze stovek dětských hrdel, je nedílnou a po pravdě velmi půvabnou součástí putování.

Dokonale čistý a průzračný vzduch do detailu vykresluje všechny záhyby a faldy zaledněných hor. Vše je navíc orámované tisíci vzorně upravenými políčky, rozsetými po terasách, kam až oko dohlédne. Cílem prvního, spíše odpočinkového dne je vesnice Sibang, kde je možné nalézt skromné ubytování u jedné neobyčejně milé a pohostinné rodiny. Na podobný komfort lze narazit ještě asi dva dny pochodu. Pak už ale není nic. Jen divoká a nespoutaná příroda, led, sníh a kolosální stěny Himálaje. Právě absence lodžií, tedy ubytoven a bufetů, odrazuje mnoho návštěvníků od cesty. Totální absence ubytování pod střechou pak začíná v tzv. Italském kempu (3 660 m) a trvá prakticky až do samotného konce treku v údolí Kalí Gandaki.

Pohodlného ubytování využívám s kamarády k dosažení pohádkově krásné louky nad osadou, odkud čekáme na „big sky show“, kdy se celá bariéra okolních hor obléká do oranžového šatu soumraku. Především dominantní kolos Dhaulágirí přesvědčuje o faktu, že je zde skutečným pánem hor, neboť jeho skalnatá hlava září do okolního šera ještě dlouho po tom, co slunce definitivně skočí do peřin.

Zatímco první den jsme po dosažení výšky 1 800 m jen minimálně tuto výšku ztráceli, další den musíme hned v úvodu klesnout o dobrých 300 metrů. Čeká nás přechod říčky Dar Khola po skvěle vedeném chodníku, který se značnou odvahou vytesali obyvatelé výše postavených osad do strmých svahů hor. Zakrátko musíme překonat boční dolinu, která je zároveň jakýmsi dělítkem mezi „civilizací“ a divočinou. Od této chvíle už na žádné vesnice nenarazíme.

Text a foto: Ivo Petr

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


− dva = 4

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups