Závody adventure race představují několikadenní, neustálý zápřah v extrémních podmínkách. Pro reprezentanta Tomáše Petrečka je ale překonávání nástrah drogou, kterou musí dostávat znovu a znovu.

Co vás vlastně přivedlo k extrémním závodům? Kdy jste v sobě objevil tu touhu překonávat sám sebe?

Touha jít až za hranici je ve mně už odjakživa a myslím, že ji má v sobě téměř každý člověk. Ten pocit překonat sebe sama je návykový. Rád dělám více různorodých sportovních aktivit, proto mě baví koncept závodů typu adventure race, kdy se disciplíny střídají. Vše se navíc odehrává v nejzajímavějších místech pořadatelské země. A že je to dřina? To už si tak neberu.
Na svých stránkách píšete, že nerad vzdáváte závody.

Extrémní sporty jsou ale na momenty, kdy si sáhnete téměř až na dno, určitě bohaté. Máte nějaký recept na jejich překonávání?

Při závodech se často ocitnete ve velmi těžkých situacích, například když bloudíte v horách, překonáváte noční úsek v kajaku na moři, dostaví se vysílení, nevolnost… V těchto fázích hraje velkou roli psychika, člověk musí být odolný a v žádném případě nesmí pomýšlet na předčasné ukončení závodu. Můj recept na psychickou odolnost jsou dlouhé obtížné tréninky, při kterých se musíte překonávat stále. Například včera jsem jel trénink na silničním kole v délce 460 km – devatenáct hodin v sedle, to zoceluje.

Vzpomenete si na nějaký moment, který byste ve své kariéře označil za nejtěžší?

Většinou jde o okamžiky, kdy zcela nemůžete nastávající špatnou situaci ovlivnit. Třeba v Portugalsku nás při kajakové etapě v oceánu zastihly vlny. Jeli jsme tehdy celou noc, vzdáleni od pevniny, měli jsme strach a byla nám šílená zima. Takové situace prostě občas nastávají, člověk musí být bojovník.

Jakou roli v těchto momentech hraje fakt, že se závodí v týmu?

Je to veliká motivace, která vás žene kupředu. Bez týmu by to bylo daleko těžší.

Jak se vlastně závodní tým dává dohromady? Je hodně těžké sehnat čtveřici odpovídající výkonnosti, která si navíc lidsky sedne?

Není to jednoduché, pohoda v týmu hraje zásadní roli. Tým se formuje dlouhou dobu a nejtěžší je sehnat ženu, která by splňovala všechny požadavky. My takovou máme, to je veliké plus.

V nedávné době jste změnil „stáj“ a v současné době závodíte za tým Salomon/Suunto. Co vás k této změně vedlo?

Firma Salomon vyrábí jedno z nejkvalitnějších vybavení pro naše potřeby. Třeba boty jsou top produktem. Osobně je používám už deset let, vyhovuje mi jejich stabilita, pohodlí, funkčnost a nízká hmotnost. Sedí mi ale i ostatní vybavení – oblečení, batohy… Když tedy přišla nabídka, dlouho jsem se nerozhodoval. V týmu jsou navíc lidé, se kterými jsem zvyklý závodit.

Jak vypadá trénink závodníka extrémních sportů? Jaký podíl tvoří trénink vytrvalosti a jaký speciální trénink jednotlivých disciplín?

Týdně se snažím trénovat něco okolo třiceti hodin. Zařazuju kolo, běh, lezení, kajak, in-liny, plavání a další technické disciplíny, které se v závodech adventure race objevují. Vytrvalostní trénink je pro naše závody úplně nejdůležitější, proto tvoří téměř osmdesát procent z celkové přípravy.

Specifikem adrenalinových soutěží je fakt, že během několika dnů trvání závodníci téměř nespí. Jakým způsobem se s nedostatkem spánku vyrovnáváte?

Jezdíme závody v délce tři až devět dnů nonstop, kde se střídají jednotlivé disciplíny. Tým tvoří jedna žena a tři muži, postup přes jednotlivé kontroly si volí každý tým sám, podle mapových podkladů. Spánek, či spíše nespánek, je samostatná kapitola. U závodu trvajícího dvě noci nespíme vůbec. Při delších závodech se podle okolností zařazuje odpočinek v průměru kolem dvaceti minut za noc. Při největších krizích, kdy nepomáhá ani kofein, přichází na řadu hlasité zpívání. To mi celkem jde a pomáhá. I ostatní parťáci pak zůstávají bdělí. (smích) Nedostatek spánku snižuje výkonnost a může se dostavit mikrospánek. Usnout za jízdy na kole je pak velmi nebezpečné.

Lze odolnost vůči nevyspání nějakým způsobem trénovat?

Myslím, že to možné není. Alespoň když jsem se o to pokoušel, tak s žádným výsledkem.

Extrémní závody jsou také velmi náročné na kvalitu vybavení, protože jeho selhání často znamená konec nadějí. Jakým způsobem ho vybíráte? A vystavujete ho před závody nějakým speciálním testům odolnosti?

Kvalita a funkčnost je nejdůležitější. Oblečení a ostatní vybavení testuju při trénincích, kde jsou podobné podmínky jako v závodech. Jsem také horolezec, takže vybavení včetně zmiňovaného oblečení Salomon a hodinek Suunto používám i při lezení v horách a velmi se osvědčuje.

V loňském roce jste spolu s Liborem Uhrem zvítězil v extrémním závodě 5 beskydských vrcholů, při kterém jste v náročném terénu absolvoval téměř 130 km.

5BV je pro mě taková srdeční záležitost, mám ho moc rád. Tyto „běžecké“ závody jsou opravdu jedny z nejdelších, které absolvuju. Letos se opět zúčastním za tým Salomon/Suunto.

Jak se vaše tělo a psychika s tak extrémní jednostrannou zátěží vypořádaly?

Mám asi schopnost motivovat sám sebe. Dokážu se vnitřně vyhecovat, aby tělo fungovalo jako stroj. Zatím se mi to daří zvládat.

Dalším vaším cílem a snem je zdolávání osmitisícovek. Co vás na nich tak láká?

Vysoké hory mě uchvátily svou rozlehlostí, krásou, nadřazeností. Lezení v nich je vzrušující.

Vaše letošní expedice na Dhaulágirí ovšem skončila nezdarem. Co se vlastně přihodilo?

Já to za úplný nezdar nepovažuju. Nedosáhli jsme vrcholu, ale práce ve stěně, kterou už lidé pochopitelně moc nevidí, byla tvrdá, namáhavá a dlouhá. Asi největší problém bylo počasí. Každodenní sněžení a silný vítr nám znemožňovaly veškerou práci. Teprve tam jsem si pořádně uvědomil, jak je člověk malý!

Vaše tělo je vystaveno extrémní zátěži. Jakou pozornost věnujete regeneraci?

Regeneruju hlavně prostřednictvím masáží, dále pomocí kompenzačních a strečinkových cvičení. Ty zařazuju třikrát týdně v délce až 90 minut. Po dlouhých závodech si dávám dva až tři dny volno, pak začínám opět trénovat.

Věnujete se nejen fyzicky i psychicky náročnému sportu, ale podobné charakteristiky má i vaše práce v Hasičském záchranném sboru. Jak se vám daří práci a sport skloubit?

Pracuju na směny, které trvají čtyřiadvacet hodin. Pak mám vždy dva dny volna, ve kterých trénuju nejvíce. U hasičů je fyzická připravenost důležitá, snad i proto mi nadřízení vycházejí vstříc a snaží se mi pomáhat. Jsem jim za to vděčný, a tímto bych jim chtěl poděkovat.