Před sto lety žil muž, který měl jako jeden z posledních to štěstí vstoupit do dosud neprobádaných končin. Cestovatel Sven Hedin během čtyřiceti let procestoval téměř celý svět a jeho knihy jsou dodnes nepřekonaným čtením.

Když mu bylo patnáct, stal se svědkem triumfálního příjezdu polárníka Adolfa Erika Nordenskjölda, který jako první proplul Severovýchodním průjezdem. „Přesně tak bych se jednou chtěl vrátit domů,“ pomyslel si. Zatímco jiní na podobné sny rychle zapomenou, Hedin na tom začal tvrdě pracovat. Začal studiem u slavného německého geografa a sinologa Ferdinanda von Richthofen.

První velká cesta

Hedinova první cesta začala v srpnu 1885. Vydal se do dnešního ázerbájdžánského Baku, kde se během sedmi měsíců naučil základy perštiny, kyrgyzštiny, mongolštiny, tibetštiny, čínštiny a dalších orientálních jazyků. Pak odjel do Teheránu, odkud pokračoval do Bagdádu a přes moře do Istanbulu. Jeho popis výhledu ze zdejší Galatské věže je literárně dosud nepřekonán, stejně jako historická rekonstrukce dobytí Chrámu Boží moudrosti osmanskými vojáky v květnu 1453: „Hromovými údery dopadají sekery Muhamedánů na brány. Jedna vrata ještě praskají ve stěžejích, druhá jsou již proražena. Zpiti krvavými šarvátkami útočí janičáři na chrám a s ohnutými, krví zbrocenými svými šavlemi sežínají hlavy jako žitné klasy, podle rozkazu Prorokova. Hromady bezbranných spoutány jsou řetězy a vyváděny ven jako dobytek na jatka…“

Do Persie se vrátil v říjnu 1890. Poté, co jako jeden z prvních Evropanů zdolal sopku Damavand nad Teheránem (5 671 m), mu uznale potřásl rukou sám perský šáh. Dál Hedin pokračoval do Střední Asie. Po dávné Hedvábné cestě se vydal přes Bucharu a Taškent do Pamíru, který přešel do oázy Kašgar, ležící v dnešním čínském Sin-ťiangu. Po návratu do Stockholmu si dodělal doktorát, ale už v říjnu 1893 se vydal na další expedici. Vrátil se do Sin-ťiangu a na skoro třicet tisíc kilometrů dlouhé trase prozkoumal Tarimskou pánev a severní Tibet. Několik pokusů zdolat pamírský vrchol Muztagata (7 546 m) bylo neúspěšných a pokus přejít poušť Taklamakan ho málem stál život. Protože podcenil zásobu vody, dva jeho muži zemřeli žízní a on sám se zachránil v poslední chvíli. Na zpáteční cestě objevil jezero Bosten a zříceniny několika dávných buddhistických měst a přes Peking se vrátil do Švédska.

Do Tibetu v převleku

Do Tarimské pánve se znovu vypravil v letech 1899-1902. Po řece Jarkand se plavil podél západního okraje pouště Taklamakan a vezl s sebou i „hrací krabici“. Tímto archaickým výrazem označoval tehdejší převratnou technickou novinku – gramofon na kliku s mosaznou troubou. Musel to být úchvatný pohled, když pustinami kolem řeky zněly jeho oblíbené árie z Bizetovy opery Carmen… Objevil „putující jezero“ Lóp Núr a pozůstatky zaniklého města Loulan, odkud si odvezl dva tisíce let staré svitky s neznámým písmem. „Buddhistické říše, které v nitru Asie vznikaly, byly pohřbeny pohyblivým pískem,“ komentoval to. „Všechno, co se tu kdy stalo, všechno, co se tu právě děje, má pečeť pomíjivosti. Všechno je marnost, ženoucí se s větrem o závod…“

Následně se pokusil proniknout do hlavního města Tibetu, kam byl tehdy Evropanům vstup přísně zakázán. „Osobám, které se snaží neoprávněně dostati do Lhasy, bývá uťata hlava,“ zapsal si. V převleku za buddhistického poutníka se ale dostal jen do ladakhského Léhu, odkud musel s nepořízenou pokračovat přes hory do Dillí, Ágry a Kalkaty.

Na třetí velkou expedici se vydal v roce 1905 s cílem dosáhnout Lhasu, ale i tentokrát byl odražen. Prozkoumal západní Tibet a popsal Transhimálaj, kterému se od té doby říká i Hedinovo pohoří. Navštívil posvátnou tibetskou horu Kailáš a ve městě Šigace se setkal s 9. pančhenlamou. Zároveň objevil prameny Indu a Brahmaputry. Domů se vrátil přes Indii, Japonsko a Rusko.

Po boku Hitlera

V roce 1925 se s odbočkou do USA a Japonska vypravil z Pekingu přes Mongolsko na Sibiř, odkud se po transsibiřské magistrále vrátil do Evropy. Jeho největší výprava ale měla teprve přijít. V letech 1927 až 1935 vedl velkou čínsko-švédskou expedici do pouště Gobi a Tarimské pánve, které se účastnila řada archeologů, botaniků, geologů a vědců dalších oborů. Jejich objevy využívají Číňané při těžbě surovin dodnes a realizovali i Svedinovy návrhy na stavbu silnice do Sin-ťiangu. V závěru expedice byl zajat čínskými muslimy a po jižní větvi Hedvábné stezky se musel vrátit do Pekingu. Když pak přijel do Evropy, zažíval stejné pocity jako kdysi Nordenskjöld. Na německém přednáškovém turné se setkal s Adolfem Hitlerem a jako pangermanista byl fascinován nacismem, ale to už je jiná kapitola.

Hedinovy knihy začaly brzy vycházet v českých překladech a dodnes je seženete v antikvariátech. Pokud se chystáte do Asie, je to nepřekonatelné čtení. Ze sto let starých zápisků se samozřejmě už nic praktického nedozvíte, ale atmosféra vyprávění je nepřekonatelná, a to i díky spoustě fotek a kreseb, kterými Hedin své knihy doprovázel.