Rozhovor s majitelem kultovní značky Tilak.

Za Romanem Kamlerem jsme se vydali přímo do Šumperka, kde sídlí jeho dílna. Začínal s podnikáním, aby měl čas a peníze, dnes podle svých slov nemá ani jedno. Životní příběh jedné z nejslavnějších osobností českého outdooru je jako vystřižený z amerického filmu se šťastným koncem. Seznamte se s osudem horolezce, který dnes vyrábí oblečení patřící do světové špičky.

Vím, že rád jezdíš lézt do Adršpachu. Je to tvoje domácí oblast? Kde jsi s lezením začínal?

Stejně tak jako všichni v mém okolí jsem začínal lézt na Velkém Rabštejně. Tam jsem se horolezecky narodil a začaly tam i mé první lezecké víkendy. V Ádru jsem byl poprvé ve druháku na gymnáziu, což bylo asi před třiceti lety, a dnes to je určitě moje domácí oblast. Spolužák ve třídě tenkrát přišel s tím, že má kamaráda horolezce, se kterým můžeme vyrazit na poslední slanění. Jel jsem s nimi a od té doby mi to vydrželo.

Snad každý, kdo v útlém věku začínal s lezením, také stopoval. Jak jsi do skal jezdil ty?

Ono to nebylo potřeba, protože na Rabštejn ze Šumperka se dostávalo velmi snadno, autobus stál čtyři koruny. Když jsme později začali jezdit do Ádru, tak už jsem cestu stopem nechtěl riskovat. Přijet na místo o několik hodin později pro mě byla dost klíčová záležitost. To jsem raději jel vlakem a věděl, že nepřijdu třeba o čtyři hodiny lezení. Stopovat by mě ani nenapadlo!

Takže jsi musel mít nějakou brigádu?

Ano, už od gymplu, to mi ještě ani nebylo osmnáct, jsem chodil na brigády do Prametu, kde jsem pomáhal ve výrobě. Plat byl osm korun na hodinu. Ono to bylo totiž tak, že mi máma suše oznámila: „Jestli tvoje víkendové útraty přesáhnou dvacet korun, tak si na ně musíš vydělat.“ Tak jsem začal chodit na brigády a vydělávat.

Záhrab, širák, stan, srub, doma… Kde usínáš nejraději?

Ty první varianty. Nemám nic proti tomu spát doma, ale ten pobyt venku počínaje záhrabem, to jsou věci, které vyhledávám. Před měsícem jsem se vrátil z expedice v Grand Canyonu, kde jsme tři týdny spali jen venku. První noc v motelu po jednadvaceti nocích venku byla šílená. Světelné znečištění, hluk, prostě hrůza.

Grand Canyon? To je velký podnik! Jaký je tvůj nejsilnější zážitek ze splutí?

Rozhodně peřeje! Není to jen turistická záležitost, je to hodně i o sportu. Docela jsme si dali do těla! Ale i ten kaňon samotný, nebo boční kaňony, třeba takový Havasu Canyon…

Když pominu domov, kam se vracíš nejraději?

Na sever. Mám problém s teplem, a tak moje srdeční destinace jsou Norsko, Lofoty a Grónsko. Když je dvacet stupňů pod nulou a svítí sluníčko, tak je to přesně takové počasí, jaké mi vyhovuje – umím se do něj obléknout.

Kolik si obyčejně každý rok uděláš volna na výpravy?

Byly doby, kdy jsem jezdil dvakrát do roka na tři až čtyři týdny. To už se mi v poslední době moc nedaří, ale většinou se povede vypadnout zhruba na tři týdny. Se vším podnikáním jsem začínal, abych měl čas a peníze. Teď nemám ani jedno, ani druhé. Čas nemám, protože pracuji, a peníze také ne, protože je mám ve firmě. Když se letos blížil Grand Canyon, práce bylo, že bych se z toho zbláznil, ale řekl jsem si že pojedu, i kdyby čert na koze jezdil.

Někteří lezci se bojí, jiní ne. Co ty a strach?

Bojím se furt. Je otázka, jak daleko máš ten práh posunutý. V tomhle tě Ádr neskutečně vyučí. Kdybych skončil někde ve Francii na vápenci, kde máš nýt každé dva metry, tak tě to hrozně degraduje. Když na písku k prvnímu kruhu v patnácti metrech dolezeš fialovej strachy, nebo alespoň já, tak ti to krásně vyčistí hlavu. Vrátím se do práce a třeba rozseknu problém, se kterým jsem se dlouho trápil. Také si myslím, že to se strachem už trochu umím. No a kdybych se přestal bát, tak to je poukázka na dřevěný spacák. To bych se na to asi raději vykašlal. Obava a strach o holej, to je zkrátka dobrá věc.

Hodně času trávíš prací, ve volných chvílích lezeš nebo se jinak hýbeš. Baví tě někdy odpočinout si v pravém slova smyslu?

Už jsem o tom několikrát přemýšlel. Třeba takový wellness. Někam přijedeš, dají ti najíst, vlezeš si do vany s bublinkama a pak dostaneš masáž. Několikrát jsem o tom přemýšlel, ale ještě jsem to nikdy neudělal. (smích)

Jsi stejná generace jako Jindřich Hudeček. On začal prodávat lezecký materiál, ty jsi začal se spacáky. Co tě k tomu vedlo?

To je jednoduché, neměl jsem v čem spát! Nešlo to koupit na krámě. První spacák mi ušila máma na kufříkovém šicím stroji, já jsem se na to pak podíval a zjistil, že by to šlo zdokonalit. Ušil jsem lepší spacák s „differential cut“ (rozdílný střih uvnitř a vně spacáku, pozn. red.), a když to viděl kamarád, chtěl také takový. Tak jsem mu ho ušil také a už se to rozjelo. Úvazek jsem si pochopitelně také několikrát šil sám, ale na větší výrobu jsem neměl k dispozici mašiny. Moje počáteční investice do firmy byla 400 korun. Koupil jsem deset metrů šusťáku a pytel peří.

Ještě než existovala značka Tilak, vyráběl jsi pod značkou Kamm sport. Bylo ještě něco před tím?

Úplně původně to byl Kemrlich, což byla tehdy moje lezecká přezdívka. Zlomilo se to někdy kolem roku ´92, kdy jsem dělal smlouvu s Gore. Tehdy mi říkali, že Kemrlich je nešťastné jméno: špatně se to vyslovuje a nikdo vlastně neví, o co jde. Proto jsme se přejmenovali na Kamm sport. Ani to ale nebylo poslední jméno, poslední změna přišla v roce 2000, kdy se značka přejmenovala na dnešní Tilak.

Horolezci jsou veselá banda a tak se nemůžu nezeptat. Když Tilak přečteš odzadu, vzniklé slovo má k této skupině lidí myslím velmi blízko. Je to náhoda, nebo záměr?

Vůbec mě to tenkrát nenapadlo. Až po deseti letech Tilaku mi kamarádi, co byli v Grónsku, poslali obrázek. Jeden z nich měl na přilbě znak Tilaku, ve kterém byla písmenka právě zpřeházená odzadu dopředu. Tenkrát mně to poprvé došlo, opravdu!

Jak tě napadlo začít šít právě z Gore-Texu?

O Gore-Texu jsem pochopitelně věděl, třeba z katalogů Mammut, které se k nám tu a tam dostaly. Věděl jsem, že je to dobré, ale jak se k tomu dostat? Později jeden můj kamarád vyrazil na lezecké závody do Kolína, kde měl Gore svůj propagační stánek. Přivezl mi reklamní letáček, na jehož poslední straně byla milimetrovým písmem uvedena adresa. No a já jim se svou drzostí napsal dopis, že jsem horolezec v Česku a že ty bundy jsou prima; šiju spacáky a mám dvě brigádnice a že by bylo fajn, kdybychom mohli začít spolupracovat. Bylo to dva roky po revoluci a v té vlně uvolnění zkrátka nějak vyšli vstříc.

Jak tenkrát vypadalo tvoje první jednání s Gore?

Tak to je storka, na kterou do smrti nezapomenu! Pozvali si mě na jednání do Mnichova, jenže jak se tam dostat? Kamarád jel zrovna někam ke Stuttgartu za jiným kamarádem, a tak jsem se s nimi svezl. Pět kluků naskákalo do stodvacítky a kousek před Mnichovem jsme zajeli někam do lesa a postavili stan. Ráno jsem ze sebe otřepal jehličí a převlékl se do šolny (pánský oblek v brněnském slangu, pozn. red.). Protože mi bylo hloupé přijít do firmy Gore jen tak, tak mi táta půjčil kožený kufřík. Neměl jsem v něm tenkrát ani tužku a pero. Jednací místnost měla velikost menší tělocvičny a uprostřed sedělo devět nejvyšších manažerů Gore pro Evropu. Ptali se mě, jaké jsou obchodní možnosti pro Evropu, potažmo východní část střední Evropy. Já jim na to odpověděl, že už jsem ušil pár spacáků pro kámoše, mám dvě brigádnice a z toho jednu švadlenu a že by se s tím něco dalo vymyslet. Ještě ten podzim přijeli zástupci Gore do Česka a na jaře jsme podepsali smlouvu.

Kdy bylo pracovně tvé nejtěžší období v životě? Měl jsi někdy strach, že Tilak zanikne?

Takhle ne. Spíš se to docela dost rozjelo a někdy jsem měl pocit, že je toho opravdu hodně a jestli mi to vůbec stojí za to. Jestli se chci uštvat v práci, nebo ne. Určitě bych mohl pracovat ještě víc, vydělávat víc a všem by se mohlo dařit ještě o něco líp. Musím ale říct, že než abych měl strach o to, jestli bude dost práce, zatím byl vždy větší zájem o věci které děláme, než kolik jsme jich schopní vyrobit. I v dnešní těžké době si spíš dokážu představit, že bych zaměstnance spíš přijímal, než propouštěl. Nyní zaměstnávám šedesát lidí.

Dočetl jsem se, že na českém trhu s outdoorovým oblečením máte pětiprocentní podíl. Není to málo?

Děláme velmi speciální věci ze speciálních materiálů. Já neumím vyrobit bundu z materiálu, který stojí 1 000 korun za metr. Všechno děláme v Česku, používáme nejlepší a nejdražší materiály, které jsou k dispozici, technologie, které také nejsou zrovna levné, a moje holky nedělají za misku rýže a dva dolary denně. Tím, že jedna naše bunda stojí 10 000 korun, je daná naše klientela. Jsou to lidi, kteří vědí, co chtějí, a jsou to ochotni zaplatit. Zákazníci za mnou také chodí a ptají se po veselejších barvách. Když se podíváš na naše oblečení, vše je v decentních barvách. Je to také dané tím, že naše bunda ti bude sloužit pět, osm nebo třeba deset let. Když si letos koupíš světle fialovou bundu, tak budeš „in“. Ale příští zimu budeš za pitomce. Neděláme žádný konzum.

V poslední době je hodně diskutována nanovlákenná technologie. Vidíš v ní budoucnost?

Moc se na to těším! Už pro Nanoprotex několik let děláme vzorky, které putují po celém světě včetně Dubaje nebo Japonska. Zrovna nedávno jsem byl na dalším jednání v Liberci na univerzitě. Oni mají velice zajímavý program, který Gore už nenabízí, a to že si vybereš materiál, který se ti líbí, a oni jsou ti jej schopní nalaminovat. To je poměrně vysoká úroveň přizpůsobení zákazníkovi. Předpokládám, že letos by mohly být první vzorky, které by se odprezentovaly na ISPO, k prodeji by mohly být na sezonu 2014/2015, když se to povede.

Přemýšlel jsi někdy o rozšíření výroby, ať už v podobě návratu ke spacákům nebo například oblečení na divokou vodu?

Ke spacákům se nevrátím, už na ně ve výrobě nemám místo. Divoká voda je hrozně fajn, ale nemám s ní tolik zkušeností. Na vodě mě v Česku s výjimkou pár lidí nikdo nezná. Je to stejné jako s cyklistikou, pro kterou Gore rozhodně má co nabídnout. Ale představ si, že půjdu někam do cyklistického obchodu a řeknu: „Podívejte, my tady máme bundu, vestu atd…“ A oni řeknou: „Cože? Tilak? Co to tady meleš.“ Přiznám se ale, že mám vůli pustit se do cyklistiky, která je komerčně mnohem zajímavější než vodáctví.

Text: Martin Skuhravý
Foto: Martin Skuhravý, archiv Romana Kamlera