Jak mít při cestování po ruce vždy dostatek prostředků v platné měně? Máte namířeno do hor v Nepálu, Indii, Pákistánu nebo v Číně?

Skromný rozpočet obohatí prožitek

Vůbec nevadí, pokud jich sebou nemáte moc, naopak. Na cestách po Asii jsem si mnohokrát ověřil platnost nepřímé úměry: čím méně peněz, tím více zážitků. Bez spousty peněz se člověk v cizí zemi docela dobře obejde, a naopak tím získá. Je totiž nucen žít na úrovni obyčejných chudých domorodců, přičichne k jejich životu, a pozná tak cizí zemi „zdola“, v její nejtypičtější podobě. Bohatým turistům s kapsami plnými dolarů se tohle nikdy nepodaří. Asi nejlépe tenhle paradox popsala Alexandra David-Néelová v knize Zakázanou zemí. Cesta Pařížanky do Lhasy (1927): „V životě jsem nepodnikla tak úspornou cestu. Často jsme se tomu s Jongdänem smáli: slovutní badatelé popisovali obrovský počet velbloudů, jaků a mul, které potřebovali. Jejich karavany obsahovaly stovky kilogramů potravin. Převáželi je obtížně, za cenu velkých výdajů. Nakonec přece neuspěli. Za čtyři měsíce pouti z Jünnanu do Lhasy jsme dokázali za oba utratit jen kolem sta rupií. Aby člověk mohl v požehnané Asii šťastně žít a cestovat, nemusí se ještě topit v penězích.“

S jakou částkou se můžete do Asie vydat?

Moje roční pozemní cesta z Prahy do Indonésie vyšla zhruba na 2000-2500 USD (je ale fakt, že jsem šetřil „nadoraz“). Měsíc na Cejlonu, v Indonésii či Thajsku při rozumné míře šetření vystačíte s 300 USD (bez cesty tam a zpět). Když si to přepočtete na průměrný český plat a životní náklady, zjistíte, že delším pobytem v Asii se dá paradoxně dost ušetřit. Předpokladem ale je, že nebudete příliš nároční a spokojíte se s levným jídlem v pouličních stáncích, bydlením v laciných hotýlcích a cestováním třetí vlakovou třídou. Můžete jít i níž, šetřit na doraz, jíst dvakrát denně suchou rýži, spát v ubytovnách či na nádraží a dostat se pod magickou hranici 100 USD na měsíc. I s takovými západními askety jsem se setkal. Směrem nahoru se dá samozřejmě utrácet neomezeně. Co třeba vyhlídkový let helikoptérou kolem Mt. Everestu?

Kromě hotovosti v kapse je výhodné peníze vybírat kartou případně s ní rovnou (s nejvyšší ostražitostí) platit. Druhou možností je koupit si před odjezdem cestovní šeky American express. Pokud vám je někdo ukradne nebo je ztratíte, nahradí vám firma sumu v plném rozsahu, a většinou do 24 hodin. Čísla šeků jen musíte telefonicky nahlásit centrále příslušné firmy, která ukradené šeky zablokuje. Problémy mohou nastat jen v případě, že jste už byli okradeni víckrát – pro firmu jste pak už podezřelí a nesolidní zákazníci, a i když své peníze nakonec dostanete, může se vystavení šeků protáhnout. Za lokální měnu vám šeky vymění většina poboček všech asijských bank. Moji známí zaplatili v Tibetu cestovními šeky pokutu, obratem je telefonicky zablokovali a peníze pak dostali zpátky. Představte si ty protažené ksichty čínských policajtů…

Kromě karet nebo šeků si vezměte cca 200 USD v co nejmenších bankovkách. Použijete je na drobné výdaje při tranzitu přes země, kde se vám nevyplatí měnit šeky, a jako rezervu pro případ okradení. Nezapomeňte si také vyměnit dostatek lokální měny před odjezdem na venkov či do hor, kde nejsou banky.

Jak hospodařit?

Vzhledem k propastnému rozdílu životní úrovně a výše mezd v Evropě a Asii nepočítejte s tím, že byste si někde na cestě mohli přivydělat prací. Proto byste s sebou měli mít dostatek peněz na celou dobu pobytu, plus rezervu. Existují jen tři legální způsoby, jak si na cestě přilepšit. Pokud letíte letadlem, dá se v některých asijských zemích vydělat na prodeji zlevněného značkového alkoholu, který koupíte v bezcelním obchodě na letišti (například na Srí Lance na lahvi whisky až sto procent nákupní ceny). Sledujte domorodce z vašeho letu: pokud se na obchod vrhají jako kobylky, udělejte totéž. Kupce hledejte v hotelu nebo na ulici.

Druhou možností je prodat použitou sportovní výzbroj, spacák, stan atd. V turistických centrech (například nepálské Káthmandú, pákistánský Gilgit atd.) snadno najdete někoho, kdo bude mít o vaše věci zájem. Třetí možností, která se občas naskytne v turistických centrech, je pomáhat v hospodách. Jejich domorodí majitelé totiž vědí, že bělošská obsluha láká cizince, kteří pak podniku více důvěřují. V indickém Dillí, kam jezdí hodně ruských turistů, jsem je takhle kdysi za provizi lákal lámaným „Tavárišč, pasmatrí mój exotíčeskij restorán!“ Omluvou mi budiž, že jsem tehdy ještě studoval…