Katalogy běžných cestovních kanceláří nabízejí úžasný svět ve Photoshopem doladěných barvách a s využitím retušovacích programů na odstranění negativních rozměrů reality. Cestování je podle nich plné pouze a jen příjemných zážitků. Blankytně modré nebe bez jediného mráčku, východy slunce nad zasněženými vrcholky hor, ledové drinky na hotelové terase s výhledem na Tádž Mahál, západy slunce nad palmovými háji...

Připomíná to slavnou hlášku Oldřicha Nového ve filmu „Kristián“ (1939). Když se úředníčka cestovní kanceláře zeptá slečna v baru, jaké že to kouří cigarety, Kristián (který v životě nevytáhl paty z domova) se zasní a s pohledem upřeným kamsi do dáli zastřeným hlasem povídá: „Poslední vzpomínka z mé egyptské cesty. Vzpomínám si jasně na ten okamžik, kdy jsem si je kupoval v Kairu. Byla tropická noc, palmy šuměly, moře zpívalo svou ukolébávající píseň, cikády toužily po svém bledém milenci Měsíci a noc voněla skořicí a kávou a nad tím vším vznášel se tichý nápěv moslemínovy písně ze vzdáleného minaretu…“

Prostě veskrze pozitivní a krásný obraz romantické, dokonalé, příjemné, voňavé, čisté a bezpečné exotiky. Pokud ale na cestu vyrazíte sami, bude to jinak.

Bezproblémové nezávislé cestování je totiž oxymóron – protimluv z principu. Něco jako pečený sněhulák, hořící voda, chudý Andrej Babiš nebo archivní burčák. Něco, co reálně neexistuje. Výprava do zemí třetího světa na vlastní pěst je nerozlišitelnou směsí fascinace a frustrace, krásy a hnusu, úžasných zážitků a silného stresu, odpočinku a únavy, vytržení a zděšení… Všechny tyhle protiklady budete navíc často zažívat zároveň v tu samou chvíli.

K výpravě do světa na vlastní pěst neoddělitelně patří i krizové situace, nepříjemnosti, těžkosti a průšvihy. Nezávislé cestování je někdy velice fyzicky a psychicky náročným, únavným a stresujícím výkonem, doprovázeným nekonečnými nocemi stání na přeplněných chodbičkách špinavých vlaků, nudným čekáním na brutálně zpožděné autobusy, úmorným vedrem, dlouhými monzunovými dešti či hodinami dohadování s tupými a arogantními úředníky.

Jack Kerouac o tom ve své „Velké cestě do Evropy“ píše: „Cestování po světě není samozřejmě tak bezvadný, jak vypadá, to teprv když se vrátíš ze všech těch veder a hrůz a zapomeneš, jak tě poštípala kdejaká havěť, a vzpomínáš jen na ty fantastický scény, který jsi viděl…“

Až vám tedy bude na cestě nejhůř, v duchu si opakujte: „Fajn, i proto tady přece jsem! Pohodu jsem mohl mít doma na gauči!“

Autor: Ivan Brezina

Úvodní foto: Pixabay.com