Když supím do prudkého kopce s těžkým batohem, zažívám intenzivní štěstí. Vy jste se řadu let živil jako nosič na tatranské chaty. Měl jste podobné pocity?

Určitě ano! Jako nosič jsem kdysi začínal a postupně se od toho dostal k lezení, skialpinismu a horskému vůdcování. Nosičství mi přinášelo neskutečné zážitky. Při cestě vzhůru jsem vždycky absolutně vypnul a odpojil se od reality běžného života dole. Sám uprostřed hor jsem si mohl měřit svoje síly, posouvat limity… Pod krosnou člověk na nic nemyslí a zažívá pocity, které se těžko vysvětlují. Navzdory tomu, že tělo tvrdě dře.

Nebo možná právě proto. Kolik jste míval naloženo na hřbetě?

Moje rekordní váha je 131,5 kilogramů, na Zámkovského chatu jsem vynesl dva padesátilitrové sudy piva. Na Zbojnickou a Téryho chatu jsem standardně nosil mezi 80 – 90 kilo. Každá vynáška je jiná. Hory kolem vás se během sezóny mění a vy cítíte, že jste jejich součástí. Potkáváte kamzíky a děláte si zastávky na oddych. Zresetujete si hlavu, nedokážu to popsal.

Jste pětinásobným vítězem závodů horských nosičů Sherpa Rallye. Jak taková soutěž probíhá?

Na konci sezóny se sejdou nosiči ze všech tatranských chat, kam se vynáší. Muži si na záda naloží 60 kilogramů, ženy 20 a závod se hromadně odstartuje. Vyhrává ten, kdo jako první dorazí na chatu. Prostě klasické měření sil, ale taky setkání, na které jinak během sezóny není čas.

Takže spíš přátelská zábava než vážný závod, jako je třeba v cyklistice Tour de France?

Tak Sherpa Rallye kdysi začínala, ale doba se mění. Dnes už se na závod nosiči během sezóny připravují a trénují, někteří jako na Tour de France.

Češi v Tatrách nemají nejlepší pověst. Jsme prý nedisciplinovaní a nevybavení, riskujeme, porušujeme pravidla… Tím se dostáváme do malérů a jsme častými oběťmi vašich hor. Je to pravda nebo mýtus?

V minulosti prý Češi byli problematičtí, ale částečně za to mohla statistika. Je vás dvakrát víc, a Slováci navíc do hor tolik nechodili. Bylo proto logické, že Češi častěji figurovali v úrazech a úmrtích. Postupně se to ale otočilo. Slováci objevili Tatry, zatímco Češi začali jezdit i jinam. V posledních letech proto už statistika ukazuje něco jiného. Podle mně se proto nedá říct, že by se Češi v horách chovali nezodpovědněji než Slováci.

Jaké nejčastější chyby dělají lidé v horách?

Přeceňují svoje schopnosti a vydávají se na tůry do míst, kde by se svými nedostatečnými zkušenostmi a výbavou neměli být. U nás v Tatrách navíc často vyrážejí na tůry příliš pozdě. V létě totiž po obědě docela pravidelně přicházejí bouřky. Kdyby vyrazili brzy ráno, stihli by tůru za hezkého počasí. Bouřka je ale překvapí, což někdy vede k neštěstí. A přitom by stačilo dlouho nevyspávat.

Šlo vám v horách někdy o život? Změnil vás ten zážitek nějak?

V kanadském národním parku Banff jsme se kdysi v zimě s kamarádem vydali lyžovat a lézt ledopády. Přímo nad námi se utrhly obrovské převěje čerstvě nafoukaného sněhu, ale v tu chvíli jsme byli na nejlepším možném místě. Přitiskli jsme se k ledopádu, obrovská masa sněhu se nad námi odrazila od skal a přeletěla nás. O několik set metrů níže spadla přímo na místo, přes které jsme nedlouho předtím procházeli. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme přežili, a já si v tu chvíli uvědomil, že se musím dozvědět víc. Přihlásil jsem se do lavinového kurzu a začal díky tomu hory vnímat jinak.

To, co děláte, je dost nebezpečné. Uvědomujete si riziko?

V horách je to stejné, jako když si sednete do auta. Na silnicích každý den umírají lidé, ale přemýšlíte snad o tom, že do vás každou minutu může někdo vrazit? Neříkám, že se mi v horách nic nemůže stát, ale člověk má šanci pohybovat se tam bezpečně. Pořád se vzdělávám, abych hory znal co nejlépe a případná rizika vyhodnocoval.

Někteří lidé ovšem do auta sedají právě kvůli adrenalinu…

Adrenalin samozřejmě přijde i v horách, třeba když při lezení posouvám svoje hranice. Ale cíleně ho nevyhledávám.

Bez čeho byste se v horách neobešel?

Bez materiálů a technologií, díky kterým je tam pohyb mnohem pohodlnější a komfortnější než dřív. Kdysi se třeba lezlo ve flanelových košilích, zatímco dnes máme vlnu merino. Triko Devold nebo Bergans v teplotách hluboko pod nulou hřeje, i když ho propotíte, takže je úplně mokré. V horách je to naprosto zásadní rozdíl. A merino navíc ani po mnohadenním nošení nesmrdí. Na mnohodenní expedici si můžu vzít jen dvě trička a točit je pořád dokola. To je pro mne fascinující vymoženost!

Z výbavy Mikiho Knížky: triko Devold Expedition z dvouvrstvé merino vlny s rolákem a otvory pro palce (www.devold.cz, www.norskamoda.cz)

Jak jste se vlastně k horám dostal?

Trochu paradoxně za to vděčím strýci Štefanovi, který pochází z Čech. Každý rok k nám do Nové Lesné jezdil se svými dětmi a vyráželi na tůry do Tater. Už jako malého kluka mne brával s sebou, a tím mi ukázal životní cestu. Díky němu jsem poprvé potkal horské nosiče a obdivoval je. Už od dětství jsem věděl, že bych to rád zkusil.

Takže vzory?

Přesně tak, vztah k horám se buduje od dětství. Uvědomíte si, že vám to líbí a že se tam chcete vracet, ale nejdřív vám to někdo musí ukázat. Je to zvláštní, ale řada mých sousedů z podtatranských vesnic v horách nikdy nebyla. A přitom by stačilo, aby je tam v dětství někdo vzal, a propadli by horám stejně jako já.

Kdy jste si uvědomil, že chcete být horským vůdcem?

Na konkrétní okamžik prozření si nevzpomenu. Dlouho jsem přemýšlel, co chci v životě dělat. Zlom přišel v Kanadě, kde jsem žil jedenáct let. S kamarády horskými vůdci jsme tam chodili na tůry, lezli a lyžovali. Myslel jsem, že na ně nemám, ale postupně zjišťoval, že nejsem o nic horší. Pořád jsem ale cítil respekt, protože jsem věděl, jak složité je to povolání. Horský vůdce musí být dobrý v mnoha disciplínách. Lezení na skále i v ledu, skialpy… Byl to postupný proces, ale všímal jsem si, jak se zlepšuju.

Proč bych si měl najmout horského vůdce?

Protože je pro vás zárukou bezpečí. Ohodnotí si vaše schopnosti a pak vás vezme i tam, kam si sám netroufáte, třeba protože by to bylo příliš riskantní.

Nejdřív si mne tedy proklepnete?

Klienti se většinou hlásí na nějaký konkrétní kopec. U nás na Slovensku většinou chtějí na Gerlachovský štít. Vezmu je tam a sleduju, jak se na skále hýbou. Udělám si obrázek, jaké mají schopnost růstu. A když se pak zeptají: „To byla krása! Kam bych mohl vylézt příště?“, přiměřeně jim volím těžší kopce. Horolezectví třeba nikdy nezkusili a myslí si, že by to nedokázali. Horský vůdce jim otevře nové obzory a posouvá hranice.

Vlastně jste kouč.

Ano, často se na mne obracejí lidé, kteří potřebují vypnout a vypadnout z reality běžného života. Vysocí manažeři a majitelé velkých podniků jsou vyhořelí a jejich přepracování často zajde tak daleko, že mají i zdravotní problémy. Hory jim nejen vracejí sílu a sebevědomí, ale umožňují jim i uvědomit si, o čem život skutečně je. Už jen samotný výstup na nějaký kopec je pro ně velká motivace, ale jiným způsobem, než byli zvyklí.

Horský vůdce je tedy i psychoterapeut?

Dá se to tak říct. V horách těm lidem vypnu hlavu, přestanou myslet na problémy, které se na ně valily doma.

Ve Vysokých Tatrách se na řadu vrcholů bez horského vůdce nesmí. Jste tedy i symbolickou propustkou, abych se tam klient mohl podívat.

Osobně s tím nesouhlasím. Všude jinde je to tak, že si vůdce můžete najmout, ale smíte jít i bez něj. V Tatrách je vůdce povinný podle návštěvního řádu. Na druhou stranu si ale přiznejme, že Češi a Slováci jsou zvláštní skupinou turistů. Často přeceňujeme svoje schopnosti a pouštíme se do věcí, na které nemáme dost zkušeností. Jiné národy tohle nedělají. Němec, Rakušák nebo třeba Švýcar si udělá kurz, naučí se pohybovat ve vysokohorském terénu a až pak vyrazí na vrchol. Gerlachovský štít nebývá jeho první tůrou v životě. Čech nebo Slovák by tam chtěl sám a bez zkušeností, a to není dobře.

A navíc ještě vyrazí v teniskách nebo lodičkách…

Musím říct, že tohle se v posledních letech výrazně změnilo. V minulosti jsem vídal, že lidé chodili do hor nevybavení, ale už je to naštěstí minulost.

Který tatranský výstup považujete za nejkrásnější?

To je těžká otázka, protože krásných výstupů v Tatrách velmi mnoho. Pocit z tůry navíc spoluurčuje i to, s kým půjdete. Každý chce na Gerlach, ale právě protože je to nejvyšší vrchol, bývá tam dost lidí. Osobně mám raději nižší kopce. Možná nejsou tak významné, ale výstup bude taky nádherný, a zážitek je silnější. V horách budete sám a můžete si to užít naplno. takže

Věnujete se i skialpinismu. V čem je kouzlo lyžování ve volném terénu mimo sjezdovky?

Na sjezdovkách lyžuje hlava na hlavě, což bývá i nebezpečné. Na skialpech se díky stoupacím pásům dostanete na místa, kde budete sami. Lyžování si užijete úplně jiným způsobem. Vystoupáte, zamakáte si a až za odměnu se svezete zpátky dolů. Ten sport má dva rozměry.

Plus je to svobodnější.

Ano, můžete jít skoro kamkoli. Daní za svobodu ale je, že vám hrozí větší nebezpečí. Musíte mít proto zkušenosti a vědět něco o lavinách a o zásadách pohybu v zimních horách. Všímám si začátečníků, kteří na skialpech často chodí po okrajích sjezdovek. Do volného terénu si zatím netroufají, což je v pořádku. Základem by měl být lavinový kurz, a až po něm se pouštět dál.

V Česku nedávno došlo k několika úmrtím skialpinistů, kteří lyžovali třeba v krkonošském Obřím dole nebo ve Velkém kotli v Jeseníkách.

To se bohužel děje každý rok. Začínající skialpinisté si riziko často vůbec neuvědomují. Právě proto se lidi snažíme učit, aby nebezpečné situace nepodceňovali.

Fungujete jako heliskiingový instruktor. Když s vámi uprostřed hor vyskočím z vrtulníku, musím být asi už výborný lyžař…

Heliskiing není pro každého už proto, že lyžujete v různých typech sněhu. Není to jako sjet černou sjezdovku. Ta je urolbovaná, ale ve volném terénu pojedete v prašanu, na krustě, na ledu… Základem je ale opět horský vůdce, který vybírá trasy a hlídá bezpečnost celé skupiny.

Kam na heliskiing nejraději vyrážíte?

Jednoznačně do Kanady, to je nejlepší destinace na heliskiing na Zemi. Jezdí se i na Nljašku, na Nový Zéland, do Chile, Švédska, Gruzie… V Kanadě ale někdy za rok spadne až 20 metrů sněhu, takže většinou lyžujete po pás v prašanu. Prostě vrchol! Místo si ale musíte rezervovat třeba rok předem.

Liší se lidé, kteří vyrážejí do vysokých hor, v něčem od těch ostatních?

Láska k horám vyvolává touhu překonat sám sebe. Nejen vylézt těžší cestou na vrchol nebo sjet na lyžích strmější žleb, často se to projevuje i v běžném životě. Milovníci hor se snaží něčeho dosáhnout i v práci, podnikat, dělat věci jinak a lépe… Prostě se stále zlepšovat a posouvat svoje hranice. Ti ostatní často bývají spokojení s tím, co mají. Stačí jim sedět doma, jíst čipsy, pít pivo a dívat se na televizi. Nemají ambice dostat se výš a dál.

Miki Knížka (45)

Vystudoval telekomunikace a pracoval v oboru, ale nebavilo ho to. V roce 2001 odešel do Kanady, kde strávil 11 let. Živil se výškovými pracemi a vyrážel do hor.

Pětinásobný výtěz závodu slovenských horských nosičů Sherpa rallye,  nositel řady předních umístění ve světových skialpinistických soutěžích a účastník mnoha horolezeckých expedic. Heliskiingový průvodce,certifikovaný horský vůdce UIAGM.

Pracuje jako správce Zbojnické chaty ve Vysokých Tatrách. Žije v Nové Lesné. Je ženatý a má dva syny.