Jak přežít noc na sněhu? Rady, sbírané čtyři desetiletí!
Horská služba varuje: lidé se stále častěji chovají jako sebevražední šílenci. Na zimní túry vyrážejí v teplákách a teniskách, zkoušejí bivakovat na sněhu s naprosto nedostatečnou výbavou… Připomnělo mi to hloupost mládí i zkušenost dospělosti.
Noc projektantů
V prosinci 1984 jsme se s kamarádem vydali na vandr do Brd. Péřáky ani karimatky tehdy buď nebyly k sehnání, nebo jsme o nich coby začínající trampíci nic nevěděli. Měli jsme jen staré deky sešité do pytle a vojenskou celtu. Ustlali jsme si hrdinsky přímo na sněhu.
Dodnes nechápu, jak jsme mohli prosincový mráz přežít. Každou chvíli jsem se budil zimou a divoce roztřesené tělo tiskl ke svému spolunocležníkovi v zoufalé snaze přiživit se na jeho tělesném teple. Polárník Václav Sůra mi později vyprávěl, že takovým začátečnickým zážitkům říkával „Noc projektantů“ – celou ji projektal zuby.
Když začalo svítat, zimou jsem už neusnul. Ve tmě začal být vidět sousední smrček, pomalu z ní vylézaly vzdálenější stromy a skály… A pak se na kraji lesa objevila stěna zlatého světla. Vycházející slunce se nekonečně pomalu posunovalo, až jeho teplo zalilo dvě na kost prokřehlé postavy. Byl to podobný výbuch slasti, jako když se zprudka ponoříte to bublající horké vířivky nebo spolknete lahodný doušek ušlechtilého karibského rumu.
Polární plusy
Od té doby jsem nic podobného nezažil. Kamarád horolezec mi ušil kvalitní péřák, ve kterém jsem lačnění po prvních dotecích hřejivých paprsků už vždycky zaspal. Možná právě proto mi ale ty sešité deky občas paradoxně chybí. Je to podobně rozporuplný pocit, jako když se druhý den po maturitě vzbudíte s vědomím, že nemusíte do školy. Něco prostě nenávratně skončilo a už nikdy se to nevrátí.
Zážitek mrazivého noclehu venku si od té doby dopřávám pravidelně každou zimu několikrát.
„Mučíš se dobrovolně, nebo ti za to někdo platí?“ ptají se posměšně kamarádi. Na první pohled je to totiž kolosální nesmysl. Na sněhu je zima, můžete nastydnout, je to nepohodlné, musíte mít drahou výbavu… Ale klady zimní noci venku stejně převažují.
Zaprvé je to zážitek. „Pánové, kdo z vás to má?“ můžete se chlubit kamarádům při vyprávění o noclehu v minusu.
Zadruhé překonáte sebe sama. Každé překročení vlastních limitů a obav člověka vnitřně obohacuje. Ano, na sněhu jsem spal už nejmíň stokrát. Ano, vím, že to dokážu i po stoprvé. Ano, s dobrou výbavu je to (skoro) hračka. Ale přesto z toho mám pořád pocit vnitřního uspokojení. Chlap prostě sám sobě musí pořád něco dokazovat.
Zatřetí si vygruntujete hlavu. Zimní noc je dlouhá, takže ji celou neprospíte. Uprostřed noci zůstanete v naprostém tichu jen sami se sebou a svými myšlenkami. Mozek přežvýká to, na co jste přes den neměli čas. Co se vám nepovedlo, kdo vám ublížil, co máte v plánu… Je to hluboce očistné.
Začtvrté si splníte sen o načtených dobrodružstvích. Sven Hedin, George Mallory, Jan Eskymo Welzl… Moji literární hrdinové spali na sněhu, už proto to dělám taky. Mám díky tomu pocit, že jsem tak trochu jako oni. Ano, je to dětinské, ale nemůžu si pomoct. Číst si před spaním ve stanu zmítaném ledovým vichrem je stokrát hezčí než koukat s lahváčem v ruce doma na televizi.
Třeba Aljaška od Jacka Londona: „Svůj boj s mrazem prohrával. Pronikal mu do těla ze všech stran. V duchu přetřásal představu důstojného setkání se smrtí. Nuže dobrá, musí zde zmrznout tak jako tak, může to tedy podstoupit, jak se sluší a patří. S tímto nově vzniklým mírem duše přišly první náznaky dřímoty. Dobrý nápad, pomyslil si, usnout smrti vstříc. Bylo to jako narkóza. Zmrznutí není tak strašné, jak si lidé myslí. Hroužil se do toho nejpříjemnějšího a nejuspokojivějšího spánku, jaký kdy poznal…“
Proč nedýchat do spacáku
PROČ takovou bláznivinu dělat už tedy víme. Abyste se však neocitli ve statistice Horské služby, měli byste vědět i JAK to dělat. Alfou a omegou je kvalitní spacák. Na „dekáč“, který vás v červenci zahřál u Máchova jezera, rovnou zapomeňte. Na spacáku jsou uvedeny teploty, do kterých je určen. Jsou jen orientační, a to i v případě, že výrobce nepřehání.
Vnímání tepla je totiž velmi subjektivní a záleží na celé řadě parametrů. Je vzduch suchý nebo vlhký? Jste muž nebo žena? Unavený nebo odpočatý? Najedený nebo hladový? Štíhlý nebo oplácaný? Otužilý nebo změkčilý? To všechno ovlivňuje, jestli konkrétně vám v konkrétním spacáku bude či nebude zima.
V outdoorových komunitách se vedou vzrušené diskuse, jestli je do české zimy lepší spacák plněný peřím, nebo dutým vláknem. První je dražší, ale při stejné váze člověka víc zahřeje (tedy samozřejmě hřeje jen vaše vlastní tělo – spacák pouze izoluje, aby teplo neutíkalo). Druhý je levnější, ale zase méně trvanlivý. Nectností péřáků je, že víc navlhnou a v mrazu se špatně suší. To se projeví jen na vícedenních výpravách, které málokdo v zimě podniká, takže obvykle peří vyhrává.
Osobně používám kombinaci dvou spacáků Ferrino Lightec 1000 Duvet, kterou mám zimními akcemi roky prověřenou. Jeden spacák je sice určen jen do – 6 °C, ale jakmile je strčím do sebe, ve výsledném sendviči hravě přečkám i teplotu o víc než 10 °C nižší. Dvě vrstvy peří mají totiž lepší izolační vlastnosti než jeden tlustý spacák.
Pozor, spacák vám musí padnout na tělo. Pokud je moc velký, nestíháte ho svým tělesným teplem vytopit. Jestliže je naopak moc malý, náplň se zmáčkne a nehřeje, jak by měla. Ani nejteplejší spacák nebude fungovat bez izolace zespodu. Kdysi jsme si pod sebe na sníh sekali chvojí nebo se podkládali bublinkovým igelitem. Dnes stačí koupit si kvalitní nafukovací karimatku Frendo a pod záda si navíc strčit prázdný batoh.
A pak je tu termoprádlo. Nedám dopustit na komplet Tuvegga z vlny merino od norského Devoldu. Tahle firma před sto lety oblékala polárníky, takže prostě ví, co člověka v mrazu udrží v teple.
Do spacáku navlékám suché ponožky, flísové bačkůrky a zateplovací bundičku Epic od sušického High Pointu. Pozor, moc se nenabalujte. Příliš mnoho těsných vrstev omezuje krevní oběh. Nikdy se nesnažte „vytopit“ spacák tím, že do něj budete dýchat! Zafungovala by banální středoškolská fyzika a pára ve vašem dechu by zkondenzoval a zmrzla v izolační vrstvě vašeho spacáku.
„Na noc natahuju tenkou vlněnou čepici, bránící úniku tepla hlavou,“ radí polárník Václav Sůra. „Další důležitou proprietou je vlněný nákrčník přes ústa. Jinak bych v noci dýchal ledový vzduch, což by skončilo těžkou angínou.“ Nejnižší teplota, při které zatím spal, je –53 °C. Osobně mu se svými –24 °C nesahám ani po kotníky, ale kdo by se hnal za studenými rekordy?
Netopte ve stanu. Jde o život!
Věci, kterým může ublížit mráz, schovejte do tepla spacáku. Rozhodně by tam měly putovat boty, pečlivě očištěné od sněhu a uložené v igelitovém sáčku. Pokud na to zapomenete, boty do rána zmrznou na kost. Neobujete je a budete je muset potupně rozmrazovat nad vařičem nebo u ohně.
Do spacáku patří i plynová bomba, jinak v ní propan butan ztuhne a nepůjde zapálit. Na ranní kafe pak budete muset zapomenout. K tělu schovejte i veškerou elektroniku, aby mráz nevymazal elektřinu v bateriích.
Nejdůležitější rada nakonec: ani v sebevětší zimě se stan nepokoušejte vytopit vařičem. Nikdy! Tenoučké plátno neizoluje, takže se ohřátý vzduch takřka okamžitě ochladí. Ale hlavně je to o život. Ve stanu je nedostatek kyslíku a při nedokonalém spalování vzniká smrtelně jedovatý oxid uhelnatý. Ztratit vědomí a usnout navždy můžete velmi rychle. Ani při vaření ve stanu se to nedá uhlídat, takže grog ať bublá venku. Třeba na „rychlovarné konvici“ Jetboil Flash.
Než zalehnete, všechny věci ukliďte do stanu nebo do batohu. Není nic horšího, než se po nočním sněžení probudit a pod hustou bílou pokrývkou hledat, kam jste co položili.
A ještě něco: až zas bude v létě úmorné vedro, ochlaďte se v duchu vzpomínkou na mrazivou noc.
Napsat komentář