Dáte si tu polévku, svařák, kafe nebo tatranku a zaplatíte podle toho, jak se vám zachce. „Zde si ceny určuje sám zákazník!“ hlásá nápis v češtině i angličtině. Za kafe tak můžete zaplatit třeba jen korunu. Provozovatel kiosku Zdeněk Joukl se na vás zlobit nebude.

Většina lidí ale zaplatí běžnou cenu nebo spíš víc. Stydí se zneužít takhle „podané ruky“? Otevře se v nich něco dobrého? A nebo do hor prostě jen vyrážejí férovější lidé, než je statistický vzorek populace? Podle pana Joukla za to může výška. „Tahle obchodní strategie funguje jen na horách, srovnal bych to s hranicí výskytu klíšťat,“ vysvětluje. „Do 800 metrů nad mořem bych si na podobnou provozovnu netroufl, ale tady je to 922 metrů, a tak už jsou tu lidé k sobě slušní.“

Psychologický experiment už několik provádí i Václav Pavlíček, provozovatel Lesního baru pod horou Smrk v Rychlebských horách. Zašel ještě dál než pan Joukl – „bar“ je celoročně bez obsluhy a jídlo a pití tu nikdo nehlídá. Prostě přijdete, občerstvíte se podle libosti a do kasičky taky zaplatíte podle libosti (ani kasičku nikdo nehlídá). Lesní bar leží ve výšce 750 metrů nad mořem, tedy o padesát metrů níž, než je Jouklova „hranice slušnosti“. Běžní turisté a poutníci tu platí poctivě, ale bar občas vykradou mladíci z Horní Lipové, kteří by jinak do hor nezabloudili. Pan Pavlíček věří, že je časem převychová. „Protože je znám, chodím za nimi na návštěvu a přesvědčuji je,“ řekl novinářům. „V dnešní době se jim přece nemůže vyplatit ukrást ve čtyřech lidech věci za tři stovky. Věřím, že brzy to sem nebudou chodit vykrádat, ale hlídat.“

Z dobrodružných knih známe spíš opačný příklad: vzájemné vykrádání zásob mezi zlatokopy na Aljašce, krádeže teplých bot vojáků na zimních taženích, rvačky o poslední vodu v poušti… Jenže to jsou extrémní reakce ve výjimečných situacích. Venku spíš míváme tendenci chovat se k sobě slušněji než ve městě, a zvlášť když se někdo zachová slušně k nám. Schválně si všimněte, s jakou vnitřní radostí se na treku s ostatními dělíte o jídlo. Pokud ne, zamyslete se nad sebou a začněte být trochu sobci. „Dobro dělá člověk především sám pro sebe, zlem škodí hlavně sám sobě,“ říká o tom buddhistický paradox. Prostě se vám vrátí to, co kolem sebe šíříte.

Text a foto: Ivan Brezina