Chystáte se do Asie? Prvním a zároveň i nejslavnějším Evropanem, který kdysi po celé délce prošel Hedvábnou stezku, byl Marco Polo. Jeho dobrodružným putováním otevřeme novou rubriku Retro, která bude zaměřená na historii nebo například na objevitelské výpravy, které můžeme považovat za první outdoorové expedice. Ne vždy přitom překročíme hranice 20. století.

Marco Polo (cca 1254-1324) se narodil v Benátské republice, která v té době byla nejbohatším z italských městských států. Jeho otec Niccolo se strýcem Mateem v roce 1265 navštívili pekingský dvůr chána Kublaje. Dostalo se jim tu vlídného přijetí a s mnoha dary se vrátili zpět. V roce 1271, tedy dva roky po svém návratu, se oba muži rozhodli svou cestu zopakovat. Marka, kterému tehdy bylo sedmnáct let, vzali s sebou.

Pozor na lupiče a rváče

Jejich cesta vedla z Benátek do Akkonu, proslulé křesťanské pevnosti založené křižáky na břehu Středozemního moře. Přes Arménii se vydali do Kurdistánu, o kterém Marco později napsal: „V oněch krajích jsou velmi zlí lidé, rváči, lupiči a vrazi. Mnoho obchodníků zde přichází o život, proto musejí putovat ozbrojeni a sdruženi ve velké karavany.“

Z Bagdádu Italové pokračovali do Hormúzu, kde se chtěli nalodit a vyrazit do Číny po moři. Když ale spatřili primitivní plavidla, rozhodli se raději riskovat pozemní cestu. Zdolání horských pustin pod zasněženými hřebeny Pamíru je odvážným výkonem i dnes. Při klesání do Tarimské pánve v dnešní čínské provincii Sin-tiang spatřil jurty kočovných pastevců. Velmi ho zaujaly: „Mají chýše na způsob stanů, výborně utěsněné plstí, které vozí s sebou, ať jdou kamkoli.“

Po přechodu nebezpečných hor Italové dorazili do Kašgaru, dnes nejzápadnější výspy Číny. V uličkách bývalé nejdůležitější oázy Hedvábné cesty se toho od Marcových časů mnoho nezměnilo. Pekaři tu stejně jako kdysi vytahují z hliněných pecí chlebové placky sypané sezamovými semínky, v dílnách zlatníků září filigránské šperky, kožešníci nabízejí čepice z černého perziánu. Největším kašgarským svátkem je nedělní trh, na který se sjíždí až sto tisíc příslušníků různých etnických skupin. Úzké uličky Kašgaru se zaplní oslími povozy, stánky s pečeným velbloudím masem, zahnutými nomádskými noži, tradiční čínskou medicínou, čajem, kořením a kdoví čím ještě.

Přes nekonečnou poušť

Trojice pokračovala z Kašgaru po karavanní trase sledující jižní větev Hedvábné cesty přes poušť Taklamakan. Pětidenní vyčerpávající cesta je málem stála život. „Ti, kteří tudy procházejí, si musejí dát bedlivý pozor, aby se nevzdálili od ostatních,“ varuje Marco. „Protože kdyby se ostatním cestujícím ztratili, těžko by se vrátili ke svým přátelům. Všude kolem se ozývají hlasy, které je volají jejich skutečnými jmény. Právě pro takovou halucinaci mnoho lidí při přechodu zahynulo.“

Kolem jezera Lóp Núr nakonec dorazili do oázy Tunhuang. Dnes tu můžete obdivovat Zpívající písky Mingša, monumentální písečné duny tyčící se za městem. Jen kousek odtud jsou jeskynní chrámy Mogao, považované za nejzachovalejší galerii starověkého buddhistického umění v Číně.

Jejich poslední zastávkou byl Chang-an (dnešní Si-an), město ležící v oblasti, která je historickou kolébkou čínské kultury. V dobách největší slávy Hedvábné cesty se Chang-anu přezdívalo „asijský Řím“. Dávnou kulturní a obchodní spojnici Západu s Východem dodnes připomíná Velká mešita, kterou byste spíš než v Číně hledali někde v Arábii.

V roce 1275 Italové dorazili na Kublajův dvůr. Chán si Marca oblíbil a učinil z něj svého vyslance. Za sedmnáct let, které prožil na jeho dvoře, Marco důkladně procestoval Kublajovu říši. Navštívil Tibet, o kterém napsal: „Jeden tamější klášter je tak veliký, že vypadá jako nějaké malé město, a v něm jsou asi dva tisíce mnichů sloužících modlám.“ Projel střední Čínu, Mongolsko, Barmu a Vietnam a jako jeden z prvních Evropanů spatřil Mekong. Popsal ho jako „řeku, přes kterou pro její přílišnou šířku nevede žádný most. Je rovněž velmi hluboká a ústí do oceánu“. Na zpáteční cestu chán Italy pustil až roku 1291. Měli doprovodit mongolskou princeznu, zaslíbenou za manželku perskému princi.

K Adamově hrobu

V jihočínském přístavu Chang-čou nasedli na loď a plavili se přes dnešní Indonésii, Malajsii a Srí Lanku (Cejlon). „Na ostrově Seylam je nesmírně vysoká hora. A říká se, že na této hoře je Adamův hrob,“ píše Marco. V jižní Indii ho zaujaly zdejší náboženské zvyky: „Obyvatelé jsou vesměs modláři. Mnozí z nic uctívají krávy a říkají, že kráva je to nejposvátnější. Z úcty krávy nezabíjejí a nejedí jejich maso.“ Z přístavu Hormúzu v dnešním Iránu táhli do Cařihradu (Istanbulu), odkud se přeplavili do Benátek. Když po čtyřiadvaceti letech dorazili domů, v roztrhaném mongolském oblečení je nikdo nepoznal.

Marcův cestopis proslul pod názvem „Milion“ – zejména kvůli popisu Kublajova pohádkového bohatství. Když Marco v roce 1324 umíral, přátelé se ho prý na smrtelné posteli ptali, jestli by nechtěl ulehčit své duši a některá příliš fantastická tvrzení uvést na pravou míru. „Nepopsal jsem ani polovinu toho, co jsem viděl,“ odpověděl jim.

Někteří historici jsou přesvědčeni, že Marco Polo v Číně nikdy nebyl. Svá dobrodružství si prý vymyslel. Nepopisuje totiž tak důležité rysy čínské každodennosti, jako jsou jídelní hůlky, kaligrafie, Velká zeď nebo pití čaje. Podstatnější ale je, že jeho kniha dodnes nutí lidi vydávat se na cesty za dobrodružnými sny.

Text: Ivan Brezina