I když jste doma chudí studenti a jedete do Asie s několika sty pracně našetřenými dolary, z hlediska místních obyvatel jste pohádkoví boháči. Ve většině asijských měst a v okolí turistických památek proto vaše nervy prověří žebráci.

Umění nedat

Při pohledu na hladové děti a mrzáky projde zkouškou i váš cit k bližnímu. Někdy je opravdu těžké nedat, na druhou stranu je zřejmé, že všem stejně nepomůžete a že často jde o dobře organizované skupiny, jejichž zisk inkasuje někdo jiný. V indických novinách se lze dočíst o existenci gangů, unášejících a mrzačících malé děti, aby při žebrání vzbuzovaly větší soucit.

Svou dobře myšlenou snahou pomoci navíc negativně ovlivňujete svět kolem sebe. V horách Nepálu vychovali rozdávající západní turisté celou generaci dětí, které žebrají prostě jen tak, ze sportu. Asijským dětem, škemrajícím o cukrovinky a propisky („school pen, school pen!“) proto zásadně nikdy nic nedávejte. Když už chcete být mermomocí dobročinní, je lepší vybrat si jednoho žebráka, který to opravdu potřebuje, a dát mu víc peněz než podělit sto chudáků desetníkem.

Lékaři s batohem

Žebrání může mít na první pohled těžko odhalitelné podoby. V indické Bódhgáji mě na ulici zastavil asi desetiletý kluk a požádal mne, jestli bych mu nekoupil anglický výkladový slovník. Potřebuje ho prý do školy, aby se něco naučil, vybředl z chudoby a v dospělosti už nemusel žebrat. „Vím, že žebrání není dobré, pane. Chci vzít život do svých rukou a o svou budoucnost se postarat sám,“ povídal s pohledem pevně upřeným do mých očí. Pokud mu prý chci pomoci, odvede mě do nedalekého knihkupectví, kde jeho vysněný slovník mají jen za dvacet dolarů. „Jak malá částka stačí, abych už nemusel žebrat,“ povídá. Kdybych ten trik neznal z internetových diskusí, rozplakal bych se dojetím a šel slovník koupit. Klouček by mi pak nadšeně poděkoval, a až bych zmizel za rohem, odnesl by knihu zpátky do prodejny. Z mých dvaceti dolarů by pak dostal pětikorunu na dvě placky. Úplně stejně to dělají žebračky v kalkatských ulicích, které z turistů loudí krabici drahého západního sušeného mléka pro „umírající dítě“. Když zjistíte, jak jste na podobné triky naletěli, vytane vám v mysli prozaická báseň Charlese Baudelaira Žebrotu pobít!

Jak tyhle podvůdky odlišit od situace, kdy někdo opravdu chce studovat, nebo mu jde zrovna o život? Recept neexistuje. Obyvatel Západu má navíc psychologický problém v tom, že se s žebráky v Asii často setkává poprvé v životě. Jsme zvyklí vyhovět člověku v nouzi, který nás prosí o pomoc. Osobně se mi nejvíc osvědčilo předstírat, že žebráky nevidím. Prvních pár hodin si sám před sebou připadáte jako povýšený idiot, ale pak pochopíte, že to jinak nejde. Vizuální a emoční interakce se stovkami dotírajících žebráků denně by vás rychle vyčerpala k smrti a připravila o zdravý rozum.

Kromě opravdových chudáků se v Asii vyskytují i sofistikovanější žebráci. Bývají dobře oblečeni a vybaveni tištěnými potvrzeními o tom, že jsou vládou pověřenými výběrčími peněz na útulky pro slepé děti, na obnovu vesnic, zničených monzunovou povodní a na podobné dobročinné akce. V devadesáti devíti procentech případů chtějí ale pomoci jen sami sobě.

V horách nepálského a indického Himálaje je pod vlivem zahraničních pomocných akcí mezi domorodci rozšířena představa, že každý běloch je lékař nadaný kouzelnou uzdravující mocí. Všichni tu hrozně rádi polykají barevné pilulky bez ohledu na to, na kterou nemoc jsou určeny a jestli jim právě něco je. Každou chvíli vás bude někdo žádat o léky a mastičky a vysvětlovat vám, že ho bolí hlava, břicho nebo noha a že jeho příbuzní bez vašich zázračných prášků určitě umřou. Opravdu nemocným je samozřejmě dobré pomoci, ale pozor, abyste se nestali obětí této pilulkové mánie.

V Evropě nevídaným vynálezem je ve většině asijských zemí bakšiš. Není to ani tak snaha tahat z cizinců peníze, jako spíš přirozená součást místní společnosti. Domorodci ho totiž praktikují i mezi sebou navzájem. Pokládá se za samozřejmé, že se za radu či drobnou pomoc platí malý poplatek. Děti vás často požádají o bakšiš jen tak, na potkání. Při nastupování do dálkových autobusů pozor na chytráky, kteří vám bez ptaní vytrhnou batoh, připevní ho do zahrádky na střeše a budou chtít za tuto pomoc bakšiš, či na samozvané nádražní nosiče.

Bakšiš budou chtít i „kamarádi“, kteří se s vámi dají do řeči při návštěvě historických památek. Zeptají se, odkud jste, budou vám vyprávět o své rodině, o tom, jak jsou v tomhle chrámu krásné a staré sochy. Nakonec se prohlásí za placené průvodce, které jste si prý najali (aniž byste o tom ovšem měli tušení).

Jsou ale situace, kdy se bakšiš vyplatí dát: někdo vám před chrámem pohlídá boty, potulný prodavač na chaotickém nádraží najde mezi stovkami autobusů ten správný, hotelový pikolík přinese jídlo až na pokoj nebo zaběhne zjistit odjezd vlaku. Ekvivalent pěti až deseti korun je za tyto službičky dostačující.

Text: Ivan Brezina (Maxim)
Foto: Shutterstock