Jako nejčastější příčinu zranění a smrti západních cestovatelů udávají statistiky dopravní nehody. I z tohoto faktu plyne zbytečnost paranoidního strachu z přepadení domorodci, uštknutí hadem a podobně. Největším rizikem je tedy cestování samo o sobě.

Nějaký ten autobus se na horských silnicích občas zřítí do propasti, nějakého toho cestovatele občas srazí bezohledný řidič… Riziko, že se to stane zrovna vám, je ale minimální. Pro případ nehody či úrazu je však třeba mít na příslušné stránce pasu poznamenánu adresu příbuzných. Do některé z kapes svého batohu vložte papír s osobními údaji a adresou (domácí plus vaší domovské ambasády v dané zemi). Také plechová „psí známka“ na krk s osobními údaji a typem krevní skupiny se může hodit. Na počkání vám ji zhotoví v českých „military“ obchodech s použitou výstrojí americké armády.

Pokud se mimo „civilizovaná“ centra dostanete do nějaké nebezpečné či zdánlivě neřešitelné situace, pokuste se požádat o pomoc někoho vzdělanějšího (vesnický učitel, lékárník, kněz). V neobydlených oblastech a v horách můžete zabloudit, může se zhoršit počasí a podobně. Pokud nemáte s pobytem v divoké přírodě zkušenosti, vyplatí se najmout si místního průvodce, který v chudších zemích nebývá příliš drahý. Důležité je také respektovat místní zákony, zvyklosti a tradice, byť by byly sebepodivnější. Třeba vstupovat na posvátná místa jen v předepsaném oděvu, pro dívky nechodit v krátkých kalhotách atd. A taky se řiďte dobře míněnými radami domorodců či zkušenějších západních cestovatelů.

Zaplať pokutu!

Častým trikem trikem hamižných policajtů a jiných uniforem v zemích bývalého SSSR jsou nejrůznější formy administrativní buzerace a vydírání. Jejich možnosti jsou nesčetné. Vaše vízum údajně není v pořádku (případně bude vyžadováno vízum i tam, kde není podle sdělení příslušné ambasády třeba), a je proto nezbytné zaplatit „pokutu“. Jízdenky na vlak jsou neplatné. Musíte zaplatit jakési blíže nespecifikované průjezdní a registrační poplatky. Na treku vás uprostřed hor zastaví civil, prokáže se jakousi kartičkou či bumážkou a bude vymáhat peníze za vstup do národního parku, ekologickou taxu, pokutu za táboření v rezervaci, příspěvek na Výbor pro ochranu lesů… Pokud zaplatíte, s obdobnými více či méně pitomými požadavky pak často chodí každý další den někdo další.

Při policejní prohlídce vašich báglů může být „odhalena“ tajná zakázaná útočná zbraň v podobě vašeho kapesního nožíku. Za vlastnictví této nebezpečné věcičky budete podle na místě učiněného rozhodnutí strážců pořádku pykat vězením, z něho se ale „naštěstí“ můžete vyplatit okamžitě splatnou pokutou v dolarech. Podobné situace by vás neměly znechutit, protože k zemím bývalého SSSR prostě neodmyslitelně patří. Vždy je třeba se do omrzení hádat, žádat přivolání co nejvyššího velitele, telefonický kontakt s ambasádou a vyhrožovat stížností na ministerstvu vnitra. Jde o hru nervů a reálná možnost vašeho uvěznění je prakticky nulová.

Nedáš si panáka?

Velice vzácně se vyskytne případ uspání a okradení cizinců. V létě 1996 jsem v Indii potkal dva české cestovatele, kteří se v autobuse seznámili se sympaticky vystupujícím a dobře oblečeným obchodníkem. Putovali s ním několik dní, až jim jednou večer v hotelovém pokoji nabídl panáka whisky. Po jeho vypití upadli do bezvědomí a druhý den se probudili s bolestmi hlavy, bez peněz a cenností. Podobné příhody se prý občas stanou i na nádraží, ve vlaku či autobusu a uspávací prostředek může být rozpuštěn třeba v džusu či kávě.

Návod, jak se uspání vyhnout, neexistuje – odmítat na cestě paranoidně jakékoli pohoštění znamená urazit spoustu hodných lidí, kteří se s vámi jen chtějí kamarádit. Pokud se vám situace nezdá, všimněte si, jestli nápoj pije i hostitel, nebo se vymluvte, že vám není dobře. Nebezpečí uspání nehrozí na venkově, od personálu v restauracích a od pouličních prodavačů čaje a limonád.