Braasi: štěstí z batohu
Šimon Brabec a Eliška Slámová se kdysi potkali na studiích architektury a začali spolu chodit. „Po Praze jsme často jezdili na kole,“ vzpomíná Šimon. „Eliška si stěžovala, že na to nemá pořádný batoh na notebook. K Vánocům jsem jí ho proto ušil.“
Dárkem Šimon zúročil zkušenosti z gymnaziálních dob, kdy si vlastníma rukama vyrobil batohů hned několik. Dva mladé architekty to přimělo zamyslet se nad vzhledem, kterým by se městské zavazadlo mělo lišit od batohu do hor. „Nesmí vypadat příliš sportovně, abych ho mohla nosit k elegantnímu oblečení,“ vysvětluje Eliška. „Ale zase by neměl působit moc oficiálně, abych si ho po zkoušce mohla vzít třeba do hospody s kamarády.“
Chytrá horákyně
Psal se rok 2013 a městské batohy s takhle vysoko nastavenou laťkou se moc koupit nedaly. Šimon s Eliškou si proto pořídili profesionální šicí stroj a začali vymýšlet střihy. Jako architekti uměli pracovat s tvary v prostoru, jenže látka se chová jinak než beton a cihly. Přineslo to spoustu slepých uliček. „Vždycky jsme něco ušili, nosili to na zádech a pak různě předělávali a upravovali,“ vzpomínají.
„Batůžkář“ může být přezíravé označení pro nezralého mlaďocha nerespektujícího společenské normy. Jedovatě zbarvený batůžek s vlajícími popruhy působí v ulicích stejně podivně jako buřinka na Everestu. Je to noční můra redaktorů módních rubrik, a přiznejme jim část pravdy. Ve městě se pohybujeme ve spoustě prostředí, která se sportem nesouvisejí. Ze školy nebo zaměstnání jdeme na výstavu, na rande, do divadla… Nechceme, aby se nás tam lidé zvědavě vyptávali: „Kam jedeš, tuláku? Na Šumavu nebo na Brdy?“
Městský batoh je tedy něco jako Chytrá horákyně. Spojuje zdánlivě nespojitelné. Navíc neslouží jen jako transportní zavazadlo, ale taky reprezentuje svého majitele. Měl by být decentní a nenápadný, ideálně v tmavé barvě, aby se hodil i k bankéřskému saku nebo kostýmu úřednice.
Tohle všechno se Šimonovi s Eliškou podařilo vymyslet a ušít. Ve firmičce Braasi s několika švadlenami opustili architektské řemeslo a vrhli se na produkci zavazadel, se kterými se v ulicích setkáváme stále častěji. Dílnu v roce 2017 nastěhovali do bývalé výrobny slévárenských forem v pražských Holešovicích. Industriální prostor doplňuje design batohů kombinujících promyšlenou funkčnost s jednoduchým a čistým vzhledem.
Pocit svobody
„Architektura nesleduje trendy, měla by být nadčasová,“ vysvětluje Šimon záměrnou rezignaci na módnost. “Dům se nenavrhujete na rok, ale třeba na sto let.“ To samé platí i pro kolekci batohů Braasi, zahrnující asi dvacet modelů. Nenajdete v ní sezónní kousky s křiklavou nálepkou „new“, která by se z marketingových důvodů každý rok obměňovaly. „Všechny naše modely včetně těch starších jsou tak dotažené, že je není třeba inovovat,“ dodává Eliška.
Stejně tak se nemění ani hustá technická tkanina a odolné nitě. Batohy Braasi teoreticky můžete prostřelit, propálit nebo rozleptat kyselinou, ale při běžném zacházení jsou skoro nezničitelné. Poměrně vysoká cena je tak paradoxně nízká. A protože jde o lokální český produkt šitý z českých materiálů, daly by se městské batohy s minimální ekologickou stopou označit i nálepkou udržitelnosti.
Tahat po městě věci na zádech je pohodlnější než v tašce. Máte volné ruce a nekřivíte se. Psycholog by dodal, že batůžkem vyjadřujeme svůj přístup je světu. Jeho majitelé bývají uvolněnější, alternativnější, méně oficiální… Batůžek asociuje dálky a dává tak člověku pocit svobody. Přečtěte si o tom slavný román Jacka Kerouaca Dharmoví tuláci (1958).
Ale ke štěstí někdy docela stačí, že vás díky batůžku večer nebolí záda.
Více: www.braasi.com
Napsat komentář