Aljašká divočina je jedno z těch míst, kde nepohodlí bez auta a hotelů kompenzují vydatné zážitky. Zvlášť když si postavíte stan uprostřed medvědí stezky, máte jisté, že si tento trek nebudete později plést s jinými.

Vydáváme se z Talkeetny stařičkým Subaru, s pátým členem výpravy v kufru kombíku. Většina bagáže musela na zahrádku. Když to viděla majitelka hostelu, jen s úšklebkem poznamenala, že cestujeme přímo v aljašském stylu. Dokonalému dojmu ale přece jen ještě něco chybí. V Hope na začátku treku vidíme osazenstvo dalšího auta, jehož každý člen má i pořádnou kulovnici. „A sakra,“ říkám si při pomyšlení na náš pepřový sprej.

Ostny a žihadla

Samozřejmě že jsem četl, jak správně přenocovat v oblasti medvědů. Vařím sto metrů od stanu a všechny potraviny také věším na strom do tříapůlmetrové výšky. Pak si ale říkám, že je to stejně k ničemu, když ostatní si vesele vedle stanu na ohni opékají párky a veškeré potraviny si berou dovnitř. Později na trailu byly tzv. „protimedvědí“ ocelové těžké bedny, tak alespoň že tam všichni poctivě odkládali jídlo a všechny aromatické záležitosti, což je pro medvěda i zubní pasta.

Ráno nás probudí podivné škrábání, vycházející zpoza chaty. To první, co nás napadlo, to nebylo. Původem rozruchu byl jen dikobraz, a když nás viděl, tak prchal opravdu rychle. Pokračujeme dál a jsme v nejvyšším bodě trailu, sedle Resurrection pass. Toto sedlo je ale našim evropským měřítkům pro smích; všude kolem rovina, a kdyby tam nebyl zabodnutý kůl s cedulí, že toto je ono kýžené sedlo, tak to ani nezjistíme.

Jen velmi pozvolna klesáme dolů ke Swan Lake, kde nás čekala další noc. Tady už nám komáři opravdu dávají pocítit, co dovedou. Buď máte opravdu dobrý repelent, anebo máte problém. Pokud chcete něco natočit nebo vyfotit, nejdřív musíte odhrnout ten neustále bzučící roj a pak rychle stisknout spoušť. Naše další kroky vedou ve směru trailu k Juneau Lake a poté k Juneau creek falls. To už se dostáváme do první třetiny, již signalizuje přetínající silnice SterlingHighway.

Brum, brum

Než se napojíme na druhou část trailu zvanou Russian River Trail, trochu bloudíme, ale nakonec cestu okolo ruských jezer až k Upper Russian Lake najdeme. První medvěd, kterého vidíme, je barribal, tedy medvěd černý; byl v bezpečné vzdálenosti, asi 120 m, tak jsme na sebe chvíli koukali a pak šli každý svou cestou.

Odpoledne jsme došli k Upper Russian Lake cabin. Shazujeme těžké batohy a jdeme omrknout okolí. Od jezera přehlížíme okolní hory. Když rozděláváme oheň, přichází mladý pár Američanů – pán s revolverem za pasem a paní s protimedvědím pepřovým sprejem. Revolver sice vypadá na dobrou ráži, ale grizzlyho by nejspíš akorát naštval. Jedině snad na zaplašení, to ano.

Neuběhne ani deset minut a už na nás Američani křiknou: „Rychle pryč, chlapci, medvěd.“ Prcháme nahoru k chatě. Medvěd proletí tábořištěm jako střela a podle všeho je vyděšený ještě víc než my. Takové bylo naše první setkání s grizzlym.

Jediný Martin nebyl s námi, šel na 500 m vzdálené tábořiště pro stany. To ovšem leží na medvědí stezce, takže nám něco říkalo, že podobných setkání bude víc. A bylo.

Nahazujeme si batohy a běžíme k tábořišti k Martinovi – nemělo smysl na něj volat, neslyšel by nás a běžícímu medvědovi beztak nikdo neuteče. Nic netušící Martin si zatím v klidu vybaluje věci z batohu, najednou slyší praskání větví. Něco naším směrem namítá, zjevně udivený tím, jakou oklikou se to k němu blížíme, když cesta je přece támhle. Pak se ale dovtípil, o co tu jde, popadl batoh, zvedl ho nad hlavu a utekl do jezera.

Pomazlení s medvíďaty

Na setkání s medvědem je spousta pouček, jenže zkuste si předem naprogramovat svoji reakci při setkání se šelmou. Zapomeňte na všechno, stejně se zachováte reflexně a pudově, tedy vezmete nohy na ramena. Martin měl štěstí, medvěd prošel tábořištěm (nyní už klidněji než před chatou) a byl pryč.

Tím, že Martin vzal batoh s sebou, si patrně zachránil věci. Medvěd ve vidině snadno získané potravy by mu všechno roztrhal na cáry. Takto se Martin namočil až po prsa, ale zachránil sebe i věci. Až do večera sušil svršky na ohni a my se uklidňovali tím, že medvědi a grizzly nevyjímaje jsou všežravci, nikoliv masožravci, a že člověka na menu nemají.

Pro medvěda jsme vůbec tak trochu neznámá, a 90 procent útoků (pokud už k nim dojde) beztak nemyslí vážně. Medvěd je chytré zvíře a konflikt s člověkem hned tak neriskuje. Můžete si o tom myslet, co chcete, ale pro medvěda je něco, co před ním neutíká, chodí to po dvou a ještě na něj někdy míří nějakou podivnou rourou, něco jako varování.

Výjimku samozřejmě tvoří medvědice s medvíďaty – ta je bude bránit za každou cenu. Viděl jsem mnoho dokumentů, kdy šla proti mnohem většímu a silnějšímu samci. Sice to pěkně odnesla, ale zachránila mladé.

Setkání s medvědem na tomto tábořišti ale rozhodně nebylo poslední. Postavit tábořiště na medvědí stezce moc chytré nebylo. Alespoň že jsme zůstali pohromadě. Ještě tentýž den jsme měli jednu medvědí návštěvu, opět grizzlyho. Tentokrát to ale vzal raději jezerem, když viděl tu hromadu dvounožců. Ale samozřejmě v klidu a majestátně, ještě si nás prohlédl a zmizel v křoví.

Normálně se vám medvěd vyhne, tenhle to ale neudělal. Poslední vaše šance, když už zvíře překvapíte, je použít pepřový sprej nebo střílet. To, že je zle a že jste překročili akceptovatelnou vzdálenost, medvěd diplomaticky naznačí tím, že se vztyčí na zadní a vycení zuby. To je jasné varování, neb právě ze stoje medvěd obyčejně útočí.

Útoky toto zvíře s oblibou předstírá – na to vy ale nespoléhejte. Mějte při sobě buď kulovnici, anebo pepřový sprej – ovšem ne takový, co nosí dámy na obranu před pobudy v průjezdu. Ten je na medvěda k ničemu, účinkuje maximálně na jeden metr. Na medvědy platí jen speciální, tzv. bearspray, který má „dostřel“ až 30 m. Medvěd má extrémně citlivý čich a tato dávka velmi aromatického pepře ho docela spolehlivě odradí.

Zakopnout o medvěda

To, že je tu medvědů víc než dost, dokázal i hodně vyděšený mladý pár Američanů (jiných než z chaty), kteří ještě večer přišli k nám, že se jim vedlejším, asi kilometr vzdáleným tábořištěm prohnal medvěd. Samozřejmě jsme svolili, nějaké místo se ještě našlo. Paní byla tak vyděšená, že až do tří hodin v noci udržovala oheň.

Myslíte, že to bylo naše poslední setkání s medvědem? Chyba lávky, hned ráno jsme kolem stanu slyšeli našlapávání a funění. Naše zásoby jídla jsou v protimedvědí bedně, takže jsme trochu klidnější, přesto hlavu ze stanu vystrkujeme až ve chvíli, kdy se zvuky vzdalovaly. Vidíme ho, je 15 m od tábora a mizí. Ostražitost trochu polevuje, jdu pro dřevo na oheň v domnění, že je už dávno pryč. Přede mnou je obrovský kmen padlého stromu (asi tak 1,5 m v průměru). Chystám se ho překonat, ale reflexivně uskakuji zpět. Grizzly!

Na metr od medvěda jsem byl jen v ZOO, což byla nuda. Tady ovšem zafungovaly obranné reakce, rychle uskakuji, dále pak ale pomalu ustupuji čelem k medvědovi, mluvím na něj, přesně podle toho, jak se máte chovat. Medvědí sprej je ale ve stanu, tam je mi na dvě věci (měli jsme jen jeden na skupinu).Nicméně, jak se zdá, medvědovi je to úplně jedno a dál si tam brouzdá. Žádná reakce naznačující útok. Medvěd byl pořád od našeho tábora 25 m. Už jsme ale o něco zkušenější a nijak zvlášť nás to nevyvádí z míry. Prostě jsme součástí přírody (hosté), kde je grizzly doma, a tak se také chováme. My respektujeme jeho, on respektuje nás.

Aljašský terén

Třetí část treku, nazvaná Resurrection River Trail, byl opravdový pochod „džunglí“. Stezku několik let nikdo neudržoval, místy byla sotva znatelná, zarostlá, šli jsme po kotníky v bahně, občas jsme se prodírali trním i brodili říčky. Hlavní problém ale nebyl v překonávání ledové vody, nýbrž s orientací. Kudy dál?

Jára, který se od skupiny oddělil kvůli rybaření, už propadal beznaději. Platí, když se ztratíš, tak se vrať k poslednímu známému místu. Jenže Jára ztratil i cestu zpět; toto je zkrátka Aljaška, ne Alpy. Měl ale štěstí a na několikátý pokus našel alespoň zpáteční cestu, kde končil Russian River Trail. Odtud se dostal do Cooper Landing, významnějšího bodu ležícím na Sterling Highway, odkud se postupně dostal stopem až do Anchorage.

My pokračujeme místním „Saigonem“ a prodíráme se džunglí, mraky komárů – stojatá bahnitá půda je pro ně pravým El Doradem. Já jsem to předvídal a mám moskytiéru, kluci to možná trochu podcenili a mají jen repelent, ten však funguje pouze chvíli. Poslední vážnější překážka je překonání Martincreek, všichni brodíme. Jsme tu brzy a to je dobře, proud není ještě tak silný.

Na konci treku potkáváme skupinu brigádníků se čtyřkolkou, kteří tu opravují popadané mosty. Koukají na nás, jako kdybychom spadli z jiné planety. To byl také důvod, proč tu moc lidí nešlo – nějaké brodění podél opomenutých stezek se tu moc nenosí.

Kolem poledne jsme na konci 117 km dlouhého treku, děláme zápis do knihy. Jsme jedni z mála, kdo to došel letos celé.

OUTDOOR itinerář

Resurrection Trail měří 117 km, začíná v městečku Hope a končí u Exit Glacier, poblíž města Seward. Je rozdělený do tří částí.

Na Resurrection Trailu můžete spát i v chatkách, ty je ale třeba předem rezervovat. Pokud vás tam nachytá ranger, riskujete pokutu 5000 USD nebo půl roku vězení.

Informace o Aljašce:
www.alaska.com
www.alaskatravel.com
www.alaska101.com
www.trails.com

Text a foto: Pavel Mühlbachr