Malá česká firma zásadně proměnila způsob, jakým si užíváme outdoorová dobrodružství. Mňam!

Před mnoha lety jsme do hor tahali konzervy, polévky v prášku a instantní nudle. Aby byly ty “šmakulády” poživatelné, bylo třeba je složitě dotvářet v ešusu. Později se objevila speciální expediční strava zalévaná horkou vodou. Směsi barevných prášků a tuku zasytily, ale chutnaly jako Mendělejevova soustava chemických prvků.

Před pár lety mi pak kdosi poradil sáčky se sterilovaným outdoorovým jídlem Adventure Menu. Guláš, kuřecí křidélka na medu nebo třeba hovězí na tymiánu stačilo na treku jen ohřát. Ta vůně! Uprostřed hor jste si připadali jako někde v restauraci. Nepřeháním – najednou tu prostě byl výborný oběd nebo večeře do pustin. Tak dobrý, že jsem v záchvatu žravosti doma několikrát vyraboval skříň, kde schovávám spacák, stan, vařič a další vandráckou výbavu. Nechtělo se mi jít nakupovat a vařit.

Pozor, tohle není skrytá reklama! Pokud jde o komfort treků, ferrat, splouvání řek, cyklovýletů a dalších venkovních zážitků, najednou bylo všechno jinak. Filozof by použil termín “změna paradigmatu”, ale nedošlo by k ní bez nespokojenosti. “Jezdil jsem na motorce do Albánie, Rumunska, Bosny a dalších odlehlých destinací,” vzpomíná Radek Slabý (33) na dobu před více než deseti lety. “Kamarád se věnoval za lezení a pěším tůrám.”

Důležitost morálu

Tady si dopřejme vysvětlující vsuvku. Jídlo na ven má dvě funkce. Zaprvé vás musí nasytit, dodat vám živiny a doplnit sílu na další den. Tohle je stejné jako v běžném životě ve městě a netřeba to rozvádět. Při horském výstupu, na treku, vandru nebo delším výletě se ale přidává ještě další funkce. Horolezci ji shrnují termínem “morál”, ale neplatí to jen při šplhání po skalách. “Morál” funguje i při putování krajinou bez lidí. Je to psychická odolnost, touha nevzdat to, odhodlání jít dál… Prostě dobrá nálada a radost z toho, že člověk opustil komfortní zónu domova a promyšleně se vystavil přiměřené dávce nepohodlí.

Právě “morál” ale člověku v přírodě celkem pravidelně dochází. Jak vypadá typická situace? Po celodenní chůzi horami přijdete promoklí, promrzlí a hladoví na místo, kde se rozhodnete přespat. Teplé a chutné jídlo je v chvíli tisíckrát důležitější než doma. Je to symbol přechodně ztraceného pohodlí, ke kterému se v nepříznivých podmínkách upínáte jako k majáku. Je to vědomí, že všechno dobře dopadne. Je to vzpomínka na všechno příjemné, co jste dobrovolně opustili. Dát si na hřebenech temných hor opravdu dobrou večeři je pro psychickou pohodu násobně důležitější, než prožít příjemný večer v restauraci. Kdo to nezažil, nepochopí.

Další záludnost spočívá v denním snění o jídle. “Už druhý nebo třetí den na delší akci v přírodě si v duchu říkáte: Dal bych si gulášek, ragú nebo žebírka…” shrnuje Radek Slabý. “Vrací vás to mentálně domů, což je někdy fajn, ale proto jste do přírody nejeli že? Přišlo nám zbytečné, aby se lidi v horách a na dovolené těšili domů zrovna za jídlem. Chtěli jsme jim proto dopřát ten samý požitek kdekoli zrovna jsou.”

Mladistvá naivita

Ale zpátky do roku 2010. Konzervy a těstoviny se dvěma motorkářům na cestách postupně přejedly a složité vaření je omrzelo. Nehledě na množství odpadu, které vždy zaručeně vznikne samostaným vařením. A lokální hospůdky? „Ochutnávat místní jídlo je samozřejmě základ a sami se na něj těšíme, ale ne vždy a za každou cenu, navíc když chcete strávit delší dobu mimo civilizaci.“ Nejen na Balkáně stačí málo a skolí vás střevní potíže. “Špatné jídlo kazí zážitek z cesty,” vzpomíní Radek Slabý. “Rok se těšíte na dovolenou a šetříte na to peníze, ale pak se živíte něčím z ešusu, jen abyste dva týdny přežili? Proč si kazit zážitek?”

Většina výrobců outdoorového jídle smíchá sušené maso, cibuli, koření a další instantní pochutiny a tváří se, že tak vznikne guláš. Na chuti je ale takové šizení vždy poznat. Radek s kamarádem se na to rozhodli jít obráceně. Uvařit kompletní jídlo včetně přílohy a pak ho sterilovat podobně, jako když doma zavařujete kompoty. Každá hospodyňka vám vysvětlí, jak je tak zdánlivě jednoduchá věc vlastně složitá. Nebudete úzkostlivě čistotní? Nedodržíte předepsanou teplotu a dobu sterilace? Ve sklenici přežijí zárodky plísní a lahodný obsah se zkazí.

Měli tedy nápad, ale to bylo všechno. Oba v té době studovali průmyslový design a o úskalích konzervace potravin nevěděl vůbec nic. Spojili se tedy s firmou, která se sterilací zabývala. Začalo období zkoušení a vymýšlení technologického postupu, který by zajistil zdánlivě nemožné – zasterilovat kompletní jídlo i s přílohou do jednoho sáčku a bez chemie. Přišly proto měsíce pokusů a omylů. Když maso s omáčkou a rýží v sáčku zahřejete moc, příloha se slepí a speče. Když ho zahřejete málo, maso bude polosyrové.

“Byla v tom mladistvá naivita,” vzpomíná Radek s úsměvem. “Zdálo se nám, že nic není problém. Prostě jsme se do toho zakousli. A protože jsme tomu nerozuměli, nesvazovaly nás pochybnosti, že to nepůjde.”

Objev z Podkrkonoší

Výsledky kulinářských experimentů dávali ochutnat kamarádům a postupně vyladili postup, který fungoval. Studentský tah na bránu se vyplatil. V květnu v roce 2011 se na trhu objevily první sáčky s outdoorovými jídly, která stačí jen ohřát. Sterilovaná strava je ideální na kratší putování nebo na outdoorové zážitky, kde neřešíte váhu batohu. Do odlehlejších oblastí je třeba něco lehčího. Velké světové firmy to řeší takzvanou lyofilizací – prudkým zmražením a následným vysušením ve vakuu.

Zbavit expediční jídlo vody je ale technologicky složité a drahé. “Tři roky jsme bádali, jak to udělat levněji, abychom mohli zachovat kvalitu surovin, ale současně i konkurenceschopnou cenu” říká Radek. “Nakonec jsme vymysleli vakuové sušení, při kterém ušetříme až třetinu energie a při tom dosáhneme stejného výsledku, jako u lyofilizace. Detaily bohužel prozrazovat zatím nemůžu.” Na expediční české jídlo se tak “přilepila” i národní hrdost. Nejen že dobře chutná, vaří se v Krkonoších a má minimální trvanlivost 5 let bez použití chemie. Vyrábí se i světově unikátním způsobem, který vymysleli Češi.

Jídla Adventure Menu v Trutnově vznikají pod rukama zkušeného profesionálního kuchaře Michala Šilhána (58). Portfolio zahrnuje 18 sterilovaných a 11 sušených lahůdek. Širší nabídka není třeba, protože tak pestré menu se nepřejí ani za měsíc v divočině. “Dobrodružnou dietu” doplňuje sušené maso a takzvané trailmixy – směsi oříšků, sušeného ovoce a masa na rychlé “zobnutí” během dne. Přesně ve stylu indiánského pemikanu.

Nevzdávat se

Za více než deset let existence malé trutnovské firmy se jídla Adventure Menu dostala skoro do všech odlehlých koutů planety. Grónsko, Sibiř, Nepál… Sáčky se svítivě žlutozelenou grafikou byly u Korovajů, domorodců žijících na úrovni doby kamenné na ostrově Papua Nová Guinea. Horský vůdce Josef Šimůnek si se svými klienty dopřává trutnovské vepřoknedlozelo, guláš nebo jelení ragú před výstupy na himálajské osmitisícovky.

“Zdánlivě to jde proti logice jídla pro špičkové sportovce,” směje se Radek Slabý. “Ale jsme zase u morálu – domácí strava prostě lidi v mezních situacích psychicky posílí. Kdo to zažil, ví, že na to se cenovka nalepit prostě nedá.”

Když chcete vylézt na vysokou horu, musíte to zkoušet znovu a znovu. Platí to i pro tak zdánlivě banální věc, jako je sáček s vonícím outdoorovým jídlem. Jste dostatečně tvrdohlaví? Sny se vám nakonec splní.

Více: adventure-menu.com