V outdoorových obchodech najdete regály plné oblečení s membránami, novými technologiemi a funkčními prvky. Pokud ale nevnímáte oblečení jako systém několika vrstev, příliš vám nepomůže.

Každý asi ví, v jakých podmínkách se cítí příjemně. Pokud prší, nechceme být promoklí. Pokud šlapeme do kopce, nepotřebujeme, aby naše mikina byla celá propocená. A když s okolními stromy cloumá ledový vítr, neměla by bunda profouknout.

Pocit pohodlí totiž vychází z rovnováhy mezi teplem, které vyprodukujeme, a tepelnými ztrátami. Pokud jsou ztráty větší než vyprodukované teplo, je nám jednoduše řečeno zima. Jak tedy můžeme o teplo v outdoorových podmínkách přijít?

Radiace (vyzařování). Tento způsob není nikterak významný a lze jej výrazně omezit už slabou izolační vrstvou přímo na pokožce.

Dýchání. S tím toho samozřejmě příliš udělat nemůžeme.

Konvekce (proudění, vítr) patří k nejvýznamnějším příčinám ztráty tepla. Zřejmě každý zažil zimu ve větru, který profoukl svetr nebo jinou izolační vrstvu. Dobrodruzi, polárníci i horolezci vědí, že důležitější než teplota vzduchu, kterou ukazuje teploměr, je teplota vypočítaná z tzv. Windchill efektu. Ten kombinuje teplotu vzduchu a sílu větru a jasně demonstruje, že je velmi snadné omrznout i při teplotách nad nulou. Například při teplotě 6 °C a větru o rychlosti pouhých 20 km/h je pociťovaná teplota -2 °C.

Kondukce (kontakt). Může nastat suchou (do ruky vezmete studený předmět, a tím ztrácíte teplo) nebo mokrou cestou (při stavění sněhuláka). Druhý zmiňovaný způsob je mnohem významnější a také 32x rychlejší. Určitě všichni vědí, že v mokrém triku je větší zima než v suchém, ale málokdo si uvědomí ten obrovský rozdíl.

Odpařování (pocení) je jedinou žádoucí formou ztráty tepla, jelikož se organismus touto cestou brání přehřátí při fyzické aktivitě.

Co z toho všeho tedy vyplývá? Že naše outdoorové oblečení by mělo být kvůli konvekci větruvzdorné, kvůli kondukci mokrou cestou nepromokavé, ale zároveň prodyšné. Pokud by bylo oblečení pouze větruvzdorné a nepromokavé, odpařený pot by zkondenzoval, a tím naše oblečení namočil.

Oblečení jako systém

O outdoorovém oblečení vždy hovoříme jako o systému. Ten je často přirovnáván k cibulovému principu, protože se jedná o systém vrstev, které na sebe navazují, a jen tak celý systém funguje. Pokud mezi funkční první vrstvu, kterou máte přímo na těle, a svrchní nepromokavou vrstvu zařadíte bavlněnou károvanou košili, velmi brzy nasákne odpařenou vlhkostí a stane se z ní mokrý obklad.

První vrstva – transportní

První vrstva bývá nejčastěji označována jako sací, transportní. Jejím úkolem je transport vlhkosti v kapalném skupenství od pokožky. Pozor – nezaměňovat s prodyšností čili schopností transportovat vlhkost v plynné fázi.

Oblečení první vrstvy bývá nejčastěji vyrobeno ze syntetických materiálů – polyester (např. Craft), polyamid (Fuse), polypropylen (Moira). Polyesterové materiály jsou velmi příjemné na nošení, ale mají nižší mechanickou odolnost, proto bývají míchány s polyamidem, který omezuje „chlupatění“ a „vytahání“ materiálu. Polypropylen vyniká schopností odvádět vodu, ale není tak pohodlný.

I vlákna použitá na první vrstvu bývají upravována. Umělým zvětšením povrchu dochází ke zvýšení rychlosti odvodu vlhkosti od pokožky (Moira, Coolmax). V posledních letech zažívá velký návrat přírodní vlna. A to speciálně merino vlna (Icebreaker).

Druhá vrstva – izolační

Druhá vrstva je izolační a slouží k zamezení ztráty tepla. Vyrábí se z nejrůznějších materiálů, ty syntetické ale výrazně převažují nad přírodními. Výhodou syntetických materiálů je schopnost zachovat si izolační vlastnosti i po zvlhnutí, vyšší rychlost odvodu vlhkosti a většinou i nižší hmotnost. Pokud izolační vrstva slouží zároveň jako svrchní vrstva, bývá vyrobena z větruvzdorného materiálu. Současně ale musí být materiál dobře prodyšný, aby nedocházelo ke kondenzaci vlhkosti uvnitř.

Mezi tradiční materiály patří flís – měkké a velmi příjemné polyesterové rouno (nejznámější Polartec), které ale profoukne i slabým větrem a je nutno ho kombinovat se svrchní vrstvou.

Výrazným posunem bylo zavedení tzv. soft shellů, které se pohybují na rozhraní druhé a třetí vrstvy. Ale pozor: soft shell nesupluje funkci svrchní vrstvy. Má zabránit ztrátě tepla konvekcí, větrem. Proto se nejznámější materiály jmenují Windstopper, No Wind atd.
Samostatnou kategorií jsou bundy ze superlehkých vodoodpudivých polyamidových materiálů zateplené polyesterovým rounem. Nejznámější příklady jsou Primaloft a Climashield.

Třetí vrstva – svrchní

Třetí – svrchní – vrstva chrání před nepříznivými vlivy počasí (déšť, sníh) svou nepromokavostí. Zároveň je prodyšná, čímž chrání izolační vrstvy před akumulací vlhkosti zevnitř, a navíc poskytuje dostatečnou ochranu proti větru.

Podívejme se na složení funkční vrstvy, která má na starosti nepromokavost i prodyšnost: materiál GORE-TEX® používá polytetrafluoretylen čili teflon. Největší skupina materiálů pracuje s polyuretanem, namátkou jmenujme Dermizax, Gelanots, BlocVent, Entrant atd. Materiál známý jako Sympatex® pracuje s polyesterem.

Funkční vrstvu můžeme rozdělit také podle její konstrukce. Jednu skupinu tvoří materiály na bázi porézní membrány, která je na svrchní textil nalaminována (GORE-TEX®). Póry v membráně jsou menší než voda v kapalném skupenství, ale zároveň větší než molekuly vodní páry. Tím je dána vysoká nepromokavost, a zároveň prodyšnost materiálu. Druhou skupinou jsou materiály s polyuretanovými zátěry či nánosy. Tady je funkce vrstvy dána její tloušťkou. Čím je vrstva polyuretanu silnější, tím je materiál nepromokavější. Ale zároveň je méně prodyšný.

Autor: Roman Kamler