Všimněte si, jak se vysokohorští turisté na fotce spokojeně usmívají. Aby ne – bohatá snídaně ve vycházejícím himálajském slunci musí chutnat božsky!

Vyfotil jsem je letos v červenci v kempu Snertse pod sedlem Hanuma La (4 750 m) v indickém Himálaji. Na plastovém stolku měli rozložené čerstvě rozpečené houstičky, nutelu, marmeládu, med, máslo, jogurt, smažená vajíčka… Já si podobnou baštu dopřát nemohl. Snídal jsem hořký čaj a ovesné vločky, které jsem si sám přinesl na zádech a sám uvařil. Když jdete dva týdny přes hory, počítáte každý gram. Kdepak sklenice s medem!

Dvě tváře nepálského treku

Potkal jsem je už den předem, když jsem se škrábal od řeky. Zatímco já táhl skoro dvacetikilový bágl, oni nesli jen batůžky se slunečním krémem, lahví vody a foťákem. Na rozdíl ode mě kráčeli lehce a nefuněli, na rozdíl od pěti koní se nepotili. O zvířata obtížená ranci a krabicemi se jim starali dva koňáci. Když navečer došli do Snertse, už je tam čekaly postavené stany, uvařená večeře a rozestlané spacáky. Ráno je z nich vytáhla vůně kávy, kterou jim kuchař přinesl až pod nos. A taky jim hezky na sluníčko rozestavil všechny ty stolečky, židličky, talířky a mističky.

„Good morning!” povídám jim a v hlavě mi naskočí dávná píseň Wabiho Daňka: „Naložím jen věci nezbytný, židle, stůl, nádobí nerozbitný, tuzexový modrý křeslo nafukovací, jež se jistě v kempu dočká mocných ovací. Ještě jednu velkou bombu propanbutanu, by nám bylo večer pěkně teplo ve stanu, televizor přenosnej a pingpongovej stůl, kdo by tohle s sebou nevez’ byl by pěknej vůl…“

S rozpečenými houstičkami, nebo bez

Trampský bard tím songem kdysi protestoval proti „mastňákům“, ale já tyhle lidi za žádné „mastňáky“ nepovažoval. Prostě si vybrali, co se jim líbí – jejich věc. Osobně jezdím ven proto, abych zažil námahu, nepohodlí, vyčerpání, zimu a hlad. Lepšího člověka, než jsou oni, to ze mě ale nedělá. Jen kdyby mi ty jejich rozpečené houstičky tak nevoněly pod nos…

Text a foto: Ivan Brezina