Tělo prostupuje nepříjemný pocit chladu, kvůli kterému vás už dávno přestalo bavit dělat to, co právě děláte. Jediné, na co dokážete pomyslet, je rozpálený krb. Rvete si vlasy za to, že jste do batohu nepřibalili aspoň čepici, a za termosku s teplým čajem byste platili zlatem. A může to být začátek konce.

Při prvním pohledu z okna vám srdce poskočí radostí. Vítá vás nádherné slunečno, teploměr ukazuje 23 °C. Den jako dělaný pro vyjížďku na kole. Voláte kámošovi a společně plánujete, kam dnes vyrazit. Rozhodujete se pro asi padesátikilometrový okruh terénem – jedním údolím tam a druhým zpátky.

Po obědě se vydáváte na cestu. Do kapsy balíte větrovku, malou lékárničku, mobil a čokoládovou tyčinku. Venku se udělalo pekelné vedro. Začátek jedete lesem, ale pak do kopce, takže se pořádně zapotíte. Těšíte se na sjezd ze sedla, kde budou konečně i výhledy. Po nějaké době si ale všimnete velkého černého mraku za vašimi zády. „Tomu ujedeme,“ ujišťuje vás parťák. „Bude to zas jen krátká přeháňka jako včera.“

Jenže černý mrak vás dohonil. Před vámi je dlouhý táhlý sjezd a zpocené tričko nepříjemně studí. Začíná drobně mrholit. Znovu vás napadá myšlenka na návrat, ale kamarád hned reaguje: „Jsme skoro v polovině, když bude jen poprchávat, tak to je v pohodě.“ Moc optimismu škodí, pomyslíte si, ale neříkáte nic.

Ztracení a promrzlí

O pár minut později se ocitáte uprostřed pořádného slejváku jen v tričku a kraťasech. Berete si aspoň větrovku, ale vše je okamžitě durch. V každé botě máte rybník, ruce zebou. Bahno od kol vám stříká do obličeje. Podle toho, jak se setmělo, se zdá, že už musí být pozdě večer. Místo nohou máte nejspíš kopyta, protože je vůbec necítíte. Přestáváte ovládat svaly a nohy točí šlapkami už jen automaticky.

Přijíždíte na rozcestí a radíte se, kudy dál. Mapu nemáte, protože za normálních okolností je prý cesta jasná. Teď to ale vypadá jinak než za slunečného dne. Kámoš tudy už jel, takže se spoléháte na něj. Stejně vám je už všechno jedno. Kolem nikdo, z nebe cedí a vy se nemáte kde schovat.

Začínáte se nekontrolovaně klepat. Jste zablácení, promoklí až na kost a po zátylku vám stékají proudy vody. Jediné, na co myslíte, je dostat se rychle někam, kde ze sebe ty mokré hadry shodíte a oblečete se do suchého. Po cestě je pár chalup, třeba tam někdo bude… Jinak těch zbývajících dvacet kiláků asi nedáte. I váš kamarád pomalu ztrácí optimismus, ale nevěnujete tomu velkou pozornost. Soustředíte se jen na pohyb a makáte, co to dá, aby se svaly aspoň trošku zahřály. Cesta teď ale vede po většinou z kopce, takže vítr a bahno to ještě zhoršují. Situace není růžová. Není tu signál a v lékárničce je termofólie, ale to je asi tak všechno.

Nejen v zimě

Pak sesedáte z kola, už to prostě nejde vydržet. Ruce a nohy vůbec necítíte, třesavku nejde zastavit. Usedáte na kámen a jste ztuhlí tak, ze se nezmůžete na jakýkoli pohyb. Kámoš vás nutí sníst kus čokolády. Nemáte na ni ani pomyšlení, ale děláte, co říká, a sledujete ho jakoby z velké dálky. „Jedeme divným směrem, měli jsme se spíš vydat na západ, tahle cesta asi vede jinam… Myslím, že by bylo rozumnější otočit to a vrátit se…“ Vidina vytopené chalupy se rozplývá a představa celé cesty zpět vás naplňuje hrůzou. Tohle už nedáte…

I malé dítě ví, že v zimě je zima. Historek o lidech, které zabilo podchlazení, jste slyšeli také dost na to, abyste se v zimě nevydávali ven bez teplého oblečení. Právě proto se tak snadno podcení pěkný podzimní nebo i letní den. Jen málokoho napadne strčit do batohu teplé věci. A právě na to mnozí doplatili. Z lehkého podchlazení se rychle může stát těžké a pak už je jen otázkou času, kdy se to změní v život ohrožující stav. A pozor, neplatí to jen v horách…