Jiří Hrála má mezi trampy přezdívku Želva. A želví značku najdete i na outdoorových nožích, které vyrábí v kovářské dílně v Roztokách u Prahy.

Jak ses k nožům dostal?

Děda i táta nože sbírali, takže jsem jimi byl obklopený odmalička. Dětství jsem trávil na chatě, lítal v lese, četl Londona a Maye… Zalíbily se mi kudly fousatých zálesáků z obrázků Zdeňka Buriana. Táta mi nože nechtěl půjčovat, protože jsem na ně byl moc malý, a děda mi je aspoň začal vyřezávat ze dřeva. Ve dvanácti letech jsem vyrobil svůj první nůž z plechu. Kamarád mi ho ale potupně ohnul a zahodil do kopřiv. Po základce jsem pak šel do Brna na puškařskou školu. Přičuchnul jsem tam ke zbrojířině a práci s kovem, ale Zbrojovka pak tu školu zavřela. Začal jsem pracovat a od kamaráda jsem dostal k narozeninám kovářskou výheň. První věc, kterou jsem ukoval, byl samozřejmě nůž. Začalo mě to bavit a na střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově jsem si udělal kovářský kurz. Potkal jsem tam Honzu Pecku, se kterým jsme se do výroby nožů pustili naplno. No a dneska nás to živí.

Pro koho už jsi dělal outdoorový nůž?

Třeba pro lovce z Aljašky, pro myslivce, trampy, rybáře… Důležitou zpětnou vazbu mám od vojáků. Nůž už dneska nepoužívají k boji, na to mají samopal a pistoli. Slouží jim jako pracovní nástroj: k sekání drátů, místo lopatky, k sekání dřeva, k hrubé práci… Průzkumáci mi třeba vyprávěli, jak je v zimě vyhodili ve výcvikovém prostoru v Boleticích jen s nožem a museli pár dnů přežít, aniž by je ostatní vypátrali. Úkryt před vánicí našli v rozbořeném domě, a protože našli jen staré okenní rámy plné hřebíků na otop, štípali je mým nožem. Byl trochu poničený, ale vydržel to.

Kolik nožů jsi vyrobil?

Stovky? Tisíce? Nepočítám je, i když jim dávám jména. Podle vzhledu, podle vlastností, podle toho, co vím o jejich budoucích majitelích. Dělal jsem třeba nůž pro soudce, a tak jsem ho pojmenoval Lynč. Nebo jsem dělal nůž pro velitele výsadkářů, který odcházel do výslužby. Jeho vojáci mu chtěli věnovat oboustranně broušenou dýku, ale na výrobu ve finále zbyly jen tři dny. Jak jsem trochu spěchal, leštil jsem už nabroušenou čepel a dost jsem se pořezal. Nůž žíznil po mé krvi, a tak jsem ho nazval Hladovej.

Z čeho vznikají čepele?

Z ocelí, které obsahují aspoň 0,5 % uhlíku. Existují stovky druhů normovaných ocelí s různým poměrem přísad ovlivňujících vlastnosti. Uhlík ocel zpevňuje a umožňuje ji zakalit, mangan nebo nikl jí dodává pružnost, chrom ji chrání před rezavěním. Dneska se už dají sehnat oceli s vlastnostmi, které by ještě před třiceti lety byly nemyslitelné. Úžasné materiály se ale používaly i kdysi dávno. Třeba bulat neboli wootz, což je ocel z rudy s optimálním obsahem vanadu. Při tavení díky němu vznikají krystaly karbidů, díky kterým může být bulat velmi houževnatý a má skvělé řezné vlastnosti. Kdysi se z něj kovaly šavle a meče, které vydržely neuvěřitelné věci. Nebo svářkový damašek. Dva či více druhů ocelí s různými vlastnostmi se svaří dohromady a podle potřeby přeloží. Po zakalení vznikne struktura, která spojuje vlastnosti všech svých součástí, jedna vrstva je tvrdá, druhá houževnatá a vzájemně se doplňují.

A moderní materiály?

Asi od 90. let se třeba vyrábějí práškové oceli, které mimochodem ve východním bloku vyvinuli v Poldi Kladno. Už v roce 1910 tam dělali i první nerezové oceli na světě! Když huť před lety zkrachovala, výzkum si odvezli Rakušáci, kteří z práškové oceli skákali metr do stropu. Tuto technologii používají v Evropě dnes jen oni a Švédi. Běžná ocel se slévá do ingotů, takže v ní vznikají vrstvy ve směru válcování. Prášková ocel vzniká tak, že je vysoce čistá tekutá ocel rozprašována v dusíku na velmi jemné částečky. Bez přístupu kyslíku vznikne velmi jemná a kompaktní struktura. V nejmodernějších materiálech se zprůměrují všechny dobré vlastnosti, které by měl nůž mít a které by normálně šly proti sobě. Dřív ocel nemohla být zároveň tvrdá, odolná, pružná, a navíc ještě dobře držet ostří. Tyto požadavky se musely dohánět zpracováním, třeba parciálním kalením, kdy je hřbet velmi houževnatý a tvrdší a křehčí ostří při práci podrží. Člověk se ale někdy musí rozhodovat i podle toho, na co je nůž určený. Tak třeba oceli s vyšším obsahem uhlíku sice reznou, ale zase se dají dobře brousit. Nerez je sice bezúdržbová, ale zase se špatně brousí, je otěruvzdornější.

Proč by měl mít milovník outdooru ručně vyrobený nůž?

Právě proto, že je vyrobený ručně – osobní přístup je možný jen v řemesle. Se zákazníkem se pobavím, na co přesně nůž potřebuje a jaké vlastnosti od něj očekává. Podle toho pak společně vymyslíme tvar, velikost i materiál. Nůž sedne přesně na určitou outdoorovou aktivitu. Tak třeba pro rybáře dělám úzké a dlouhé filetovací nože, které dobře drží ostří. Bývají z nerezu, což je výhoda hlavně při chytání mořských ryb. A ruční nůž bude vždy kvalitnější než tovární, za což osobně ručím. Ve fabrice se někdo špatně vyspí nebo opije. Velkou sérii nožů nechá v kalicí peci déle, než tam mají být. Kdyby byl ale vadný nějaký můj výrobek, prostě ho zákazníkovi opravím nebo vyrobím nový.

Z čeho vyrábíš rukojeti?

Může to být skoro jakýkoli materiál, který se zákazníkovi líbí. Kosti, paroží, vzácná dřeva, mrožovina, fosilní mamutovina… Měkčí druhy dřev se dají prosytit polymerem, který dřevo stabilizuje a zpevní, takže je odolnější. Nádhernou kresbu má třeba platan nebo bříza. Dělal jsem rukojeť ze dřeva stoletého sudu z plzeňského pivovaru. Když jsem ho brousil, krásně vonělo chmelem. Viděl jsem i rukojeť ze zkamenělého dinosauřího lejna. Ten 60 milionů let starý šutr nádherně opalizoval, úžasná sběratelská záležitost! Na outdoorové nože určené do terénu se ale víc hodí sklolaminát G10, který se vyrábí v ostře červené nebo oranžové barvě. Oceníš to ve chvíli, kdy nůž ztratíš někde v lese.

Jak dlouho výroba nože trvá a na kolik to přijde?

Běžně dělám nože do měsíce, ale když to hoří, zvládnu to i za týden. Ceny začínají asi na 3 500 Kč za menší nůž a směrem nahoru jsou prakticky neomezené. Pokud na to máš, můžeš si nechat vykovat nůž z meteoritického železa se střenkou z mamutoviny vykládanou stříbrem a exotickými dřevy.

Osobně podnikám dlouhé treky třeba na Slovensku nebo v Rumunsku. Potřebuju si uříznout chleba, nasekat třísky na podpal a s nadsázkou se ubránit medvědovi. Jaký nůž bys mi doporučil?

Outdoorový nůž na hrubší práci by měl mít asi 15 cm dlouhou čepel o tloušťce aspoň 5 mm, aby už něco vydržela. Ale pozor v cizině, kde je někdy větší nůž považován za „zakázanou zbraň“. Problémy s tím bývají třeba na Ukrajině. U outdoorového nože je důležitý vysoký klínový výbrus, díky němuž se ostří dobře vede i v tvrdším materiálu. Použil bych uhlíkovou ocel se snadnější brousitelností, aby sis nůž mohl obtáhnout i bez speciálního brousku třeba jen tak na kameni z řeky. Druhou možností je prášková nerezovka, o kterou by ses zase v terénu nemusel bát. Vždycky je to ale něco za něco. Nerez sice dobře drží ostří, ale zase se dá dobře nabrousit jen na mašině s diamantovým kotoučem. Více na webu Turtleknives.com.

Text a foto: Ivan Brezina