Taky si říkáte: „Neměl by ten můj fotoaparát fotit nějak lépe, když stál tolik peněz?“ Anebo žijete nebezpečným mýtem: „Takhle skvělý foťák přece musí fotit skoro sám, já už nic moc řešit nemusím?“

Bez ISO se nedá žít

Největší záhada pro mě je, proč výrobci foťáků neinvestují alespoň trochu do osvěty. Kdyby se třeba jen 10 % majitelů přístrojů dozvědělo, co to je ISO (citlivost), svět by byl krásnější. Pokud chcete, aby rychle jedoucí rozmazaný cyklista příště nebyl rozmazaný, můžete foťáku říci: „Nepotřebuj tolik času, abys cyklistu vyfotil.“ A řeknete mu to tak, že zvednete hodnotu ISO (třeba z 200 na 1 600 nebo 3 200). Čip se bude chovat citlivěji a jedoucího cyklistu už dokáže vyfotit časem mnohem kratším (třeba 1/500 vteřiny, kdy už by mohl při pomalé jízdě být poměrně ostrý).

Pokud si teď ale říkáte: „Skvělé, budu vždy fotit na vysoké ISO!“, musím vaši radost trochu přibrzdit. Všechno v životě něco stojí. A cenou za to, že díky vyššímu ISO můžete fotit třeba noční krajinu nebo cválajícího koně za soumraku, je nižší kvalita snímku („šum“). Focení je umění kompromisu – musíte se rozhodnout, co je větší zlo. Riziko rozmazání obrázku, nebo příliš vysoký šum?

Pozor na automatiku!

To samé platí o další záludné funkci, kterou je třeba vypínat, a to zejména v horším světle. Tou nebezpečnou funkcí je automatické ISO. Pokud s ním budete fotit noční město, fotoaparát („hrající na jistotu“) hodnoty ISO zvedne zbytečně vysoko a obrázek bude „šumět“ víc, než bylo třeba. Dobrá fotka vzniká kombinací tří faktorů: ISO, času a clony. Z čehož plyne klíčové, ale bohužel často opomíjené pravidlo. Automatický režim focení (a všechny ty „fantastické“ funkce typu noční focení, portrét, pláž atd.) vždy jen nějak zvolí kombinaci času, clony a ISO. Potíž je, že automatika tu kombinaci často zvolí špatně, a je jedno, jestli fotíte mobilem nebo drahou zrcadlovkou. Pokud fotíte cyklistu na svižné projížďce lesem a necháte to na automatice, dopadne to téměř jistě špatně – fotka bude rozmazaná. Proč? Protože foťák neví, že se cyklista rychle pohybuje a že tedy potřebujete hodně krátký čas.

Zkuste manuální režim

Už tedy víme, jak fotka vzniká, a víme taky, že plně automatický režim je cestou do pekla. Jak tedy říci foťáku, co od něj vlastně chcete a jak má fotit? Cesty jsou dvě.

Ta první, frajerská a systémová, se nazývá manuální režim. V něm si v každé situaci zvolíte ony tři hodnoty (čas, clona, ISO). Moje rada zní: Investujte aspoň půl dne svého života do toho, že si s tímto režimem budete hrát. Nic vás tolik nenaučí o focení jako snaha nastavovat si vše automaticky. Najednou vám totiž dojde řada věcí. Že vyšší clona opravdu znamená ostré hory v pozadí. Že různě nastavené hodnoty času vytvoří při nočním focení zcela jiné výsledné snímky třeba jezera nasvíceného měsícem (automat by to nikdy netrefil). Že cyklista prostě nikdy nemůže být rozmazaný, protože ho fotíte pevně daným krátkým časem 1/1 000…

Až si zkusíte plně manuální režim, můžete si život trochu usnadnit a vrátit se k částečné automatice, při které už necháte část rozhodnutí na foťáku. To je druhá cesta, jak fotografovat. Režim se nazývá P (P jako program) a zvolí za vás čas i clonu. Ale pozor, je tu velký rozdíl ve srovnání se „zapovězenou“ plnou automatikou. Ta totiž sama zvolí i ISO, případně ještě zlovolně pustí blesk. V režimu P si ISO můžete nastavovat. A když ho nastavíte vysoko, foťáku tím říkáte: „Můžeš fotit hodně krátkým časem!“ Když se vrátíte do lesa a budete tam chtít vyfotit cyklistu, stane se zázrak: Nebude rozmazaný.

Text: Jan Rybář – novinář a autor několika úspěšných knih včetně dvou cestopisů. A taky je fotograf (vítěz soutěže Czech Press Photo), lektor fotokurzů a šéfredaktor stránky Fotoguru.cz, která se zabývá focením. Více i na Amaze.cz.