Plavání ve vlnách a mořských proudech, lezení, canyoning, skákaní ze skal a potápění, přidejte k tomu nádhernou kulisu skalnatých útesů na pobřeží Atlantiku a máte coasteering par excellence. Jednotlivé „coasteeringové disciplíny" existují samozřejmě od pradávna.

Když v 70. letech skupinka horolezeckých nadšenců začala prozkoumávat Pembrokshirské pobřeží ve Walesu, netušila, že vynaleznou nový adrenalinový sport. Princip coasteeringu se nezměnil. Největším zážitkem je vyšplhat na mořský útes, vrhnout se do ledového příboje oceánu a pak včas stihnout vylézt z vody, než vás vlna rozmázne na skále. Jen se více dbá na bezpečnost. Při coasteeringu nepotřebujete lano. Leze se totiž nad vodou a v nejhorším vám hrozí pád do hluboké vody. Bez neoprenu, helmy a plovací vesty se ovšem neobejdete.

Tak tomu říkám pravý outdoorový wellness. Tobogán ze skály do vln, vířivka na útesu a vodní postel v mořském příboji.

Musím pracovně na konferenci do britského Bristolu. Objednávám letenku a přemýšlím, zda nezůstat a pobyt si neprodloužit. Láká mne Wales, kde jsem ještě nikdy nebyl, a který je z Bristolu kousek. Googluji a výběr padá jednoznačně na národní park Pembrokeshire Coast.

Na konferenci mně svrbí celé tělo a hned po konci vyrážím na nádraží. Cesta vlakem rychle ubíhá a s jedním přestupem dorážím za tři a půl hodiny na nádraží v Haverfordwest. Tady na mě už čeká dodávka, která mě odváží na outdoorovou základnu v ekologické lodgi Preseli Venture. U krbu popíjí skupinka studentů z Londýna, přisedám a seznamuji se. Zjišťuji, že zítra spolu vyrazíme na coasteering.

Ráno se oblékáme do neoprenů a vyrážíme na pobřeží. Je klasické britské počasí. Zima, fouká a z moře se ženou dvoumetrové vlny. Naši guidové Libbi a Paul nás vedou do uzavřené zátoky, kde alespoň nejsou vlny. Nejhorší je první šok, když se ledová voda dostane na záda pod neopren. Posloucháme základní bezpečnostní pokyny a šplháme na první skálu. Přelézáme na druhou stranu útesu a skáčeme do moře. Vlny příjemně houpají a postupně se systémem malých jeskyní dostáváme dál směrem k otevřenému moři. Tady jsou už vlny o poznání vyšší. Bez vesty a přilby by mě sem nikdo nedostal. Vylézáme na poslední kámen, který nás chrání před vlnami a zažíváme vířivku po velšsku. Libby nás fotí vodotěsným foťákem. Blíží se hodně velká vlna. Nekompromisně mě bere s sebou dolů, takže místo plánovaného skoku kloužu jako na tobogánu po zádech až do vody. Nečekané, ale paráda.

Na obzoru se objevuje silueta polorozpadlého hradu. Postupně se plaváním, lezením a skákáním blížíme k zřícenině. Otevírá se před námi poslední zátoka. Mořský příliv nás žene přímo pod hrad. Paul šplhá skoro deset metrů nahoru a skáče do vody. My začínáme postupně z nižší výšky, ale nakonec se skoro všichni odvážíme skočit z nejvyššího místa. Po dopadu cítím, jak ve mně vaří adrenalin, a v duchu si říkám, jak bych bez vesty dokázal doplavat ke břehu.

Sundáváme neopreny a Paul s Libby nám dávají na zahřátí lokální whisky. Skotská by možná byla jemnější, ale i velšská dokáže příjemně zahřát na srdci. Nastupujeme do auta a míříme zpátky do lodge Preseli Venture. Čekají na nás ještě horská kola, lezení na poloostrově Gower, jeskyně a historická katedrála v St. Davids, ale o tom někdy jindy.