Nemusíte sedět dva dny v autě, abyste prožili něco pořádného. Někdy stačí sbalit batoh a vyrazit. Třeba na Slovensko. My vyjeli na třídenní přejezd Súlovských vrchů a části hřebene Malé Fatry. A bylo to skvělé bikování!

Súlovská rozcvička

Státní hranici necháváme za sebou, ještě zbývá kus dálnice a už projíždíme Tiesňavou, která odděluje romantické údolí s vesničkou Súlov od roviny obklopující největší slovenskou řeku Váh. Ostré hřebeny spolehlivě brání sevřené údolí před otravným ruchem civilizace. Shon proudí na pár kilometrů vzdálené dálnici, tady už je pouze ticho a klid. Na záda házíme batohy, plníme camely, naposled kontrolujeme kola a výbavu. Vyrážíme.

Hned za vesnicí se spouštíme do lesa. Stezka se klikatí zakousnutá mezi skály a od prvních metrů na nás bez okolků vytahuje luxusní úroveň. Dlouho to netrvá a dohánějí nás černé bouřkové mraky. Naštěstí jsme stihli dojet do první vesnice, která nás na trase čekala.

Pauza v Hrabové přichází vhod. Před námi je totiž 500 výškových metrů výjezdu na hřeben. Pro zpříjemnění prudkého výšlapu zařazujeme do programu návštěvu zříceniny hradu Hričov, která na nejsevernějším výběžku Súlovských vrchů chátrá už od konce 17. století. V okolí je prý spousta jeskyní, ale my se drápeme co nejvýš. Vzduch je po bouřce důkladně vyčištěný a výhled ze skalního ostrohu, na kterém se Hričov krčí, stojí za to.

Za hradem nás čeká ještě pořádná porce stoupání, ale na řadu nesměle přicházejí také první úseky s opačným sklonem. Po dlouhém sjezdu vyjíždíme z přítmí lesa na krásné podhorské louky. V dálce už vidíme na ostré skále se tyčící Lietavský hrad, ke kterému vytrvale směřujeme. Hrad sice v 16. století lehce odolal i početnému císařskému vojsku Ferdinanda I. Habsburského, ale na nás si dnes nepřijde.

Zastávka na Lietavském hradě, který je druhý největší na Slovensku, stojí za to. Zastavěná plocha hradu je 1,5 hektaru, což je mezi slovenskými hrady vůbec nejvíc, hrad měl na devadesát místností a zajímavostí je i jeho studna vytesaná ve skále do hloubky 104 metrů. Majestátní stavba. Jak to tehdy vůbec mohli postavit?

Ještě poslední sedlo a konečně jsme v Rajeckých Teplicích. Do postele lezeme trochu zničení. 35 kilometrů není moc, 1800 výškových metrů násobených členitým terénem je však dost náročných.

První den v sedle

• Trasa: Súlov – Rajecké Teplice
• Délka: 35 km
• Nastoupaná výška: 1810 m

Promrzlé svítání

Budík zvoní jednu hodinu po půlnoci. Když chcete vidět východ slunce na nejvyšší hoře Martinských holí, jinou možnost nemáte. Po těžkém prvním dnu a dvou a půl hodinách spánku vyskakujeme z postelí v opravdu svěží náladě. Vypadá to, že těch tisíc výškových metrů na Velkú Lúku do 1476 metrů nad mořem bude parádní zábava. Město spokojeně spí. Jindy rušná lázeňská promenáda je prázdná. Naše světla nekompromisně krájejí tmu a my svižně šlapeme vstříc cíli, nad hlavou nebe plné hvězd.

Slunce vychází ve 4:51. Jsme ale pomalí. Rozbřesk už rázně vytlačuje hustou tmu a vypadá to, že na vrcholu nestihneme být včas. Předchozí den nás stál hodně sil a za dvě hodiny spánku baterky moc nedobijete. Kopec se zdá být nekonečný. Překonáme jeden prudký úsek a je tu hned další, ještě prudší. V hlavě se honí pochybnosti, jestli nebylo lepší zůstat tam dole v posteli. Stihli jsme to! Když první červánky ohlašují blížící se východ slunce, jsme téměř na vrcholu. Je to neuvěřitelné – na vyhlídku přijíždíme na minutu přesně, když se slunce vyhoupává nad hřeben Malé Fatry. Ručičky hodinek stojí těsně před pátou ranní. Tak tohle za to stálo!

Na horní stanici lyžařského vleku mají teploměr. Vlado hlásí solidní čtyři stupně nad nulou a teplotě se nahoru vůbec nechce. Nohy máme kompletně promrzlé a promočené od ranní rosy, k tomu se přidává svěží vánek, který bez zeptání utrhává poslední kousky tepla, které ještě dokážeme vyrobit. Ještěže ten výhled stojí za to. O tisíc metrů níž se v údolí Váhu povalují efektně nasvícené chomáče mraků, proti nám se řadí hřebeny Malé Fatry, na východě se už zvedají vrcholy Velké Fatry.

Za půlhodinku se nám konečně daří rozmrznout do provozuschopného stavu a vydáváme se na cestu po hřebeni. Před sebou máme to nejlepší z Martinských holí. Oblý hřeben směrem k Veternému s vlnící se cestičkou vypadá v měkkém ranním světle fantasticky. A stejně se po něm i jede. Stezka z holého a pozvolného hřebene vede mezi první stromy a pak se z ničeho nic ostře láme dolů. Výškové metry spalujeme jak papír v kamnech.

Stezka neustále mění charakter. Rychlé točivé pasáže střídají prudké sekce s kořeny a kameny. Nakonec stezka padá k horskému potoku, který nás vede mezi strmými kopci zpět k civilizaci. Ještě poslední kilometr čiré radosti a vyjíždíme na loukách pod Martinskými holemi a nad vesničkou Turie. Do penzionu přijíždíme nabití skvělým zážitkem, ale zpráskaní jako psi. Přestože je hodina po poledni, vyčerpaně padáme do postelí a spíme. Budíme se až druhý den v osm hodin ráno.

Druhý den v sedle

• Trasa: Rajecké Teplice – Velká Lúka – Rajecké Teplice
• Délka: 41 km
• Nastoupaná výška: 1786 m

Obrovské geologické představení

Ráno jsme rádi, že jsme rádi. Kluci se sice ještě včera nad mapou divili, jestli dnešní trasa není moc krátká, ale rychle se ukazuje, že na velké výkony to dnes není. O slovo se s bolestivou zprávou neodbytně hlásí snad každá část těla. A to ještě nevíme, co nás čeká.

Přes louky Rajeckého údolí jsme se znovu prošlapali nad Zbyňov do Súlovských vrchů. Tady chceme prozkoumat jejich východní hřebínek, který se na nás vyzývavě zubí. Znamená to ale další drsné tlačení. Svah je prudký jako ďas a najednou nevíme, jestli nás víc pálí lýtka nebo stehna. Sotva pleteme nohama. Ale každý kopec jednou končí. Stojíme na skalním ostrohu, pod námi kolmá stěna a před námi výhled na Súlovské údolí orámované vrcholky Strážovských vrchů.

Hřebínek se ostře láme nahoru a dolů. U každého vršku si už už myslíme, že musí být konec. Ale není. Konečně jsme ho zdolali. Unaveně a s pocitem úlevy jej necháváme za zády. Spouštíme se do údolí. Po chvíli nám cestu kříží nečekané sousto. Před našimi překvapenými pohledy se majestátně tyčí skalní brána s ideálním názvem – Obrovská. Více než deset metrů vysoký skalní útvar patří k tomu geologicky nejzajímavějšímu, co na Slovensku můžete potkat. A i když nejsme žádní „šutromilové“, dojem v nás zanechává hluboký. Ještě pár šlápnutí a jsme na návsi Súlova.

Naše cesta by si určitě zasloužila květnatější závěr, ale vem to čert. Člověk by nevěřil, kolik zážitků se dá najít za pouhé tři dny. Takové malé velké dobrodružství prostě stojí za to. Stačí jen vyrazit.

Třetí den v sedle

• Trasa: Rajecké Teplice – Súlov
• Délka: 17 km
• Nastoupaná výška: 986 m

Text a foto: Petr Slavík