Vydejte se prozkoumat tajemné seskupení stovek kamenů a řadu hradů i zřícenin ve džbánské pahorkatině, jednom z nejméně známých českých pohoří. Pro Kelty, kteří v české kotlině žili před námi, bylo jedním z nejposvátnějších koutů jejich říše Boiohaemum.

Malé hory, rozrušené mnoha údolími potoků a říček, se rozkládají mezi řekami Ohře, Loděnice a Blšanka. Zatímco směrem k Lounům se jejich terén svažuje jen mírně, směrem na jih padají svahy Džbánu velmi strmě. Pohoří vzniklo díky tektonickým pohybům, které v průběhu milionů let vyzvedly okolní krajinu. Do jejích puklin pak vnikla dešťová voda, která od sebe oddělila desky hlubokými stržemi, kterými dnes tečou potoky. Vesnice na okraji lesů vypadají bez ohledu na nížinu kolem zvláštně „horsky“, když jim neomítnuté stěny mnoha domů dodávají tak trochu bretaňský vzhled.

Kdo by se chtěl vydat na přechod tohoto velmi zajímavého koutu Čech, má několik možností. Od severu je nejlepší začínat u Loun. Po několika kilometrech chůze rovinou s pěknými výhledy na sopečnou hradbu Českého středohoří a Krušných hor poutníka pohltí cesta, která se vine lesy nad údolím Smolnického potoka. Za Kozojedy vás čeká sestup na dno údolí a hned poté výstup na protější svah. Jestli budete pokračovat na jih k horské vesnici Džbán, po které celé pohoří dostalo své jméno, nebo rovnou na západ přes hřeben Ročova k hradu Pravda, je jen na vás.

Poslední svahy Džbánu na západě se svažují až do údolí říčky Blšanky, kterou dodnes chrání zachovalá linie bunkrů z roku 1938. Při cestě z východní strany od Panenského Týnce je hřích vynechat přechod velkého Bilichovského lesa, který se pyšní unikátní zříceninou kláštera. Od jihu se dá nastoupit nejen od vesnice Kounov, odkud je třeba vydrápat se na náhorní plošinu, ale začít lze už z okraje hlubokých křivoklátských lesů od Železničního muzea v Lužné u Rakovníka. Ať už ale půjdete z jakéhokoliv směru, každá z těchto cest vás povede hlubokými lesy i místy s dalekými výhledy a všechny se protnou právě v centru keltských památek u Kounova, Nečemic a oppida Výrov. Ve zdejších hlubokých lesích se totiž skrývají tajemství. A to už tisíce let.

Keltské stopy

Mezi ty nejpozoruhodnější patří kamenné kounovské řady, které naleznete na jako stůl placatém temeni stolové hory Rovina. Hora se skalnatými úbočími se vypíná více jak 130 metrů nad stejnojmennou obcí. Kounovské řady tvoří celkem 2 500 kamenů poskládaných vedle sebe do 14 řad (nejdelší měří půl kilometru) v severojižním směru. Něco podobného je možné spatřit nejblíže u bretaňského Carnacu (severozápadní Francie). Průměr kamenů se pohybuje kolem metru, ovšem největší kousek, nazývaný Gibbon I, váží přes šest tun. Spojnice mezi Gibbonem, který má na svém těle jakousi „mušku“ ve tvaru širokého V, a dalším velkým kamenem Pegas (ke kterému také vede odbočka ze stezky) má ukazovat na polohu Slunce, Měsíce a snad i dalších hvězd v době letního a zimního slunovratu, což naznačuje kalendářní nebo náboženský význam. Další z teorií ovšem tvrdí, že řady sloužily jako závodní dráhy Keltů.

Kromě těchto velkých kamenů zde narazíte na volně ležící menhir, který sem byl pravděpodobně odtažen spolu s dalším uctívaným kamenem během vyčišťování pozemků na Rovině. Právě tento fakt, spolu s kamennými řadami a nedalekým keltským oppidem dosud patrným nad hájenkou Na Rovinách, svědčí o tom, že zdejší místo mělo pro naše keltské předky mystický význam. Výrazné zbytky ještě významnějšího keltského hradiště se nalézají na dominantním kopci Výrov, kde později žili i Slované. Zdá se tedy, že za časů Keltů patřilo celé území Džbánu do jakéhosi posvátného háje, kam chodili náčelníci a druidové, aby zde věštili budoucnost, soudili a řešili důležité kmenové problémy. Podobné zvyky měli i jejich západní galští „příbuzní“ z dnešní Francie.

Džbánské záhady

I když o kounovských řadách u nás občas někdo slyšel, o dalších mystických památkách v pahorkatině Džbán ví už jen opravdový znalec. Jedná se hlavně o kamenné řady nad mlýnem Tasov ve Vlčím dole. Původně zde stálo asi šest řad, z nichž se dodnes zachoval zbytek krajního pásu na jižním okraji plošiny. Zbylých asi 400 kamenů leží ve svahu, přičemž i zde některé svým tvarem připomínají menhiry, což by opět ukazovalo na značný význam lokality. Další tajemné místo nalezne poutník v cípu lesa na svahu Nečemického vrchu nad potokem tekoucím ze Lhoty. V minulosti zde existovalo mnohem více kamenných řad, dodnes se zde zachovaly čtyři řady dlouhé do 100 metrů. Právě ony svým směrem ukazují na nedaleké oppidum Výrov a je od nich přímo vidět na další keltské hradiště Kuk. V přímce Nečemice – Výrov stával poblíž Března pod Džbánem i menhir, který spolu s dalším menhirem u Klobuk tvoří s nečemickými řadami trojúhelník.

Poslední záhadu skrývá vrch Špičák, ležící mezi kounovskými a nečemickými řadami. Na hoře naleznete zbytek kamenné řady, na které se nachází vizír sloužící zřejmě jako zaměřovač hvězd nebo Slunce a zbytek dávného kamenného kruhu. Čtyři podobné kruhy tvořené ze 12 metrových kamenů také prý byly před 50 lety objeveny u Hředlí při zakládání chmelnic. Jejich soustavu tvořil hlavní kruh o průměru pěti metrů, který ze severu, východu a jihu obklopovala trojice menších kruhů. Bohužel, dříve než archeologové se k nálezu dostali sedláci místního JZD a nález minimálně evropského významu naložili na valník a odvezli. Kdo ví, třeba kdysi tyto džbánské kruhy vypadaly jako ten ve Stonehenge nebo na ostrově Lewis na skotských Hebridách.

Dalibor a housle

Uprostřed Džbánu bylo i panství rytíře Dalibora z Kozojed, který se ve vězení, kam byl uvržen jako zemský škůdce v roce 1496 za podporu povstání chudiny proti nenáviděnému sousedovi Adamu Ploskovskému, naučil podle legendy hrát na housle. Údajně proto, aby – než mu o dva roky později usekli hlavu – nezemřel hladem. Ve skutečnosti Dalibora naučil „housti“ až kat na mučidlech při výslechu. Sídlo nešťastného rytíře stojí kousek od obce Kozojedy na místě nazvaném Hrádek a dodnes ho připomínají valy vodního příkopu – Daliborova tvrz byla totiž tvrzí vodní. To je vzhledem k jejímu umístění poněkud atypické: pevnost byla vystavěna ve svahu a vodu sem přiváděla strouha z rybníka vybudovaného východně odtud, aby pak zase na západní straně opevnění padala do údolí malým vodopádkem. Tvrz už je ale dávno pryč a také rybník je už vyschlý.

Dalším pěkným místem je tvrz Dřevíč ležící hned na druhé straně kopce, který se tyčí i s kaplí sv. Václava nad Kozojedy. Největší hrad ve džbánské vrchovině se zvláštním jménem Pravda byl postavený na ochranu severní části průsmyku Vrata – jediného místa, kde kupecká cesta překračovala hory. Dodnes tu lze nalézt mohutné zbytky paláce, obvodové hradby i se vstupní bránou a dělostřeleckými věžemi, hrad byl totiž opuštěn až v 16. století.

Další hrad, pojmenovaný přímo po zdejším pohoří, byl postavený na jižním okraji soutěsky, a to už ve 13. století. Ve své době byl skutečně výstavní. Dodnes se tu zachovaly obrovské valy a zbytky čtyř obranných věží, což je důkaz toho, že stavitelé hradu se při jeho výstavbě nechali vzácně inspirovat typem francouzských hradů, tzv. castelů.

Text a foto: Petr Blahuš