Pákistán má totiž mediální škraloup – špatnou pověst. Strach jezdit do muslimské země ještě zesílil po nedávném únosu dvou Češek v provincii Balúčistán (letošní březen) a po zavraždění deseti západních horolezců pod Nanga Parbatem radikálními islamisty (letošní červen). Statistické riziko, že se něco podobného stane i vám, je ale srovnatelné s „běžným“ úmrtím při autohavárii. Pro naprostou většinu Pákistánců budete váženými hosty a před případným nebezpečím vás ochrání. Snad to zní morbidně, ale paradoxní výhodou špatné pověsti země je právě její nedotčenost masovou turistikou.

Severním Pákistán je nejzaledněnější oblastí mimo polární regiony, kde se stýkají čtyři vysoká pohoří. Na západě je to Hindúkuš, na východě končící Himálaj, na severu Karákóram a za ním ještě severněji za sedlem Chundžeráb čínský Pamír. Výsledkem je největší koncentrace nejvyšších vrcholů na světě včetně K2 (8 611 m) a Nanga Parbatu (8 125 m). Celkem je tu pět ze čtrnácti světových osmitisícovek a 108 sedmitisícovek. Nemáte odvahu, fyzičku nebo zkušenosti na jejich zdolání? Projeďte se autobusem z Islámábádu na čínskou hranici a zpět po silnici Karákóram Highway (KKH) – nejvyšší, nejdivočejší a nejkrásnější scénické silnici Asie. Právem je to považováno za jednu z nejúžasnějších cestovatelských zkušeností vůbec. Navíc je to jeden z nejkrásnějších terénů pro bikery. Kola si autobusem vyvezete až do pohraničního sedla Chundžeráb (4 730 m) a pak už pojedete týden pořád dolů.

Z etnického, náboženského i jazykového hlediska je severní Pákistán kaleidoskopem, který nabízí fascinující mix kultur a národností, zahrnující sunnity, šíity, ismaility, animisty i buddhisty. Až do 70. let minulého století tu fungovala nezávislá královstvíčka, ukrytá v izolovaných oblastech mezi horskými hřebeny. A připočtěte horské treky, které se zásadně liší od těch v sousední Indii i v Nepálu. Na naprosté většině tras chybí turistická infrastruktura, chaty, hotely a restaurace. Ve všem se tedy budete muset spolehnout jen sami na sebe. Tím líp! Místní pusté hory se s nepálským „Václavákem“ nedají vůbec srovnávat.