Vedle Antiatlasu a masivu M´Goun je Jebel (Džebel) Sahro jednou z nejúžasnějších horských oblastí Maroka. Pro většinu lidí je neznámá, a to přesto, že umožňuje skvělé treky. I řada těch, kteří o něm už zaslechli, se ale do jeho kaňonů, skal, stolových hor a osamělých věží obává vydat. Důvodem je nejen nepřístupnost, ale i dusivé vedro sousední Sahary.

Sopečné pohoří plné hlubokých kaňonů a bizarních skal jakoby Alláh do Afriky přenesl z „westernového“ Utahu. Má zcela jiný charakter než jiná marocká pohoří – už díky mnoha rozvalinám kaseb, typicky marockých pouštních pevností v oázách datlových palem.

Nejvyšším bodem je hora Amalou n´Mansour (2 712 m). Pohoří leží těsně u Sahary. Nejlepší dobou pro jeho průzkum je proto naše zima, kdy tu přes den panují relativně snesitelné teploty kolem 30 °C. Zato noci jsou tu drsné. Po západu slunce krajina neuvěřitelně rychle vychladne a přízemní mrazíky tu nejsou ničím výjimečným. Občas začne foukat i silný studený vítr, který se ale s příchodem svítání (a horka) zas jako naschvál ztiší. Díky kombinaci horka a větru tu mrtvoly a mršiny nehnijí, ale přírodní cestou mumifikují. V létě je tu i ve vysokých výškách takové vedro, že i škorpióni zalézají hluboko pod kameny.

Lahodný kuskus

Zajímavou alternativou několika málo kratších trekových stezek je asi pětidenní přechod Jebel Sahro. Vyrážíme na něj z Tagdiltu, vedeni retardovaným mezkařem. Jeho zvíře je ale silné a možná i chytřejší než pán. Krajina se během cesty stále mění. První dva dny tvrdě stoupáme o tisíc metrů (často i mimo stezky zakreslené v mapě) krajinou, která odpovídá Malé Fatře nebo Roháčům bez vegetace. Další den klesáme přes průsmyk pod majestátními štíty na planiny. Táhneme kaňony s vyschlými říčkami, které se zaplní jen jednou za rok – po dubnovém tání sněhu na vrcholcích hor a jarních deštích.

Čtvrtý den je krajinářsky asi nejpestřejší. Nejdřív jdeme kaňonem po pěkné cestě, načež se kozími stezkami vyšvihneme na planinu s dalekými výhledy. Následuje klesání k malé palmové oáze s pramenem schovaným mezi oleandry a pak už v těsné blízkosti míjíme symbol pohoří Jebel Sahro, majestátní vrchol Bab n´Ali. Hned za ním klesneme do vyschlého kaňonu, který nás vyvede na styk tří horských údolí u osady Ighazoun. Pokračuje na západ, obejdeme vysokou horu a strávíme noc v malé berberské osadě. Tak skvělý kuskus, jaký nám přinesla paní domu (kde nás vzali pod střechu poté, co jsme se zeptali, jestli si můžeme lehnout pod širák u jejich studně), u nás neochutnáte.

DALŠÍ TREKY 1. Jebel Sahro se dá prozkoumat i od města Kalea M´Gouna na severu přes průsmyk n´Tazzazert s návratem oklikou přes západní údolí. Poutník by si na to měl vyhradit asi deset dnů. 2. Za polovinu doby se dá pěšky projít trasa z osady Iknioun, ležící poblíž Boudalme de Dades. Pak můžete pokračovat do Moudou a na jih podél „Mekky povstalců“ Džebel Bou Gafer až do Nkobu. Po dvou hodinách stoupání za Ikniounem zahněte doleva. Po dalších dvou a půl hodinách plahočení do kopce dojdete přes zvlněnou náhorní planinu k průsmyku Tizi n´Tazzazert (2 283 m). Odtud se už klesá kolem stolových hor a vyhaslých sopek do Nkobu. Je tu lepší ubytování a kousek za palmovou oázou i skalní rytiny slonů a antilop, které tu žily ještě v době začátku egyptské říše faraónů asi před pěti tisíci lety. Pak se změnilo klima a Sahara (do té doby prérie) vyschla. Tato trasa měří asi čtyřicet kilometrů a dá se z ní udělat asi půldenní odbočka k hoře Bab n´Ali, která je symbolem celého pohoří Jebel Sahro. 3. Rychlejší variantou putování přes „Suchou horu“ je vyrazit z berberské oázy Nkob na sever po hezké cestě směrem k průsmyku Tizi n´Tazzazert a nikde neodbočovat. Cestou se dá něco stopnout, ale byla by to škoda. Přišli byste totiž o krásné výhledy na okolní skály a kaňony, díky nimž je tato cesta zcela srovnatelná s horskými cestami přes Atlas. BAŠTA SVOBODNÝCH BERBERŮ Po desítky generací bylo Jebel Sahro královstvím kočovného kmene Ait Atta. Coby poslední bašta odporu proti francouzským kolonistům dokázal vzdorovat cizinecké legii ještě v době, kdy se v Německu dostal k moci Hitler. Partyzánské válce učinila konec až bitva na hoře Džebel Bou Gafer (1 588 m) v únoru 1933. Sedm tisíc Berberů se ve změti roklí několik dní bránilo desetinásobné přesile Francouzů se čtyřmi perutěmi letadel. I díky vyjednaným velkorysým podmínkám už ale kmen od té doby Francii neškodil. Na Džebelu se dodnes dají najít památky v podobě nábojnic a řada místních pastevců a rolníků na bitvu hrdě vzpomíná.

Mackennovo zlato

Pátý den nás čeká putování úzkým kaňonem kolem několika malých kočovnických osad a pak o něco širším údolím až do Assaky, která má mešitu a polorozpadlou pevnost (kasbu). Ještě za tmy stačíme vyšplhat do dalšího, skoro dvoutisícového sedla Titi n´Tagmout. Rozděláváme oheň a vaříme pod horou Amground, vysokou skoro 2 300 metrů. Krajina porostlá suchými trsy trávy vypadá jako někde v Kazachstánu či v jiné pustině Střední Asie. „Pamatuješ si na tu blyštivou skálu pod jehlami Sahro?“ říká mi večer u ohně Martina během míchání gulášovky v kotlíku. „Ještě ve vzdálenosti patnáct metrů jsem si myslela, že vidím obrovskou zlatou žílu. Tak silně se skála leskla na slunci. Chvíli jsem si připadala jako Gregory Peck ve westernu Mackennovo zlato, když objevil poklad Apačů…“

Poslední den přináší úmorné, dlouhé putování přes sedlo s krásnými výhledy na zasněžený masiv Velkého Atlasu a masivu M’Goun na severním obzoru. Pak klesáme na horskou planinu, sevřenou okolními štíty. Tady je celoroční pramen vody El Mersse, kde pastevci loudí cigarety. Přes krátký výšvih v závěru vyschlého kaňonu pokračujeme stále dolů k pláním nad údolím Dades. Jeho zelený pás (náš cíl) nás k sobě svým kontrastem s vyprahlou pustinou táhne jako magnet. Ještě pár hodin ale trvá, než překonáme poslední kopečky nad osadou Achmrah. Sestoupíme tam do údolí palem, fíků a oliv, kterým teče špinavá řeka. Odtud je to už jen kousek na hlavní silnici mezi El Rachidia a Ouarzazate.

OUTDOOR PRAKTICKÉ INFORMACE Voda Je tu cennější než zlato! Důležité je dorazit vždy večer k nějakému z nemnoha pramenů. Kvůli případné kontaminaci stády je vodu třeba převařovat nebo chemicky čistit. Orientace Vzhledem k množství vody, které musí poutník tahat na vícedenní trek, je pronájem muly s mezkařem a průvodcem v jedné osobě dobrou volbou. Den se dá usmlouvat na 150 marockých dirhamů (MAD), což je 375 Kč. Musíte si ale vybrat někoho, kdo nemluví jen berbersky a jeho IQ dosahuje alespoň dnešního data. Důležité je i předem přesně domluvit trasu. Mapy Na internetu najdete sovětské vojenské mapy v měřítku 1 : 100 000 z 80. let minulého století, které docela „sedí“. Další možností je mapa „Randonnée culturelle dans le Djebel Saghro“, která vyšla ve francouzštině v Německu. Pro člověka zvyklého na český topoklíč je ale její horopis zpočátku trochu obtížný a chybí v ní i některé osady. Koupíte ji v Boudalme de Dades, kde se dá v copycentrech sehnat i levná černobílá kopie (cca 80 MAD). Jídlo, ubytování Kromě vlastního stanu se dá spát i v osadách. Jsou tu primitivní, ale dostačující ubytovny (gite des étapes), kde se dá usmlouvat cena asi na 20 MAD. Ubytovat se lze i v soukromí. Pánovi domu za to můžete dát přebytečné léky, jídlo, teplé oblečení atd. (peníze by chudí, ale hrdí lidé asi nevzali). Jídlo si musíme nést s sebou.