Při pohledu na mapu připomíná lofotské souostroví prst ukazující k Islandu. Pás velkých i menších ostrovů vybíhá ze skandinávské pevniny do Norského moře asi dvě stě kilometrů severně nad polárním kruhem.

Nechali jsme se zlákat obrázky a vyprávěním horolezeckých a kajakářských kamarádů a naše velkoprostorová limuzína se dvěma kajaky na střeše zamířila na sever. Volíme cestu z Ústí nad Labem přes Německo, trajektem z Rostocku do Trelleborgu a pak po E6 a E45 centrálním Švédskem stále nahoru. Děláme jen drobný odskok do Göteborgského souostroví na rozpádlování. Most z pevniny na Lofoty jsme bez velkého spěchu překročili až třetí den cesty. V Harstadu (jednom z větších správních měst) pořizujeme mapy a dokupujeme pár drobností. Po domluvě s místním rybářem necháváme auto v malém rybářském přístavu u vesnice Elde.

Náš plán je obeplout největší lofotský ostrov Hinnøya zhruba po trase závodu Sea Kayak Arctic Race, který se tu koná každé léto. První večer je ještě nádherný – nízko položené polární slunce barví nebe do fialova. Pár následujících dnů nás ale čeká ukázka pravého lofotského počasí. Teplota klesá až k pěti stupňům, jemné mrholení zesiluje do krátkých lijavců a protivítr dokáže i uvnitř fjordů a průlivů zdvihnout nepříjemné krátké metrové vlnky.

Setkání na moři

Po pravé ruce v mlze necháváme ostrov Andøya, kam turisté jezdí na „velrybí safari“ pozorovat kosatky, které sem každoročně připlouvají. Pár dnů pádlujeme k jihu průlivy Sortlandsundet a Raftsundet, které na západě souostroví mezi skalami vytvářejí dlouhou a větrnou „chodbu“. Teprve na jejím konci, při táboření na ostrůvku v ústí Raftsundet, se na nás po dlouhé době přijde podívat slunce. Nejdřív ho jen opatrně vítáme staženými kapucemi kajakářských bund, ale později se dá pádlovat i v tričku. Několikrát se přibližujeme skoro na dosah k delfínům, kulohlavcům černým, mořským vydrám, tuleňům a mořským orlům.

Na další plavbě jsme využili příznivého počasí a udělali jsme pár delších přískoků přes otevřené moře. Díky tomu jsme se dostali do ústí průlivu Tjeldsundet, který nás měl přivést k severu. Mezi ostrůvky potkáváme norského domorodce a jeho japonskou ženu, kteří se vracejí z lovecko-sběračské výpravy. Dáváme se do hovoru, oni ve svém člunu, my v kajacích. Ukazuje se, že ani sociální stát není takovým rájem, jak by se naší středoevropskou optikou mohlo zdát. Norové se kvůli živobytí musejí hodně otáčet. A konečně se také dozvídám, že černé a žluté bobule, které jsem posledních několik dní nedůvěřivě ochutnával, jsou šicha černá a ostružiník moruška. Bez obav si je tedy můžeme v libovolném množství sypat do vloček.

Zlodějská liška

Průlivem Tjeldsundet teče poměrně silný proud, jehož směr se dvakrát za den mění. Je tedy třeba sledovat příliv a odliv. Oblast je už civilizovanější – pádlujeme norským venkovem, kde se farmaření snoubí s rybolovem a rekreací. Ani tady ale není problém najít na břehu místo pro stan, dva kajaky a vařič nebo malý ohníček. Obloukem se vyhýbáme přístavu Harstad s poměrně značným provozem. Pádlujeme Toppsundetem a po pravé ruce necháváme nádherný hornatý ostrůvek Grytøya.

Poslední noc táboříme na nepříliš příjemném místě. Přímo naproti nám hučí rybí sádky. Uprostřed noci v předsíňce stanu zaslechnu podezřelé šustění. Spatřím lišku, prchající s Karolíninými kajakářskými kalhotami v tlamě. Situaci naštěstí zachrání trocha křiku a přesně vržená neoprenová bota. Už jsem v životě pádloval na hodně místech, kde „lišky dávaly dobrou noc“, ale tohle?

Patnáctý den výpravy se norské počasí opět ukazuje z horší stránky. Posledních pětadvacet kilometrů k autu je proti větru, lámajícím se vlnám a v mrholení. Vše ale končí nad očekávání příjemně. V přístavu potkáváme rybáře, kterého jsme se na začátek našeho výletu zeptali na parkování. Nabízí nám návštěvu u něj doma a sprchu, ke které později přibyde i večeře…