Hooge je druhý největší z deseti ostrovů Halligen ležících u německého pobřeží Severního moře. V létě na něj denně připlují tisíce turistů, ale teď na podzim a v zimě tu budete jen vy a pár místních obyvatel.

Prožijete tu samotu ve větru, vlezlou vlhkou zimu na otevřených pláních a pomalu se vlekoucí čas v jediné hospodě na ostrově. Bohatě si tak dopřejete to, co německý filosof Arthur Schopenhauer (který prožil dětství nedaleko odtud) nazval „estetickým zřením“. Čistá příroda, na dřeň vydestilovaný outdoor a horký čaj. Bude se vám po něm chtít čůrat, každou chvíli. Jenže nemáte kde, nerostou tu totiž stromy. Tedy rostou, ale jenom na warftech, což jsou malé kopečky z navalené hlíny, kamení a trávy, vysoké maximálně dva metry. Na nich jsou rozložené pitoreskní usedlosti, někde hospoda. Na jednom warftu stojí i kostel, fara a hřbitov. A taky osamocené duby a lípy a břízy.

Jinde ale stromy opravdu nerostou: nejsou tu žádné remízky, háje ani aleje. Jen tráva. Hustá, silná, vodou napitá tráva s rezatým spodkem. Pastviny a louky, žádná pole. Zelené plochy jsou rozřezány vodními kanály na několik set dlouhé a pár desítek metrů široké obdélníky. Pasou se na nich koně, krávy a ovce. A také jsou tu cesty: úzké, hliněné i asfaltové. Nejezdí na nich auta, ta zůstávají na pevnině. Na ostrově dlouhém pět a širokém tři kilometry se chodí pěšky, jezdí na kole, na koni nebo na traktoru.

Zbytečná slova

Zatímco na pevnině je dominantní hlína a kámen, tedy pevnost, tady vládne pohyb a voda, tedy pomíjivost. Voda není jen v moři, ale je i ve věčně vlhkém vzduchu, teče příkopy, proudí v milionech malých stružkách, které jak drápance zvrásňují pastviny. Když se vydáte rovnými cestami napříč ostrovem, nebo zákrutami podél pobřeží, bude se vám chtít opravdu každou chvíli čůrat. Proč? Protože kromě vody a vlhka na ostrovech Halligen fouká chladný, vlhký vítr. Vane neustále, mění směr, dostává se vám na tělo zespoda, seshora, zezadu, zepředu, je všude. Ochlazuje tělo. A protože se tělo pokouší uchovat teplo omezením přítoku krve do okrajových částí, jako jsou třeba prsty, dojde ke zvýšení krevního tlaku ve středu, kam patří i ledviny. A to vede ke zvýšení potřeby čůrat. V chladném počasí se navíc nepotíme tak jako v horku, takže voda musí být z těla vylučována jinak. A jsme zase u častějšího močení.

Ale zkuste čůrat ve větru! Není tu před ním úniku, není se kam schovat. Někdy je i třeba chodit pozpátku, jinak vás proud vzduchu s kapkami vody šlehá do očí. Ani zdi majáku vítr nezastaví, stavba je kulatá a vítr krouží dokola. Dožene vás.

Dožene vás tu ale i mlčenlivost. U moře, v severské opuštěnosti, šetří člověk nejen energii, ale i slova. Ze slovní zásoby tak vypadávají zbytečná přídavná jména i citoslovce. Zůstávají holé věty – čisté, krystalicky jasné. A právě jimi se nejlépe popisuje zdejší krajina: je plochá. Moře studené a popelavé. Obloha modrá a béžová. Vlnolamy hrubé, zčernalé. Rašelina tmavá, hnijící. Mořský písek jemný, bahnitý, černošedý. Klacky vyvrhnuté mořem vybělené. Vše je tu jednoduché a monotónní. I zvuky: monumentální hukot příboje na písčinách před ostrovem, křik a řev desítek druhů ptáků, funění tuleně odpočívajícího na břehu, bublání vody při odlivu.

Jako červ v bahně

Zdejší odliv a příliv? Díky němu zažijete neskutečný dojem z monumentality prostoru. Krajina není podpírána žádným kopcem, žádnými horami, ani městy a jejich komíny. Pouze kdesi daleko na horizontu splývá nebe s vodou. Nad vaší hlavou visí jen obrovitá kopule prázdna.

Příboj je tu většinou tichý a nenápadný. A je nezměrně daleký. Při odlivu moře ustoupí i pět kilometrů od břehu. Zůstane jen nahá, osamělá, šedá mělčina a písčina, rozdělená hlubokými i mělkými brázdami s vodou – takzvané wattové moře. Pod názvem Waddenzee/Wattenmeer je tato část pobřeží zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Když moře ustoupí, můžete vstoupit na obnaženého dno a procházet se kilometry od břehu, tam, kde před chvílí bylo a za pár hodin zase bude moře. Dno je ozdobené tisíci malými kopečky, jakoby je vykopal mořský krtek. Neudělal je žádný hlodavec, ale wattwurm, písečný červ Arenicola marina, ukrývající se v úzké chodbičce asi 30 cm hluboko. Je podobný žížale a při odlivu ho vyhledávají vodní ptáci, jejichž stopy se vtiskují do bahna a vytvářejí fantaskní obrazce.

Mořské dno je rozlehlé, ploché, nebe nezměrně široké a nízké a uprostřed této neskutečné rozlehlosti jste vy. Malý lidský červ ztracený v prostoru. Při odlivu je dno obnaženo do vzdálenosti až několika kilometrů. Můžete tak přecházet na pevninu nebo na sousední ostrov – s průvodcem nebo sami podle orientačních tyčí, pěšky nebo na koních. Máte sice pocit, že jste v bezpečné vzdálenosti od břehu, ale když přijde příliv, nestačíte před ním utéct. Stačí chvíle a jste najednou obklopeni slanou vodou. Ke břehu to máte sice jen pár set metrů, ale dno je tvořeno zdánlivě mělkými koryty a neznatelnými vyvýšeninami. Když se moře vrací, nemáte šanci se dostat na břeh suchou nohou. Nezbyde vám než vylézt do koše stožáru první pomoci, stisknout záchranné tlačítko a přivolat si pomoc.

Slzy dávných stromů

Na ostrově stačí strávit týden a budete dokonale profoukaní větrem a očištěni samotou. Od podzimu je tu zcela pusto a prázdno a daleké cesty čekají jen na vás. Pokud ale přijdete do jedné ze dvou hospod, s mlčenlivými ostrovany si moc nepopovídáte. Zaprvé mluví extrémním fríským dialektem němčiny a zadruhé toho prostě moc nenamluví. Usrkávají čaj s mlékem a s žitnou kořalkou a mlčí.
Kromě chůze po ostrově a po mořském dně, pití čaje, pojídání krevet a poslechu varhan v místním kostele je tu ještě jedna zábava. V místním ekocentru si za pár euro koupíte kus hrubého jantaru, který se nachází v hlubších vrstvách mořského dna. Dostanete k němu jemný smirkový papír a kousek jelení kůže a začnete ho leštit. Za hodinu monotónního pohybu sem a tam si tak vytvoříte vzpomínku na místo, kdy slunce v zimě vychází v deset hodin a zapadá ve čtyři, kde je neskutečně prostoru, klidu a samoty a kde se skvěle přemýšlí. Nebo ještě lépe: kde se nemyslí, ale pročišťuje se hlava zahlcená nánosy nepříjemných městských zážitků.

Text a foto: Pavel Vondráček