Po téhle hřebenovce chodili už Keltové, kteří až do přelomu věků žili kolem Kremže. Dnes do Blanského lesa moc lidí nezavítá, ačkoli je to „malá Šumava“. Pokud se sem vydáte teď na podzim, budete mít skály, staré smíšené lesy a výhledy na Alpy jen pro sebe.

Sledovali jsme blesky, často i několik najednou, a navíc vodorovné. Nebeské petardy prosvětlovaly obzor, jako když na neopálené lidské ruce vidíš spleť modravých žilek.
Legendární František Vláčil tu v roce 1967 natočil podle kritiků jeden z vůbec nejlepších českých filmů „Údolí včel“. Než se chudák uchlastal… Léčivou vodu bude neúnavný poutník jistě potřebovat. Pokud totiž šlape od Dívčího Kamene, má v nohách už dobrých padesát kilometrů.

Putování Blanským lesem je unikátní už proto, že má jako jedno z mála pohoří hřebenovku zatočenou skoro do kruhu. I když tedy půjdete stále po hřebeni, po dvou až třech dnech se vrátíte skoro na stejné místo – k Vltavě. Vysoko na skalním ostrohu nad Vltavou (vodáky a trampy přezdívanou Stará řeka) už skoro sedm set let stojí pyšné zbytky jedné z největších a nejkrásnějších jihočeských hradních zřícenin, Dívčího Kamene. Kdysi býval důležitějším opěrným bodem Rožmberků než Český Krumlov.

Na Dívčím Kameni se dřív dalo přespat bez ptaní. O zříceninu ale už několik let pečují obětaví lidé, takže je slušnost dovolit se jich. Pokud poutník jejich souhlas získá, má postaráno o celoživotní zážitek. Noc pod širákem na skalní římse u hradeb nebo za bouřky pod malým přístřeškem uprostřed nádvoří, blesky ozařující stěny paláců s obrovskými okny, ozvěna hromů převalující se mezi hradbami… Vím, o čem mluvím, ta noc byla dlouhá.

Hned vedle Dívčího Kamene se tyčí přes dva tisíce let staré valy obrovského keltského oppida Třísov. Jeho sláva bývala tak velká, že se o něm psalo i ve starých řeckých a římských mapách. Díky tomuto místu tak jako u jediného „českého“ oppida ve staré keltské říši Boiohaeum známe i původní keltské jméno – Abiluon. Přímo pod našima nohama leží i půvabné městečko Kremže, v jehož okolí můžete na několika místech ve vyvřelých skalách najít opály a jihočeské granáty. Jenže na nich nezbohatnete. Při pokusu vyloupnout je ze skály se rozpadají na „drahokamový“ prach. Snad právě proto jihočeští trampové Blanskému lesu přezdívají Diamantové hory.

150 let po kočce

Od Dívčáku se cesta začíná zatáčet do kopce. Stoupání mimo značky na nejvyšší horu Blanského lesa, 1 084 metrů vysokou Kleť, ale není náročné. Navíc se je stále na co dívat. Málokdo ví, že masiv Diamantových hor skrývá ve svých smrkových lesích a zbytcích původního horského pralesa víc skal a suťovisk než Šumava, jejíž nejsevernější horské pásmo na okraji jihočeské močálovité pánve Blanský les vlastně představuje. Z vrcholu Kleti, který tvoří skála hned vedle rozhledny, není za hezkého počasí problém za hradbou Šumavy spatřit hřebeny Alp. Dnes tu bývá narváno kvůli lanovce, která sem kupodivu nevede z jihu od mondénního Českého Krumlova, ale ze severu od Krasetína. Nebylo tomu tak ale vždy. V roce 1863 tu ulovili poslední divokou kočku v Čechách – dávno před turisty.

Navečer, kdy turisté zmizí (nebo teď v listopadu mimo sezonu), je to tu krásné i sto padesát let po koččině smrti. Zdejší chytnou za srdce i světaznalé cizince. Jednou jsme tu seděli s česko-australskou kamarádkou Suzanne a pozorovali, jak daleko na severu nad Šumavou zuří bouřka. Na tu dálku nebylo slyšet hřmění, jen těžké mraky se vždy na okamžik rozzářily jako po výbuchu ohňostroje. Sledovali jsme blesky, často i několik najednou, a navíc vodorovné. Nebeské petardy prosvětlovaly obzor, jako když na neopálené lidské ruce vidíš spleť modravých žilek. Díky vysoké nadmořské výšce jsme se na tuhle nebeskou světelnou show dívali prakticky „ze stejného patra“. Představení probíhalo za úplného ticha. Na Kleti už v tuhle dobu mimo hospodu nikdo nebyl a umlkla i zvěř, která si před nadcházející Sodomou a Gomorou raději hledala úkryt.

„Wow! Takovouhle krásu jsem neviděla ani u nás v Severních teritoriích, ani v Indonésii!“ řekla Suzanne, která procestovala celý svět. Její hlas, prolamující zvláštní klid Kleti před bouří, vysekl kráse Diamantových hor nejvyšší možné vyznání.

Údolí včel

Z Kleti, nejvyššího bodu pohoří, pak hřebenová stezka pomalu klesá k západu. Začínají se objevovat mohutné skály a tzv. mrazové sruby – geologické útvary, vzniklé pomalým zimním rozpadem hornin. Většina poutníků by je tu asi nečekala. Ti, kdo začali svou osamělou cestu na jihu od Krumlova, ale už cestou na horu jistě nevynechali kamenné moře a skalní hradbu pod vrchem Ohrada. Zdejší skály jsou z poctivé žuly, jedné z nejstarších hornin na Zemi. V nouzi se pod nimi dá schovat před průtrží nebeských rybníků.

Takzvaná Kugelweidská stezka nás asi po osmi kilometrech vyvede do Jánského Údolí, kterým prochází silnice do Chvalšin. A zase dál, tentokrát do kopce. K dalšímu sedlu, protínajícímu silnici, je to ještě jednou tolik. Milovníkům skal se tu vyplatí opustit hřebenovou stezku a trochu si zajít k západu. Masiv Bulového vrchu (953 m) je totiž protkán nejhustší spletí skalních stěn, kamenných morén a mrazových srubů široko daleko.

Kuklovské sedlo hned za Bulovým vrchem je také zajímavé. Zřícenin hrádků jsou u nás stovky, ale tady šlo kdysi o královský majetek. A u hrádku Kuklov navíc stojí i monumentální zřícenina kláštera paulánů Kuklov (Kuglweid) – a takové bys, poutníče, spočítal na prstech jedné ruky starého dřevorubce! Klášter je sice bez střechy, ale stěny (dokonce i s gotickými okny) zůstaly krásně zachovány. Není divu, že zdejší působivé exteriéry zaujaly několik filmařů. Včetně legendárního Františka Vláčila, který tu v roce 1967 natočil podle kritiků jeden z vůbec nejlepších českých filmů „Údolí včel“. Než se chudák uchlastal…

Léčivý pramen

Za Kuklovské sedlo už mnoho turistů nezavítá. A přesto (nebo právě proto) by si pravý poutník neměl nechat ujít cestu kolem Vlčího kopce a Vysoké hory k Vysokému kořenu. Kdo tady nešlápne na „bludný kořen“, jistě odtud najde i cestu dál, ke skalám na Skalce a Kozím kameni. Nedaleko odtud se nachází další zajímavá zřícenina, kostel sv. Víta. I on má zachovalé gotické zdi (podobně jako chrám v Kuklovském sedle), ale navíc stojí v úplné divočině. Poblíž je pramen pitné vody, prý léčivé. Tu bude neúnavný poutník jistě potřebovat. Pokud totiž šlape od Dívčího Kamene, má v tuto chvíli v nohách už dobrých padesát kilometrů. Do cíle putování hřebenovkou keltských Diamantových hor, vlakové zastávce Třísov, mu ale stále zbývá ještě nejmíň dalších patnáct.

Text a foto: Petr Blahuš