Skoro žádní cestovatelé tam nejezdí. Do země se ročně vydá jen asi 300 000 cizinců, z čehož ale většinu tvoří sousední Indové.

Zápaďáky v Bangladéši téměř nepotkáte. Co by tu viděli kromě záplav, ničivých cyklonů, hladu a slumů?

Povrchní katastrofický obraz ale klame – Bangladéš je zajímavý právě proto, že tam nikdo nejezdí. Jak jsem si sám ověřil, je to úžasná země pohostinných lidí. Nabízí třeba pitoreskní starou čtvrť, paláce a mešity v metropoli Dháce, plavbu po nekonečných řekách na tradičních rákosových džunkách, pláže a rybářské trhy kolem Koks Bazaru, historické město Bágerhát a čajové plantáže u Šrímangalu. Bangladéš má ale i přírodní unikát: Sundarbans, tedy spojenou Bengálskou deltu Gangy a Brahmaputry, pokrytou největšími mangrovovými porosty na světě. Jedna výprava, kterou jsem do Bangladéše zatím podnikl, rozhodně nebude poslední.

Vlakem, nebo autobusem?

Východisek k pozemní cestě do Bangladéše z Indie je víc, ale asi nejpříhodnějším místem je indická Kalkata. Základní způsoby dopravy do Dháky jsou tři:

A) Přímý vlak, který se jmenuje Maitree Express, což znamená „Rychlík přátelství“. Trasu dlouhou 538 km přes hraniční přechod Gede/Darshana a několik impozantních mostů přes široké bangladéšské řeky ujede za jedenáct hodin.

Z Kalkaty tento vlak vyjíždí v úterý a v sobotu ráno v 7:10, do Dháky přijíždí v 18:05. Jízdenka druhou třídou stojí 300 INR/110 Kč a koupíte ji v mezinárodní pokladně na adrese Fairlie Place 6 v kalkatské čtvrti Dalhousie. Aby vám ji ale prodali, musíte předložit pas s platným bangladéšským vízem, ve kterém je jako místo vstupu vyznačen výše uvedený hraniční přechod. Vlak nebývá příliš plný, protože rychleji a pohodlněji se dá do Dháky dojet autobusem. Lístky prý tedy stačí koupit den předem.

B) Přímé autobusy, které mezi oběma sousedními zeměmi jezdí teprve od června 1999. Na výběr máte ze dvou druhů:

B.1) Státní bangladéšské a indické autobusy odjíždějí v úterý, ve čtvrtek a v sobotu ráno z kalkatského autobusového nádraží Karunamoyee. Jedna cesta luxusním autobusem stojí asi 550-800 INR/10-15 USD, v Dháce přijedete na nádraží Shyamoli. Tímto spojem lze údajně cestovat i jen na hraniční přechod za 90 rupií, což cestu výrazně zlevní.

B.2) Každý den navíc jezdí i privátní autobusy firem Shohagh, Green Line a Shyamoli, na které se doptáte v cestovkách na kalkatské „batůžkářské“ ulici Sudder St. (obejděte jich několik a porovnejte ceny). Trasu do cca 380 kilometrů vzdálené Dháky ujedou autobusy za neuvěřitelně dlouhých dvanáct hodin přes hraniční přechod Haridispur/Benapole (viz níže). Na hranici budete někdy přestupovat, ale lístek platí na celou cestu.

C) Asi nejzajímavější je ale kombinovaná cesta, kterou jsem podnikl já. Z kalkatského nádraží Sealdah se vydejte lokálním vlakem na severovýchod do města Bangaon. Přes den jede vlaků víc, ale nejlepší je vyrazit brzo ráno, třeba vlakem č. 33815 v 5:55. Asi pětasedmdesát kilometrů dlouhou trasu ujedete přesně za dvě hodiny a zaplatíte za ni kolem 56 INR/1 USD. Z nádraží pak popojeďte motorikšou nebo cyklorikšou na nedaleký hraniční přechod Haridispur/Benapole, což by vás mělo po smlouvání stát 20 rupií, ale maximálně zase asi jeden dolar. Po jeho překonání si u veksláků vyměňte indické rupie nebo dolary za bangladéšská taka.

Další rikšák vás přímo od celnice odveze za cca 40 BDT/0,5 USD na stanici autobusu do prvního bangladéšského města Džessore (Jessore), kam to pak trvá asi hodinu jízdy za cca 163 BDT/2 USD. Z Džessore se můžete vydat autobusem buď do Dháky (407 BDT/5 USD, pět až sedm hodin včetně trajektů přes řeky) a odtud dál na východ, nebo k jihu do mangrovových pralesů a říčních ramen u měst Khulna a Barisal. Za hranicí v Benapole ale často čekají i přímé luxusní dražší autobusy do Dháky (cca 814-977 BDT/10-12 USD). Pokud z Kalkaty vyrazíte za svítání, v bangladéšské metropoli budete za soumraku.

Jiné cesty

Bangladéš s Indií spojuje celkem sedm hraničních přechodů, takže se z něj nemusíte nutně vracet do Kalkaty. To je třeba vzít v úvahu především, pokud máte namířeno do severovýchodní Indie (nebo z ní naopak do Bangladéše míříte). Chystáte se z Bangladéše třeba do Ásámu a dalších severovýchodních států? Z Dháky jeďte autobusem do města Sylhet a odtud autobusem dvě a půl hodiny do městečka Tamabil (alternativou je sice o dost dražší, ale také rychlejší taxík za 700 BDT/9 USD). Z Tamabilu je to asi patnáct minut pěšky na hraniční přechod, ze kterého se dalších patnáct minut projdete do Dawki (Dauki) v indickém státě Méghálaj. Za dvě hodiny z něj pak autobusem dojedete do města Šilaung (Shillong), které už má přímé autobusové spojení s manípurským Imphálem nebo ásámským Guváhátí (Guwahati). Podle některých informací jezdí i přímé autobusy z Dháky do Siliguri.

Jedete z Bangladéše do západobengálského Dárdžilingu nebo do Sikkimu? Vydejte se z Dháky autobusem nebo vlakem k severu přes města Rangpur a Saidpur na pohraniční přechod Chilahati/Haldibari. Pak po jeho překonání na indické straně nasednete na vlak, který vás odveze jen do šedesát kilometrů vzdáleného Nového Džalpajguri (New Jalpaiguri). Vedlejší Siliguri (dvojměstí) má přímé spojení jak s Dádržilingem, tak se sikkimským Gangtókem. V současnosti se mluví i o dostavbě trati přes hranice, takže z Dháky až do Nového Džalpajguri bude v budoucnu možné dojet bez vystoupení z vlaku.