Petr Major již absolvoval na svém kajaku různá dobrodružství. Co zažil na tom, který sám vymyslel a postavil v Norsku?

Loni koncem března Petr odstartoval z malé plážičky pod Karlovým mostem. Chtěl něco zažít, ale taky chtěl otestovat prototyp mořského kajaku, který vymyslel a sám postavil. Po Vltavě a Labi se nejdřív plavil do Hamburku. Na německé hranice mu to trvalo pět dnů, ale v Německu byl povodňový stav, takže Labe tam už docela teklo. Do Hamburku dorazil za šestnáct dnů. „První dva týdny jsou na kajaku vždycky peklo,“ vypráví. „I když trénuješ, na osm až deset hodin pádlování denně svaly prostě nejsou zvyklé. Večer už nemůžu ani sedět, svaly prostě vypínají. Mám na to trik – prostě se nacpu ibuprofenem. Ani ne tak kvůli bolesti, ale ibuprofen svaly povolí, takže si přes noc odpočinou…“

Z Hamburku projel Petr Lübeckým kanálem do Baltu a přepádloval do Dánska. Kolem jeho jižního pobřeží doplul do Kodaně a pokračoval pořád výš na sever podél Norska. Nejsevernějším bodem jeho putování byl Nordkapp. Kus za ním je hluboký fjord, kterým se Petr vydal k jihu do vnitrozemí Laponska. Do městečka Hammerfest si nechal předem poslat vozík, na který kajak naložil, a vydal se 550 kilometrů pěšky směrem k Botnickému zálivu. Po strastiplném pochodu, který brzdil zánět v holeni, nakonec došel k moři. Na finském pobřeží to vzal k jihu směrem dolů. Jenže cesta z Prahy do Botnického zálivu trvala 187 dnů a začínala zima. Expedici proto musel Petr přerušit. Kajak teď čeká ve finské Kokkole, až se pro něj vrátí a dopádluje do Kodaně.

Kajakářské osvícení

K mořskému kajaku se přitom Petr dostal úplně náhodou teprve před pěti lety. „Oslovilo mě to tak silně, že jsem si během týdne pořídil kompletní kajakářské vybavení včetně lodi v přepočtu za sto tisíc korun,“ vzpomíná. „Prostě jsem sedl do lodi a už za pár minut jsem věděl, že přesně tohle chci dělat. Mořský kajak v sobě spojuje spoustu různých věcí. Jsem venku, cestuju, podnikám fyzickou aktivitu, pořád se učím nové věci… Když už si myslím, že jsem techniku jízdy dokonale zvládl, stačí jen vyplout v horším počasí a začínám se učit zase od nuly. Expedice bývají samotářské, ale zároveň můžu vyplout i ve skupině.“

Jen jednou trochu přestřelil, ale to prý ještě neuměl číst moře. U britských břehů v silném větru a bouřce skončil v pětimetrových vlnách u útesů, kde se nedalo přistát. Z hřebenů vln se díval do hloubky pod sebou a říkal si, že se z toho asi už nedostane. Dneska je to pro něj běžná situace, ale tehdy to prostě bylo za začátečnickou hranicí.

Pro podobné krizovky má Petr PLB, personal locator beacon. To je krabička, která po zmáčknutí vyšle přes družici záchranářům nouzový signál včetně polohy ztroskotání. Ve studené vodě má ale člověk necelou hodinu života, takže Petr na kajaku prostě nesmí udělat chybu. Prý je to podobně adrenalinový pocit jako lezení bez lana. Co ale suchozemce na mořském kajaku vlastně láká? „Většinou nás to táhne právě k tomu, co nemáme,“ myslí si Petr. „Nemáme pořádné hory, a právě proto jsou čeští horolezci tak dobří. Nemáme divoké řeky ani moře, a právě proto nás tak baví divoká voda. Naše kajakáře ve světě provází respekt!“

Chytré ovce

Na mořském kajaku je člověk skoro pořád mokrý a zmrzlý. Proč někdo sám sebe takhle mučí? „Líbí se mu přechody ze zimy do tepla,“ vysvětluje Petr. „V kajaku jsem oblečený hodně nalehko. Pořád se hýbu, v horní polovině těla pumpuje každý sval, takže si pádlováním ‚topím‘. Když večer dojedu, svléknu mokré oblečení a natáhnu na sebe suché. V tu chvíli je to příjemnější pocit než cokoli jiného na světě.“

S firmou Hiko Petr vyvinul vlastní kajakářský komplet. Vodácké bundy byly podle něj příliš nepromokavé a uzavřené, jenže při intenzivním pádlování se v nich člověk potí. Vymyslel proto bundu, která to dokáže odvětrat. „Oblékám pod ni dvě trička Devold z vlny merino různé gramáže,“ říká. „Můžou být mokrá durch, ale pořád hřejou. Ovce to prostě mají vymyšlené. Devold se mi zdál drahý, než jsem si poměr cena/výkon sám ověřil. Na kajaku se ukázalo, že nic lepšího než norská vlna prostě není. Navíc mám rád příběhy o polárnících a oblékám trička stejné značky jako kdysi Amundsen a Nansen…“

Slavným polárníkům se Petr podobá i v tom, že stejně jako oni musí na moři snášet dlouhou samotu. Co to s člověkem psychicky udělá? Z Prahy prý vyplouval s depresemi, ke kterým má trochu sklon. Už dřív ale zjistil, že špatné psychické stavy se dají „vypádlovat“. Stačí pár dnů fyzického pohybu a jsou pryč. Pádlování dělá podle Petra člověku dobře stejně jako třeba běh. A o čem celý ten půlrok přemýšlel? V hlavě mu vznikaly nápady, jak ještě vylepšit nový mořský kajak, na jehož prototypu jel. A taky v duchu konstruoval speciální seakajakářský stan a vařič. „Pádlování je pro mě obdobou chlapského ‚koukání do ohně‘, kdy člověk intenzivně uvažuje nad nějakou úplně jednoduchou věcí,“ tvrdí.