Chystáte se na trek do Nepálu? Pak byste měli vědět, co se to vlastně chystáte provozovat a kde se to vzalo.

Všechno je to tak trochu nesmysl a tak trochu slovíčkaření. Na „trek“ se lidé samozřejmě vydávali odnepaměti. Lovci, obchodníci, náboženští poutníci, vojáci, kočovní pastevci, ti všichni putovali horami často celé týdny a měsíce. Jenže to mělo nějaký konkrétní smysl a cíl. Dnešní trekking ho nemá, pokud nepočítáme zážitky, výhledy, fotky a příjemnou fyzickou aktivitu. Právě proto taky domorodci často nechápou, proč to děláme. „K čemu ti to je, plazit se jen tak po horách? Vždyť je to námaha, je ti zima, máš hlad… A hlavně je to za kopcem úplně stejné jako tady,“ řekl mi před lety stařík ve vesničce Kargiakh v indickém Zanskaru. 
Ještě absurdnější je, že slovo „trekking“ až donedávna nikdo neznal. Podle jazykovědců vzniklo až v polovině 19. století z afrikánského výrazu „trekken“. Búrové (nizozemští osadníci v dnešní Jižní Africe) tak označovali dlouhou a namáhavou pěší cestu. Do Česka trekking pronikl až po roce 1990. Předtím jsme jezdili na vandry a čundry, toulali jsme se, případně se věnovali vysokohorské turistice (kdo dneska ještě ví, co znamená zkratka VHT?). Jenže jak řekl už Shakespeare: „Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“

Nejčastěji bývá trekking spojován s Nepálem, a přitom tam nemá delší tradici než padesát let. Himálajské království bylo až do roku 1949 cizincům uzavřeno. Když dal mahárádža svolení k prvním horolezeckým výstupům, zájemci museli pod kopce dojít pěšky. Asi je to dost otravovalo, protože se nechtěli kochat krajinou. Nejeli na trek – byli tam kvůli tomu, čemu se dnes říká „výškové lezení“ (mountaneering).

Za zakladatele nepálského trekkingu bývají označováni dva muži. Britský dobrodruh Bill Tilman prošel začátkem 50. let údolí řeky Kálí Gandakí a oblast Helambu. James Roberts jako vojenský atašé britské ambasády v Káthmándú prošmejdil podhůří Himálaje. Napadlo ho sehnat stany, nosiče, kuchaře a průvodce a začít do Nepálu vozit turisty. V roce 1964 založil společnost Mountain Travel a o rok později vzal první tři Američanky pod Everest.

Dnes je Nepál trekovým peklem i rájem zároveň. Na hlavních trasách se loudáte v davu turistů po dlážděném chodníčku od piva k pivu. Tomuhle stylu se říká „teahouse trekking“ a potřebujete k němu jen boty a peněženku. Zabloudit není kde, každý den ujdete, kolik chcete, spíte a jíte ve stovkách hotýlků. Původnímu pojetí obtížného pěšího putování se blíží dražší „full trekking“, při němž se s najatými průvodci podíváte do oblastí, které jsou turistům bez speciálního povolení uzavřeny. Osobně mám ale raději treky „na vlastní triko“ v indickém a pákistánském Himálaji. Žádné davy tam nepotkám, povolení nepotřebuju.

Zajímavou alternativou je tzv. historický trekking, při kterém se vydáte ven s výbavou z různých období. Fanoušci tohoto přístupu si hrají na neolitické lovce, indiány, kanadské zlatokopy, středověké dobrodruhy… Až někoho napadne vyrazit do Nepálu v archaických pumpkách, sešmaťchaných pohorkách a bavlněné větrovce, kruh se uzavře. Bude to pravý himálajský trek z roku 1965.