Aljaška je mým osudem - Zažít pocity zlatokopů! Biker Jan Kopka se proslavil především jako vítěz nejextrémnějšího cyklistického závodu planety - Iditarod na Aljašce v roce 2007. Bývalý silničář Dukly Brno, kde se mimo jiných potkal ve stejném dresu s Jiřím Škodou, absolvoval svůj první outdoorový závod v roce 2000.

Na Crocodile Trophy v Austrálii vyhrál svou věkovou kategorii, celkově skončil čtvrtý. O deset let starší se loni stejného výsledku dočkal ve svém zatím posledním závodě v Mongolsku. Mezitím absolvoval v roce 2004 nejdelší závod světa z Kanady do Mexika a řadu dalších extrémních akcí jako třeba Trans Rockies ve Skalistých horách a La Ruta v pralesích Kostariky (obě 2008). Běžné bikové maratony považuje za trénink, přesto i na těchto závodech slaví úspěchy. Jan Kopka je rozvedený, má 21letou dceru a již deset roků žije s přítelkyní Yvonou, která by nejraději absolvovala extrémní akce společně s ním. Vydal dvě knihy – Ve spárech Aljašky a Cesty peklem a sněhem.

Co je větší dobrodružství, vylézt na himálajskou osmitisícovku, nebo přejet na kole Aljašku v zimě?

Otázky tohoto druhu si biker Jan Kopka nepokládá. Jednoduše proto, že chůze není jeho oblíbenou disciplínou. Přiznává, že ho strašně bolí nohy, když musí přejít pěšky domovský Jablonec nad Nisou. Raději šlape do pedálů. Bývalému vrcholovému silničáři Dukly Brno nedělá problém zdolat v sedle bicyklu rozpálené pouště Ameriky, Austrálie, Mongolska a podobných oblastí. Jeho osudem je ale především Aljaška, kde v roce 2007 zvítězil v extrémním závodě Iditarod. Troufáme si tvrdit, že nejnáročnějším cyklistickém podniku planety.

V loňském roce jste absolvoval zatím svůj poslední extrémní maraton v Mongolsku. Jaký byl?

V poušti Gobi panuje drsné asijské vnitrozemské klima. Jeden den zažijete vedro, na slunci je čtyřicet stupňů. Druhý den je pod nulou a napadne sníh. Závod měl deset etap a každá byla úplně jiná. Deset různých světů! Jedna etapa připomínala přejezdy v Alpách, jiná Skalisté hory a pouště v Americe. Dostali jsme se do míst, kde ani pastevci nežili. Zažili jsme písečnou bouři, kvůli které pořadatelé dokonce zrušili etapu. Jenže další den se už nemohlo čekat a pustili nás do toho pekla. Etapu alespoň zkrátili. Dva dny nato jsme mrzli v horách, vypadali jsme jako v bitvě u Stalingradu – postavy brodící se sněhem zabalené v dekách. Hlavně nezmrznout!

Stojí vám takové utrpení za to?

Teprve ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí a fyzicky i psychicky jedu nadoraz, cítím, že žiju. Kolikrát si doma říkám, že už bych si mohl dát pokoj, ale vždycky jsem zatím našel další cíl. Příští závod. Tohle je pro mě opravdový život. Doma se čas vleče a zážitky trochu splývají.

Rozumím, horolezec Zdeněk Hrubý říká: Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný! Jste nepochybně podobné nátury. Nelákají vás kromě nekonečných dálek i vysoké hory?

V Himálaji jsem ještě nebyl, trek bych si tam někdy docela rád dal. Ale osmitisícovky? Mě bolí nohy, když mám přejít Jablonec. Narostly mi ke šlapání na kole.

Když jste v roce 2007 zvítězil na Aljašce v závodě Iditarod, musel jste ale občas jít pěšky a kolo pokorně vést, ne?

V některých místech to jinak nešlo. Iditarod měřil osmnáct set kilometrů a z toho jsem se určitě brodil sněhem několik stovek. Kamarádi mi nevěřili, že jsem to mohl ujít. Když však člověk musí, prostě jde.

Druhá možnost je totiž o dost horší. Zůstat a zmrznout! Tam vás nikdo nenajde, vysílačky se nevezou, pořadatelé nemají šanci vás najít.

K Aljašce se ještě dostaneme, vraťme se na chvíli do mongolské pouště Gobi. Uspěl jste v závodě podle svých představ? A jaký byl rozdíl oproti australské Crocodile Trophy v roce 2000, kdy jste byl o deset roků mladší?

V obou závodech jsem vyhrál svou věkovou kategorii a celkově skončil čtvrtý. Letos mi bude osmačtyřicet a nepociťuju velký rozdíl oproti době před deseti roky. Myslím si, že extrémní bikové závody se dají úspěšně zvládat i po padesátce. A to je taky jeden z důvodů, proč tenhle sport dělám. Mladým stále stačím. V silničních závodech nebo běžných bikových maratonech je věkový rozdíl mnohem víc znát. V Mongolsku závodili také profesionálové, například Roberto Heras. V nedávné minulosti třikrát zvítězil ve španělské Vueltě. Špičkový silničář. Ale tady se s ním dalo jet. Dokonce jsme byli spolu v jedné etapě odjetý a já mu i ujel. Heras v polovině zabalil. I když měl etapový závod večer po dojezdu jakýs takýs servis, celkově drsné podmínky ho psychicky zlomily. Cyklističtí profesionálové jsou připravení podat výkon na trati a pak se o nic dalšího nestarat. V Mongolsku holt nebyl k dispozici pětihvězdičkový hotel.

Vyrovnala se tato akce pověstnému australskému peklu Crocodile Trophy?

Docela jo, i když Crocodile Trophy byla delší. Ve 14 etapách měřila 2200 kilometrů. V roce 2000 se jelo poprvé a naposledy přes celý kontinent. Austrálie je náročná nekonečnými rovinami, které jsou těžké hlavně psychicky. Tři etapy po sobě měřily přes dvě stě kilometrů. Jede se pořád rovně po písku a vytrvale fouká z boku. Který cyklista tohle má rád?! První ročníky bývají nejdrsnější, ale taky nejhezčí a mně se to poštěstilo zažít před deseti roky v Austrálii i loni v srpnu v Mongolsku. Organizátoři pojali akci podobně jako Australané. To znamená, že večer se po etapě zbuduje primitivní kemp, kde se můžete dát trochu dohromady.

Který z absolvovaných závodů považujete za nejnebezpečnější? Šlo někdy vyloženě o život?

Určitě Iditarod na Aljašce. Tam hrozí po celou dobu závodu, že umrznete a nikdo vás nenajde. Potenciální nebezpečí, že se nedostanete do cíle, je obrovské, ostatně většina účastníků nedojede. Snaží se alespoň dostat do nejbližší vesnice. To je výhra! Vysílačky nemají v těch obrovských vzdálenostech smysl, mobilní pokrytí neexistuje. Jednou v noci jsem se propadl do vody, a to může být při teplotách minus čtyřicet konečná. Zvlášť když si kvůli váze nevezete ani kompletní náhradní oblečení. Velké nebezpečí hrozí od zvěře. Už první noc slyšíte při bivaku vytí vlků. Proto se snažíme na noc dojet do vesnice nebo alespoň do nějakého srubu, které bývají otevřené pro kohokoli. Většinou patří indiánskému lovci, nikoho jsem tam ale moc nepotkal. Pravidla jsou jasná: zatopíte, připravíte si jídlo, rozehřejete sníh, naplníte camelbacky vodou a ráno srub opustíte. Lidi si možná myslí, že největší nebezpečí hrozí od medvědů, ale z těch jsem strach neměl. Ani vlci nejsou tak nebezpečný jako losi. Cizinec na Aljašce často netuší, že to tupý zvíře, který se pase támhle na louce, ho může za chvíli rozdupat na kaši. Je to jiná rasa než losi ve Skandinávii, mimořádně agresivní. Jednu trénující běžkyni týden před startem rozdupal los, že ji ani nemohli identifikovat!

Ve skupině se jezdí na Crocodile Trophy, protože to je etapový závod. V Austrálii i teď v Mongolsku jsme o sobě věděli, rozdíly byly v minutách. Na Aljašce se hned první den po pár hodinách všichni rozdělí. Každý má jiný rytmus odpočinku. Jedete pořád sami, i když na startu nás stálo padesát! Zbraň je povolená, ale kvůli váze se nevozí. Každý absolvuje závod s minimem věcí, protože musí být dostatečně rychlý, aby se pokud možno dostal do nějaké indiánské nebo eskymácké vesnice. Když vezete všechno oblečení dvakrát, minimalizujete jedno riziko, ale zvětšujete jiné. Každý bivak je nebezpečný. Když na trase zůstanete moc dlouho, může se zhoršit počasí a už se odtud nikdy nedostanete. Náhradní se vozí akorát rukavice, čepice, ponožky a nějaké spodní triko. I tak vezu kolem 20 kilo. Všechno na kole. Na zádech mám jen camelback s vodou pod bundama.

Spíte v tom, v čem celý den jedete?

Když se dorazí do vesnice, kterých bylo na trati šest, tak ne. Eskymáci vás nechají přespat většinou v místní škole. Tam se dá vyprat a usušit oblečení. Mezi vesnicemi se funguje pořád v jednom. Mám výhodu v tom, že jsem málo potivej. Vystačím i s menším množstvím tekutin, než je obvyklé.

Kolika závodníkům se na Aljašce obvykle poštěstí probojovat až do cíle?

Někdy nula, maximálně šest. V roce 2007 jsme dojeli dva. V roce 2003 jsem jel Iditarod poprvé a zůstal kvůli počasí viset na srubu. Zachraňovali nás Eskymáci. Byli jsme rádi, že jsme se odtud vůbec dostali. Tenhle závod nejde ani zabalit, není spojení, vysílačky nedosáhnou! Díky tomu zažíváte pocity, jaké prožívali zlatokopové při zlaté horečce. Chvíle nadšení a uvolnění se střídají s depresemi. Psychika se často mění. Aljaška se od dob Jacka Londona prakticky nezměnila. Je stejně netknutá. Nebo je spíš ještě opuštěnější. Tehdy fungovala městečka. Pak všichni najednou odešli. Běloši nežijí tam, kde není zisk. Zůstali Indiáni a Eskymáci. Uprostřed trasy závodu leží městečko Iditarod, kde svého času žilo deset tisíc lidí. Byly tam banky, salony, obchody. Když teď přijedete, vidíte poslední zchátralé domy. Příroda postupně všechno pohlcuje. Ani nejdete dovnitř, aby na vás nespadl strop. Když jsem nakoukl do jednoho polorozpadlého baráku, ještě visely na hřebíku dveří plátěné kalhoty. Zřejmě desítky let! A uprostřed místnosti jediný předmět – obrovský trezor nějaké firmy ze Seattlu. Tady je krásně vidět, jak je naše činnost pomíjivá. Lidi něco těžce budovali, ale příroda to za pár roků přikryje a změní k nepoznání. Na Aljašce zjistíte, jak je civilizace křehká. Jediní, kdo dokáže v těch podmínkách přežít, jsou Indiáni a Eskymáci. Jim nevadí, že napadnou tři metry sněhu. Umějí žít bez elektřiny, bez plynu. Oni si naloví zásoby a ve srubech půl roku v pohodě přežijí. My tady máme pocit, že jsme všemocní, že máme všechno pod kontrolou. Přitom stačí, když zkolabují počítače. Přestane fungovat zásobování, všem bude zima, nebude co jíst!

Nechce se mi věřit, že by technika civilizace na Aljašku vůbec nedorazila. Používají domorodci třeba střelné zbraně?

To ano, ale umějí lovit i bez nich. Už nejezdí na psích spřeženích, to jen občas jako výraz tradice. Na lov vyjedou většinou na sněžných skútrech. Ve vesnicích jim generátory vyrábějí proud, ale to zásadní sepětí s přírodou zůstává. Nic nevědí o ekonomické krizi. Zvířata, která potřebují k obživě, běhají v lesích pořád. Na Aljašku se chci vrátit. Ani ne tak kvůli závodu samotnému, ale především kvůli těm vnitřně čistým lidem.

Iditarod není jen závod pro bikery. Kdo je na sněhu rychlejší, běžec na lyžích, nebo biker?

Společně s cyklisty startují i psí spřežení. Týden po nás vyrazili běžci a lidi na sněžnicích. Hodně záleží na počasí. Když jsem jel Iditarod poprvé, na trase neležel skoro žádný sníh. To nezažili padesát let! V takovém případě je cyklista v jasné výhodě. Záleží taky, jestli se jede severní nebo jižní varianta. Vždycky se závodí z jihu na západ, ale mnohem těžší jižní trasa trvá o týden déle než severní. Přitom jsou přibližně stejně dlouhé. Jižní trasa vede přes obrovská neobydlená území, kopíruje staré zlatokopecké stezky. Když napadne hodně sněhu a fučí vítr, cyklista se s kolem jen vláčí. Chodec jde stále stejně, pořád může nějak postupovat. Proto drží rekord jižní varianty chodec, zvládl ji za 22dní. Rekord bikera je však jen o den delší.

Kolik času věnujete přípravě? Je to stejné jako před deseti roky?

V některých letech jsem najel i patnáct tisíc kilometrů za rok, někdy jen osm tisíc. K tréninku využívám normální bikové maratony. Hodně záleží na závodním programu. V roce 2004, kdy jsem absolvoval Great Divide Race, kilometry pěkně naskakovaly. Trasa ultramaratonu z Kanady do Mexika měří čtyři tisíce kilometrů. Trénuju čím dál míň, protože mám míň času. Když jsem pracoval v jedné francouzské firmě, měl jsem ho víc než teď, kdy jsem na volné noze a nabízím služby kolem sportu. V zimě například zajišťuji snowbikové kempy v Jizerských horách a pořádám expedice do Laponska. Dost mi zabere příprava prvního ročníku 1000 mil Trans Czecho-Slovakia, kde chci lidem nabídnout možnost okusit podobné pocity, jaké zažívám při extrémních akcích ve světě.

Kdy se závod uskuteční a kdo se může přihlásit?

Start je třetího července na nejvýchodnějším bodě Slovenska v Novej Sedlici, cíl je na Trojmezí v Česku. Jede se nonstop bez zabezpečení, bez podpory. Všechno si berete s sebou, jídlo, spaní – každého věc! Je to velké dobrodružství, i když u nás nemáme Skalisté hory ani poušť Gobi. Pojede se převážně terénem, ale cestám a silničkám se u nás občas nevyhneme. Závodník si ale musí vyřešit každý problém sám. Po spuštění webových stránek se mi hned první den přihlásilo deset lidí včetně jednoho Itala. V našich podmínkách se jedná o zatím nepoznaný stupeň cyklistiky. Hlavním cílem je obohacení, ale nikoli penězi, nýbrž obohacení duševní! Závod není určený jen pro cyklisty, ale pro každého, kdo se pohybuje vlastní silou. Například i pro koloběžkáře.

Text: Manfred Strnad