V horách si léčíme mindráky. A nebo je to nesmysl? Zeptali jsme se našich nejlepších horolezců na jejich názor.

S teorií „kompenzáctví“ před lety přišel horolezec a fotograf Ladislav Kamarád. „Většina horolezců si spíš chce potvrdit, jak jsou dobří,“ řekl v rozhovoru pro Reflex. „Mnoho z nich jsou tzv. kompenzáci – lidi, kteří byli v dětství ušlápnutí, něco jim nešlo, někdo se jim posmíval. Pořád si musejí něco dokazovat a dobývání vrcholů jim dává pocit, jací jsou borci.“ Zní to dost přehnaně, ale základní otázka po vnitřní psychologické motivaci špičkových outdoorových výkonů je velmi provokativní. Špičkových českých horolezců jsme se proto zeptali, co jí říkají.

Josef Šimůnek

Stejně se můžete ptát, proč se někdo stane vojákem. Kde se v něm bere potřeba velet ostatním? A proč to Amundsena, Nansena nebo Scotta táhlo do divočiny? S potřebou dobrodružství se prostě narodíte a nedá se nic dělat. Jestli jste byl nebo nebyl šéfem klukovské party a měl jste sto holek nebo žádnou, s tím vůbec nesouvisí. Horolezci prostě mají rádi „válku“. Zalehneme do zákopů, což je základní tábor, a postupujeme v liniích, kde po nás hory střílejí lavinami a šutry. Na vrcholu si připadáme jako hrdinové, kteří porazili nepřítele, a po návratu z „války“ se opijeme z radosti, že jsme to přežili.

Radek Jaroš

Láďova teorie je podle mě blbost, žádného „kompenzáka“ v lezení neznám. Ve sportu se samozřejmě vždycky projevuje snaha něco dokázat, ale to je přece pozitivní. A navíc to funguje i bez mindráků. Boxovat jistě začali i sirotci z ghetta, kteří si tím něco kompenzovali, ale špičkoví boxeři vzešli i z normálních rodin. Jistě, každý si v sobě neseme nějakou bolístku z dětství, ale že bych tu svou řešil lezením? Mindrák v tom není ani v nejmenším – snažím se, ale žádný nenacházím. V dětství ani v dospělosti jsem neměl žádný mindrák ani konflikt s rodiči nebo ve škole. Jediný konflikt mohl být s komunisty a je pravda, že před rokem 1989 bývalo lezení únikem do hor, které byly zónou svobody. Jenže to by musely lézt miliony lidí…

Janek Bednařík

Měl jsem štěstí, že jsem v životě potkal dva lidi, kteří se mi představili přezdívkami „máma“ a „táta“. Odmalička nás s bráchou vedli ke sportu a pohybu venku, ale hlavně se snažili udělat z nás lidi. Brácha četl knížky o indiánech, „Dva divochy“ od Ernesta Setona znal brzo nazpaměť. Prázdniny jsme spolu trávili u babičky a dědy na chalupě. Žili jsme v týpí, vařili na ohni, vyráběli mokasíny, luky, šípy a toulali se po lesích na výpravách a stezkách odvahy. Táta měl hory rád, horolezce obdivoval, ale sám nenašel odvahu, aby to zkusil. Jeho knihovna byla plná horolezeckých knížek a fotek z hor.

Když bráchovi indiánské knížky došly, začal číst ty tátovy o horách. Pak přišel s prádelní šňůrou a nápadem zajít na Stránskou skálu za barákem, kam chodili horolezci trénovat. Svoje první horolezecké dobrodružství jsme naštěstí přežili a brácha, protože byl rozumnější, se přihlásil do horolezeckého oddílu. Tak se z nás stali skuteční horolezci. Po škole jsem se věnoval profesi učitele tělocviku a zeměpisu, až přišel den, kdy mi zavolal kamarád, jestli nechci jít do školy horských vůdců. Vystudoval jsem ji a začal se živit voděním lidí po horách.

Od chvíle, kdy mě brácha vzal poprvé na skály, uběhlo přes dvacet let. Procestoval jsem hory v různých koutech světa a potkal spoustu zajímavých lidí. Myslím, že horolezci se od ostatních lidí ničím neliší. Jistě mezi nimi najdete i „kompenzáky“, ale nebude jich víc než třeba na tenise, ve fotbale nebo v hokeji. Kdo ví, třeba jsem sám kompenzák, ale pokud ano, musím říct, že to nebolí. A i kdyby, stejně bych neměnil.

Leopold Sulovský

Teorie „kompenzáctví“ je podle mě nesmysl. S lezením jsem začal asi v šestnácti díky staršímu bráchovi a nebylo to spojené s ničím jiným než právě s lezením. Svému okolí ani sám sobě tím nic nedokazuju, lezení se mi prostě jen strašně líbí. Je to individualistický sport – pokud uděláte chybu, tak za ni prostě zaplatíte a zabijete se. Že bych výstupem na nějakou horu všem ukázal, jaký jsem king? Tak to rozhodně nemám. Třeba výstup na Everest mi nepřinesl pocit triumfu, ale naopak zážitek vyrovnání a vnitřního klidu. Každý člověk má občas pocit, že je lepší, než ve skutečnosti je. Hory jsou ale spravedlivé v tom, že se chovají ke všem stejně. Když na ně vylezete, pocit výjimečnosti paradoxně odezní.

Mára Holeček

Pro mě osobně je lezení koktejl, jehož jednotlivé složky se od sebe nedají oddělit. Jen namátkou je v něm třeba cestování, adrenalin, fyzická námaha, vzrušení… Podstatný je pro mě přitom právě ten celek, ne nějaká jedna konkrétní motivace lezení. Právě proto se mi nelíbí představa, že lezeme, jen abychom tím někomu něco dokazovali. Třeba lékař má přece pro svou práci taky spoustu různých motivací najednou. Chce pomáhat lidem, chce si vydělat peníze, zajímá ho, jak funguje lidské tělo. Kdyby měl pro svou práci jen jednu motivaci, bylo by to špatně. Jediná motivace nikdy nevede k dobrému výsledku.

Jedna z mnoha motivací lezení je i „leštění ega“, což klidně přiznám. Člověk je od přírody nastavený tak, že mu úspěch dělá dobře. Vytyčíš si nějaký cíl, jdeš za ním a úspěch a ocenění ostatních je tvoje zasloužená odměna. Platí to v práci, v životě i ve sportu. Ale lézt jenom kvůli tomu úspěchu a ocenění, to by byla opravdu jen hloupá „kompenzace“. Nebo jen kvůli úspěchu u žen. Že by si někdo řekl: „Když vylezu na Dhaulágirí, Jarča mi konečně dá a kluci si se mnou konečně v hospodě sednou ke stolu?“ Nesmysl! Lezením jistě zvyšujeme svůj „rating“ a třepotáme peříčky, ale ženy si nakonec stejně vybírají samy. A že by někdo lezl jen kvůli sexu?

Všechny tyhle případné postranní motivace musíš při výstupu naopak vytěsnit. Horolezec Dan Scott to řekl přesně: „Když chceš v horách podat špičkový výkon, musíš se soustředit jen na ten výkon a zapomenout na všechno kolem: na nezaplacené složenky, na těhotnou ženu, která na tebe čeká doma.“ Na léčení mindráků v horách prostě není čas ani energie.

Libor Uher

Autora výroku sice osobně neznám, ale potvrdil platnost přísloví „Podle sebe soudím tebe“. Řekl bych proto, že to pasuje hlavně na něj samotného. Když to říká, asi to tak vnitřně cítí. Kdyby měl Kamarád pravdu, teorie „kompenzáctví“ by neplatila jen na horolezce, ale na každého, kdo v životě něco dokázal. Všechno, co děláte pořádně, chce přece vytrvalost, sebezapření a úsilí. O přemožiteli kanálu La Manche bychom taky mohli prohlásit, že si tím jen něco léčí. „Jsi výborný automechanik? Jezdíš skvěle na kole? Děláš to jen proto, abys mohl exhibovat nebo balit holky…“ Tahle představa je prostě scestná. Mně osobně mediální pozornost věnovaná výstupům spíš vadí. Člověk je pak ve stresu, že tam prostě musí vylézt. Sponzoři chtějí být vidět v médiích, což lezce dostává pod stejný tlak, jako když diváci na olympiádě křičí: „Musíš vyhrát! Nebereme nic jiného než zlato!“

Je ale fakt, že vrcholové fotky mají pro horolezce vysokou subjektivní hodnotu. Na rozdíl třeba od zahrady nebo parkoviště se na Everestu nemůže vyfotit každý, protože to stojí spoustu úsilí a rizika. Musím si to vybojovat a zasloužit, na rozdíl třeba od fotky ze zahrady, z parkoviště nebo od rybníka.