Chcete poznat pravou tvář nádherného tropického ostrova? Pak musíte do vnitrozemí, kde čeká fascinující příroda a spousta outdoorových zážitků. Tohle je ten pravý Karibik.

Nejdřív zamiřme do srdce hor. Nekonečnou cestu po celkem slušné silnici zpestří nejen zastávky u provizorních stánků, kde si kupujeme k svačině lahodné tropické ovoce. Hlavně mango, kterého tu pěstují asi třicet druhů, za kus dáte v přepočtu jen asi padesátník. Do horské vesničky Jarabacoa dorážíme až večer a spíme na ranči. Ráno nás čeká typická snídaně – kaše z banánů s cibulí a džus z maracuji a papáji.

Na trek do hor, kde nejsou žádné značené stezky, dostáváme průvodce Pabla. Sice tam taky ještě nebyl, prý „ví, jak to tu chodí“. Ráno je studené, ale jakmile se slunce vyklube nad kopce, začne rychle hřát. Po dvou hodinách dojdeme k malému údolí, u brány zaplatíme vstupné do národního parku a začneme stoupat po visutých mostech. Za chvíli jsme u vodopádu, z oplocené plošinky koukáme na proud padající vody… Nuda, takových jsem viděl už desítky. Někde tu ale má být ještě „tajný vodopád v džungli“. Ale Pablo nezná cestu, a tak musíme trochu experimentovat. Další dvě hodiny hledáme cestu v pralese, až narazíme na téměř nezřetelnou stezičku vzhůru. Prodíráme se hustým porostem a za pár minut jsme propocení skrz naskrz, jako by se tu přehnal vydatný letní liják.

Pivo Bohemie

Po další hodině porost řídne. Přicházíme na hranu kopce, odkud se nám naskytne fantastický výhled na dlouhý kaňon, který mírně zahýbá a končí velkým vodopádem. Seskakujeme z jednoho kamene na druhý, až jsme u velkého jezera, do kterého se valí proud řeky z vodopádu. Vodní tříšť cáká na metry daleko. Během pěti vteřin jsem nahý a skáču do ledové vody. Hladinu skrápí vodní tříšť, v jezeře se točí obrovský vír, který znesnadňuje plavání, ale právě o tom jsem celou cestu snil. Když se vody trochu nasytím, uložíme do chladného pramene pár plechovek místního piva Bohemie, při jehož nákupu jsem se dmul hrdostí. Věci na spaní a jídlo schováme pod jeden z balvanů a vydáme se vzhůru, abychom se na vodopád podívali z výšky. Po návratu jsme se ještě jednou vykoupali, rozdělali oheň a za zvuku vodopádu se pustili do pivní zásoby.

Při cestě na západní kout ostrova děláme krátkou zastávku v Santo Domingu. Města moc nemusím, ale tohle je povinnost. Třímilionová metropole Dominikány se holedbá řadou amerických prvenství. První město Ameriky, první katedrála, první nemocnice, první univerzita… Právě odtud totiž probíhala kolonizace Střední a Jižní Ameriky. Maličké koloniální centrum projdeme za chvíli. Nejzajímavější je Kolumbův dům. Není to dům Kryštofa objevitele, ale jeho syna dobyvatele, který se stal vicekrálem Indie a guvernérem Hispanioly (tak se jmenuje ostrov, na kterém leží Dominikánská republika a Haiti).

Která kostra je pravá?

Pak už rychle míříme za město, kde je nejkrásnější přírodní úkaz široko daleko – obrovská jeskyně s podzemními jezery Los Tres Ojos (Tři oka). Ve vápencovém podkladu je vymlelo moře, pak se propadl strop a „jeskyně“ byla na světě. Malý národní park neláká jen milovníky přírody, ale i umění. Je totiž vyzdoben desítkami soch, odrážejících africký původ většiny dnešních obyvatel Dominikány. Nedaleko stojí nejmonstróznější stavba Santo Dominga, slavný maják Kryštofa Kolumba. Byl postaven k 500. výročí objevení Ameriky a slavný mořeplavec je tu údajně pohřben. Což je ta slavná kauza, protože Kolumbovy ostatky jsou dvoje.

Jedny mají Dominikánci, druhé Španělé a obě strany se hádají, které jsou ty pravé. Od majáku spěcháme na Malecon, dlouhé nábřeží, kde se neustále tříští velké vlny. Bar Tropicano stojí doslova nad mořem, takže se nám pod nohama hlasitě rozbíjí jedna vlna za druhou. Dávám si místí specialitu, slavné mofongo. Příprava není složitá: V hmoždíři roztlučou zelené banány, přidají kousky vyškvařené prasečí kůže, trochu koření… Kulinářský zázrak, jehož původ sahá až do černé Afriky, je na světě. Všichni kolem popíjejí pivo a halekají jako na cikánské svatbě. Proč proboha tak křičí? „Křik a gestikulace je jedním z hlavních rysů naší povahy,“ vysvětluje mi snědá kráska Sandra, která sedí u vedlejšího stolu. „Na cizince to občas působí trochu strašidelně, zvlášť když neumějí španělsky. Myslí, že se rozčilujeme nebo zlobíme, ale jsme prostě jen trochu hlučnější národ.“

Slunce nad obzorem

Ráno vyrážíme na západ ostrova k hranicím s Haiti. Je to nejméně obydlená část Dominikány a jen do Barahony trvá cesta čtyři hodiny. Za ní se ale rozkládá jedna z nejkrásnějších oblastí celého Karibiku. Pobřeží lemuje spousta opuštěných pláží. Místní tu skoro nepotkáte – pokud sem přijedou na piknik, raději se koupou v prudkých říčkách stékajících z nedalekých hor. Moře je na ně totiž moc teplé, a navíc většina z nich neumí plavat. A tak se s nimi ráchám v malém říčním bazénku a popíjím přitom pivo Presidente (Bohemii neměli).

Na tuhle oblast si vyčleňte aspoň pět dnů. Jsou tu neskutečně krásná místa. Včetně nekonečné pláže Bahias de las Aguilas, kde budete nejspíš úplně sami. Nakupte si zásoby a prožijte tu dva tři dny jako Robinsoni. Budete usínat pod oblohou plnou hvězd a za hučení vln, což není zas tak úplně běžný zážitek. Ráno si rozděláte oheň, uvaříte dominikánskou kávu a budete sledovat nekonečný obzor, nad kterým se pohupuje oslnivé slunce…

 Text a foto: Libor Budinský