Městská džungle: Proč zamířit do slumů a favel?

Moje „poprvé“ se stalo náhodou. Nasedl jsem do taxíku s nulovým povědomím, jaká čtvrť je Pirambu v brazilském městě Fortaleza, kde jsem měl pár týdnů bydlet u známých. Rozsvítilo se mi, až když se asfaltka dramaticky zhoršila a na neudržovaných ulicích se začaly objevovat polonahé děti hrající si pod rozvěšeným prádlem. shutterstock_376948366

Pirambu je favela, což je portugalský výraz pro chudinskou čtvrť. Prostě slum. Nemohl jsem z toho výjevu spustit oči a měl jsem trochu strach. O slumech se toho v Brazílii vypráví hodně a favelado, tedy obyvatel favely, je tu synonymem zločince. Navíc jsem jako asi každý Evropan viděl film „Město bohů“. Když jsem se přátele v Riu snažil přesvědčit, aby mě do favely vzali, nikdo se neodvážil.

S pocitem vetřelce

Řidič zastavil na kraji ulice a vypustil mě do nesnesitelného vedra. Domy v ulici neměly čísla. Musím se prý doptat kolem podle jména. Taxikář odjel a já si v tu chvíli připadal jako nejlepší potenciální oběť zločinu na světě. Spálený světlovlasý Evropan s batohem na zádech a zmateným výrazem, co se poprvé v životě ocitl v městské divočině. Děti si přestaly hrát a čtveřice zarostlých a opálených chlapů u stolku vytaženého na chodník položila karty před sebe. Přísahal bych, že v improvizovaných, neomítnutých domcích na mě koukali z oken. Všichni zírali. Ne nepřátelsky, spíš zvědavě.

Sebral jsem odvahu a promluvil na karetní hráče. Jak je v Brazílii zvykem, odpověď samozřejmě začala salvou smíchu. A už se všichni zvedali a další lidé se sbíhali, aby mě dovedli k domu mých hostitelů. „Xico! Máš tu na návštěvě nějakého gringa!“ křičeli („gringo“ je v Latinské Americe shovívavý název pro cizince).

Xico, tedy můj hostitel a otec rodiny, se vyvalil ven sice bez trika, ale zato s domácí cachaçou (alkohol z cukrové třtiny). Přinutil mě vypít ji i přes strašlivou bolest hlavy, kterou jsem měl z popíjení stejného nápoje minulou noc. A pak už mě objímali různí členové široké rodiny od vnuček po dědečky, psi štěkali, nejmenší děti nesrozumitelně ječely a jeden karbaník se pořád smál, že se místo objetí snažím nastavit ruku. Další dlouhé dny jsem poznával celou ulici a několik dalších. Moje „poprvé“ ve slumu bylo prostě skvělé. Od té doby nevynechám příležitost se na taková místa podívat.

Dřevo, plech a igelit

Většina cestovatelů touží po drsné, nespoutané přírodě. Hledá divočinu a městům se vyhýbá. Ale slum je taky „nespoutaná divočina“ – ta městská, která nemá žádná pravidla. Samozřejmě skýtá mnohá nebezpečí, ale s nimi i spoustu příběhů. Každý slum je navíc jiný. Má jinou historii, která někdy sahá i stovky let do minulosti. Liší se metropoli od metropole, stát od státu. Některé brazilské favely jsou z barevných činžáků, jiné jen z neomítnutých chatrčí a domečků. V Indii se slumy často budují ze dřeva a igelitu, v Africe se rozrůstají městečka z plechu.

Tuhle městskou divočinu mám rád právě kvůli překvapením, která mě mohou potkat. A taky kvůli způsobu života, který je pro Evropany nepředstavitelný. Ve slumu splývá vesnice s městem. Všude tu bývá spousta zvířat a třeba ve tři ráno vás může vzbudit kohout. Přitom nemusí jít o žádný primitivní a depresivní život, jak se nám snaží namluvit mediální klišé. Drogy se tu neprodávají na každém rohu, na ulicích neumírají děti a nerodí ženy. Při bližším pohledu tu naopak najdete spoustu prosperujících obchůdků, malých restaurací a kaváren. Žena mého hostitele Xica třeba vlastní kadeřnictví, kde se denně scházejí ženy z širokého okolí, aby probraly nejnovější drby. Muži se setkávají v Xicově autoopravně nebo v baru s širokoúhlou obrazovkou při sledování fotbalu.

Tváře chudoby

Spojujete si slumy s odpadky, špínou a nepořádkem? Ani to nemusí být pravda. Viděl jsem místa, kde funguje odvoz odpadků a kde se úspěšně recykluje. Jinde ne, ale třeba výpadky elektřiny postihují všechny chudinské čtvrti.

Slumy jistě nejsou ideálním světem ani pohádkovým místem. Cestovatel by se sem neměl vydávat s představou, že bude bezstarostně hrát s dětmi fotbal na ulici za zpěvu šťastných domorodců. Slumy ale nejsou ani peklem na zemi. Chudoba má spoustu tváří, z nichž některé jsou barevné a ne moc depresivní. Zvlášť pokud na místě působí charitativní a církevní organizace, které svět mění k lepšímu. Jinde si lidé musejí pomáhat sami. Ale různorodost a dynamika spolu s trochou adrenalinu dělá ze slumů či favel dobré místo k poznání cizí země. Než se vydáte do hor, do džungle, na pláže nebo na ostrovy, zamiřte sem.

Text: František Kalenda | Foto: Shutterstock