Kosovská část balkánského pohoří Prokletije je snad ještě méně popsaná než ta albánská. Nenajdeme tu žádný souvislý hlavní hřeben – celé horstvo je rozděleno do několika samostatných skupin. Kromě pastevců, kteří v horách tráví čas od konce jara do konce léta, sem mnoho lidí nechodí. Dajko, kterého potkáváme v trafice v Peći, pracoval v ostravských dolech a umí česky. Uklidňuje nás: „Jsme sice chudí a musíme se ohánět, ale nejsme podrazáci, takže se nemusíte bát.“ Dozvídáme se také, že mezi lidmi je po válce velké množství zbraní. Největší problémy prý dělají lidé z bývalé Kosovské osvobozenecké armády (Ushtria Çlirimtare e Kosovës, UÇK), kteří nesehnali práci.

„Mikrobusem se nechte z Peći vyvézt až nad vodní elektrárnu,“ radí nám Dajko. „Cesta sice za moc nestojí, ale ušetříte spoustu času.“ Kodrcáme se tedy údolím říčky Dečanska Bistrica. Nedaleko za městem Visoki Dečani přijíždíme k vojenskému stanovišti, za kterým je malé parkoviště a strážní budka před bránou do areálu kláštera.

Pravidla – nepravidla

Srbsko považuje území „nezávislého Kosova“ stále za své. Mladý stát neuznalo, stejně jako některé další státy. Život v obou zemích se po válce sice pomalu vrací k normálu, ale srbské památky jsou na kosovském území majoritním Albáncům trnem v oku. „Musíme tu být,“ odpovídá na naši otázku trochu smutně službu konající voják. „Jinak by to tu Albánci rozstříleli a zničili.“ Jeho kolega dodává: „Vstupné se neplatí. Je zakázáno fotit a musíte mít zahalená ramena a kolena. Přeji příjemnou prohlídku!“

Místní průvodce mluví docela slušně anglicky. Dozvídáme se, že klášter zasvěcený Kristu Pantokratovi vznikl v kaštanovém háji srbského krále Štěpána Uroše III. už v roce 1327. Stavbu řídili františkánští řeholníci. V pětilodním kostele najdeme trojdílný ikonostas a dvanáct velkých středověkých cyklů fresek s více než tisíci postavami. Vojáci mají stanoviště mimo areál, a tak mi to nedá a ptám se průvodce, jestli mohu udělat pár fotek. Odpověď je odzbrojující: „Ale jistě, to není problém. Jen bez blesku a prosím o zaplacení vstupného.“

Blahodárný stín

Kousek za klášterem končí rozbitá asfaltka. Dál pokračuje už jen zpevněná prašná cesta, která příkře stoupá k nově budované vodní elektrárně. Autem se dá při troše štěstí vyjet až ke štěrkovně nad elektrárnou. Druhou možností, jak se dostat až takhle vysoko, je stopnout si nějaký náklaďák, který se nahoru do štěrkovny vrací pro náklad dalšího stavebního materiálu.

Lesní cesta, občas značená červenou značkou, stoupá v serpentinách až k salaším nad hranicí lesa. Na jinak pohodlné cestě je po nedávných deštích spousta bahna. Kolem salaší běhá houf dětí a z okolních kopců se v kontrastu s všudypřítomnou pohodou ozývají dávky ze samopalu. Boje? Ne – stejně jako v Albánii pastevci střelbou zahánějí buď nudu, nebo divoké psy.

Pastevecké rodiny se do hor stěhují většinou na konci května nebo v polovině června, hned jak to dovolí sněhové podmínky. Salaše opouštějí v půlce září nebo začátkem října. Zbytek roku žijí v údolích a ve městech. Většinou nemají vlastní stáda. Shromáždí ovce a krávy několika rodin ve vsi a přes léto se jim o ně za nevysoký plat starají. Odpočinek u salaší je pro nás příjemným zpestřením výstupu na Džeravicu (2 656 m).

V mlze na vrchol

Od salaší se to zdá na vrchol Džeravice kousek. Nedaleko nad druhou skupinou salaší se stáčíme vpravo mimo širokou cestu a stoupáme volným svahem na boční hřeben nad námi. Cesta postupně mizí, takže kráčíme terénem v trávě a kamení. Po překonání nízkého bočního hřebene klesáme do úzkého karu. Odtud nás čeká nejprudší část stoupání na hřeben nad námi. Volné šutry padají a musíme dávat pozor.

Na hřebeni se otevírá panoráma okolních kopců s jezery a halekajícími pastevci. Vlevo nad námi strmí Džeravica (2 656 m), nejvyšší hora Kosova. Posledních pár metrů, několik nízkých skalních stupňů s trochou suti a stojíme u vrcholového patníku. Slunečné počasí je ale definitivně pryč. Honí se mraky a v dálce občas zahřmí. Při pohledu z vrcholu můžeme jen konstatovat, že naše mapa neodpovídá skutečnosti. Je to jen taková pěkná omalovánka…

Do Kosova na hory? Určitě!

V kosovské části pohoří Prokletije najdete potencionálně nebezpečná místa s nevybuchlou municí – pozůstatkem po nedávné válce. Na nestřežené kosovsko-albánské hranici operují ozbrojené pašerácké skupiny. Mezi riskantní oblasti patří masiv Juničských hor a sedlo Dobri dol mezi Džeravicou a Bogičevicou, známé ilegálními přechody hranic.

Kvůli bezpečnosti se raději držíme v okolí nejvyššího vrcholu Džeravice. Na jih od něj klesají svahy do hlubokého údolí. Na protějším svahu vidíme malebná jezírka a hřeben, po kterém běží kosovsko-albánská hranice. Po jižních svazích sestupujeme k jezerům a kolem chaty Gropa Erenikut pokračujeme dlouhým údolím říčky Lumi Erenik do Juniku. Je to dlouhý a od chaty spíš nudný sestup.

Kosovo je zemí, která stále hledá sama sebe. Podobně jako v Albánii si ale místní lidé začínají uvědomovat, že turisté jsou skvělým zdrojem příjmů. Lepší startovní pozici mají města – hory si žijí svým vlastním životem. Nedávno vznikla iniciativa, která v pohoří Prokletije usiluje o vyhlášení národního parku, zasahujícího na území Kosova, Albánie i Černé Hory. Třeba se pak zlepší i dostupnost hor a obnoví turistické značení…

Praktické informace

1. Orientace

Pro celý Balkán je typická složitost shánění spolehlivých map a informací. Čestnou výjimkou je průvodce „Kosovo“ (Verena Knaus, Gail Warrander, Bradt 2010). Turistické značení v horách často chybí a i ka-menní mužíci jsou po jejich svazích roztroušeni spíš jen chaoticky.

2. Cestovní doklady

V létě 2014 bylo na webu českého ministerstva zahraničí uvedeno, že místní úřady akceptují občanský průkaz. Záleží ale na tom, na jakého úředníka natrefíte a jak si vykládá předpisy. Na území Kosova jsme vstupovali dvakrát na dvou různých hraničních přechodech. Na jednom jsme s občankou prošli bez problémů, ale na druhém nebyli kamarádi s občankou vpuštěni. Argumentace zněla: „Nechci… Měl bych problém… Nemám chuť se o tom s vámi bavit…“ Dnes už je sporná informace na stránkách MZV opravena.

3. Politická situace

Kosovská republika je velmi mladou zemí – nezávislost na Srbsku vyhlásila v únoru 2008. Většinovými obyvateli jsou kosovští Albánci. Vzhledem ke stále neklidné politické situaci a neurovnaným vztahům se Srbskem je nutná přítomnost vojenských jednotek KFOR. Vyvarujte se politických narážek a debat.

Text a foto: David Hainall