Na světě jsou místa, kde se člověk fascinovaně ptá sám sebe, zda může být příroda kýčovitá. Vysokohorské jezero Karakuli, ležící v jednom z nejodlehlejších koutů Asie, je v téhle bizarní „soutěži“ scénických destinací mým osobním favoritem. Představte si hladinu, jejíž barva se během dne mění od azurové přes tyrkysovou a tmavě zelenou až k inkoustově černé.

Všude kolem se rozkládají travnaté pláně, na kterých se pasou stáda velbloudů a jaků. Ve kterém jste století? Ve které zemi? Na které planetě? Dojem tisíciletého bezčasí umocňují jurty kyrgyzských a tádžických pastevců. Star Trek nebo Pán prstenů?

Už jen samotná cesta sem je zážitek. Karakuli („Černé jezero“) se snadno splete s mnohem známějším a větším jezerem Karakul v tádžické části Pamíru. Tohle jezero ale leží v nejzápadnějším výběžku Číny hned vedle horské silnice Karákórám Highway (KKH), spojující pákistánské Rawálpindí s oázou Kašghar v Ujghurské autonomní oblasti Sin-tiang. Průjezd návaznými autobusy po celé 1300 kilometrů dlouhé trase je jedním z nejkrásnějších „road-tripů“ na světě. Za hraničním sedlem Khundžeráb (4730 m) začne silnice klesat do bezodtokové Tarimské pánve, vyplněné rozpálenými písky pouště Taklamakan. Rozeklané štíty a hluboce zaříznutá údolí Karákóramu a Hindúkuše se postupně zaoblí a změní v ploché vysokohorské pláně Pamíru. Pak se náhle za zatáčkou zjeví vodní plocha, přízračně opalizující v zapadajícím slunci.

Domluvte si nocleh v jurtě

Karakuli leží v nadmořské výšce 3600 metrů na trase jedné z postranních větví dávné Hedvábné stezky. Pokud se sem vypravíte jen tak „na výlet“ z čínského Kašgharu (kde je nejbližší letiště), připravte se na nejméně šestihodinovou jízdu tam a zpátky. Ideální je ale u jezera přespat, abyste si vychutnali změnu světelných podmínek během dne. Chce to buď domluvit si nocleh v jurtě, nebo nezapomenout teplý spacák. I uprostřed léta tu totiž k ránu teploty klesají až k nule.

Základem je ale štěstí na počasí. V srpnu 2003 jsem ho neměl – přes clonu mlhy a občasný tanec sněhových vloček byl stěží vidět druhý břeh jezera. V září 1998 jsem ale ráno vykouknul ze stanu a zůstal stát doslova s „otevřenou hubou“. Za dokonalého bezvětří a průzračně vymeteného nebe se na hladině jezera třpytily bělostné čepice dvou sedmitisícovek. Vypadalo to, jako kdyby plavaly, takže jsem na první pohled nedokázal odlišit originál a reflexi.

Nejlehčí sedmitisícovka?

Obě hory jsou některými geografy přiřazovány k Pamíru, dalšími zase k Tian-šanu nebo ke Kun-lunu. Jejich zatřídění je obtížné, protože tvoří izolovanou skupinu, oddělenou od všech tří těchto pohoří. Prvním vrcholem je Konguršan (7649 m n. m.), nejvyšší vrchol Ujghurska. Prvovýstup na jeho vrchol podnikli v roce 1981 Britové vedení Chrisem Boningtonem.

Druhou „jezerní perlou“ je Muztaghata (v ujghurštině „Otec ledů“, 7546 m). I když se o jeho zdolání pokusil v roce 1894 známý švédský cestovatel a dobrodruh Sven Hedin, povedlo se to až v roce 1956 spojenému týmu čínských a sovětských horolezců. Muztaghatu vylezli západní stěnou, kudy dnes na vrchol vede „standardní“ cesta. Mnohem těžší jihovýchodní stěna odolávala až do roku 2000. Přesto bývá Muztaghata paradoxně označována za jednu z nejlehčích sedmitisícovek na světě.

Jezero Karakuli zaujímá plochu deseti čtverečních kilometrů a dá se pohodlně obejít asi za tři hodiny. Tenhle trek osobně považuji za jednu z nejkrásnějších horských „procházek“, jakou jsem kdy podnikl. Vzpomínají na ni i moje chuťové buňky. Pohostinní pastevci mi totiž cestou několikrát nabídli misku slaného čaje se žluklým jačím máslem a placky, pečené na doutnajících „briketách“ z velbloudího trusu.

Text a foto: Ivan Brezina