Dva našinci v mrazivém Mongolsku: Patnáct dnů na ledu
Při slově „polárník“ si většina lidí vybaví jiné lokality. Proč právě Mongolsko?
Sůra: Právě proto! Jiné lokality jsme s Petrem už trochu prolezli. Ale slyšeli jste snad někdy o polární výpravě do Mongolska? Byla to výzva, i když jsem si nejdřív myslel, že si ze mě Petr dělá srandu.
Horký: Na „objev“ jezera Chövsgöl jsem pyšný. Když jsem to Vaškovi poprvé navrhl jako příští cíl společné cesty, tvářil se nedůvěřivě. Jakmile jsem mu ale slíbil důstojné mrazy pod minus třicet, už se neptal a začali jsme se chystat.
Chodit po ledu – dobrá, ale když si představím, že večer postavíte na ledu stan… Jak se tam třeba zatloukají kolíky?
Sůra: Používáme horolezecké ledovcové šrouby. I když jsou ale nové a ostré, občas je problém je do tvrdého ledu zavrtat.
Co všechno máte pod sebou, když v noci ležíte ve stanu na ledu?
Horký: Záda jsou choulostivá a přes den prostě musejí fungovat. Takže to vezměme odspodu: podlážka stanu, pěnová karimatka, nafukovací karimatka, alumatka, spacák a oblečení – obvykle jedna až tři vrstvy podle toho, jaký je zrovna v noci mráz.
Nepřimrzá podlážka stanu k ledu kvůli teplu zevnitř a vysrážené vodě?
Sůra: S tím problém není, to spíš s namrzáním stěn stanu zevnitř. Lidský dech obsahuje spoustu vlhkosti, se kterou v chladu stále bojujeme. Sušit se dá jen mrazem. Pokud svítí sluníčko a mrzne, vozíme spacáky celý den rozbalené na saních.
Co se vám odehrává v hlavě, když jdete několik hodin jen podle kompasu a jediné, co vidíte, je souvislá bílá plocha? Kde čerpáte energii, aby se vám to nepodepsalo v lepším případě jen na náladě?
Horký: Když je člověk už nějakou dobu na pochodu, je příchod bouře celkem logická věc. Nic, co byste nečekali. Tehdy bylo Mongolsko tři dny bez dopravy. Paní velvyslankyně Grollová nám později vyprávěla, že zvažovala, jestli kvůli nám pro jistotu nespustit záchrannou akci. Ale nakonec si správně řekla, že to zvládneme. Na jezeře foukalo, sněžilo a byla mlha – klasický white-out, bílá tma. Aspoň to byla změna, jiná potrava pro mozek, který se po pár dnech polárního pochodu přepne do stavu blízko meditace nebo bdělého snění. Během bouřky jsem si kolem sebe prostě představoval, co jsem chtěl. Pochodoval jsem krajinami, jaké jsem si sám vymyslel a „pustil v hlavě“.
Sůra: Asi nejsme normální, ale z bouře jsme chvilkami měli i radost – prostě vzrůšo a adrenalin. Jinak než „na kompas“ se jít nedalo. Asi tak deset kroků jsme v té bílé tmě zkusili jít bez něj a hned jsme se odklonili skoro o 45 stupňů ze směru. Polárničení je asi z 80 % o hlavě, o pevné vůli, o klidu a rozvaze. Pokud se na parťáka můžete na 100 % spolehnout, vždycky to nějak zvládnete.
Cestovatelských dvojic a skupin se novináři často ptají na ponorkovou nemoc. Za jakých okolností jste ale s parťákem naopak pocítili největší sounáležitost?
Horký: První pocit propojení přišel hned, když jsme vyrazili na pochod. Cítil jsem, že jsem na cestě s někým, kdo přesně ví, proč tam je, a navíc z toho má stejnou radost jako já. Je príma být v drsných podmínkách s někým, kdo tomu rozumí. A nevadí mi, když lidi vyvalují oči, klepou si na čelo a ptají se, proč tam proboha jezdíme.
Sůra: Právě v Mongolsku jsme na tohle téma hodně diskutovali a zjistili jsme, že to máme „hozené“ oba stejně. Pokud je to s parťákem, který vnímá cestu, přírodu a nepředvídané situace podobně jako já, je zážitek mnohem intenzivnější.
Těsně před výpravou jste sháněli špek. Je to nutnost, nebo spíš tradice?
Horký: Špek je pro mne odkazem na moje moravské kořeny a taky veliká dobrota a pochutina plná energie. Když jsem šlapal na severní pól, schovával jsem si i okrájenou kůži, abych si ji mohl přihodit do čaje, a tím si ho „vytunil”. Před cestou do Mongolska jsem už pro opravdu kvalitní špek nestihl zajet na Moravu. Na Facebook jsem proto pověsil prosbu, jestli by někdo doma nenašel podobný. Lidi zareagovali parádně a během dvou dnů jsem měl vynikající domácí vzorky!
Nějaké další triky?
Sůra: Vlna merino, což je bomba, která mě v polárničení hodila o level výš. Díky systému vrstveného vlněného prádla Devold můžu ohlídat, abych se nepropotil durch, přestože táhnu třeba stokilové saně. Přímo na těle nosím dvouvrstvé tričko Devold Active, které velmi dobře odvádí pot. Přes něj oblékám silnější tričko Devold Expedition a jako třetí vrstvu jejich vlněnou termobundu. V záloze mám i péřovou bundu Bergans, ale tu natahuju, až když přijde skutečný masakr. Anebo při zastávkách. Kdybych totiž prochladl, rozehřátí těla by mě stálo příliš mnoho cenné energie. Přes trojí vlnu pak stačí už jen membránová bunda.
Jaký máte na polárních výpravách recept proti trudnomyslnosti?
Sůra: Bohužel to není žertovný převlek. Stačí ale veselá mysl, víra v naše schopnosti a zkušenosti a vědomí, že to i tentokrát dobře dopadne.
Horký: Proti špatné náladě a nestabilní psychice existuje jedno pravidlo: polárník se vždycky na něco těší. Těším se, třeba jak si o příští pauze dám kousek sušeného rajčete, kostku zmrzlé slaniny nebo večer čtvereček čokolády. Anebo že zítra nebo za dva dny dorazíme k šamanskému ostrovu a budeme zase chvilku v kontaktu se zemí. Člověk by neřekl, jak země chybí, když jdete pár dnů jen po ledu!
PŘEDSTAVENÍ
Horký o Sůrovi
Jeden z dnešních nevýznamnějších českých polárníků. Dvakrát byl na severním pólu a s Pavlem Blažkem přešli zamrzlý Bajkal, tuším jako první Češi. Byl to jeden z nejrychlejších přechodů Bajkalu v plné polární sestavě. Sympatický „magor“, který má přesně zvážený každý kus výbavy. Když se do letadla musí dodržet váhový limit, místo vážení jen listuje deníčkem a sčítá. Kromě toho, že má reklamní agenturu Arktida, vymyslel projekt Rescueme.cz, který podle mne může zachránit spoustu životů.
Sůra o Horkém
Věděli jsme o sobě celkem dlouho. Já byl o krůček napřed v poláru, Petr má zase velké cestovatelské zkušenosti. Každý jsme jezdili na polár s jinou partou, ale své cesty jsme navzájem sledovali, sbírali zkušenosti a dozrávali. Petr přešel Grónsko, já Bajkal. Vyprávěli jsme si o tom navzájem u piva a další zimu jsme spolu vyrazili polárničit do Krkonoš. Jsem opravdu rád, že ho mám jako parťáka! Toleruje moje nedostatky, je naladěn na stejnou notu a má stejný humor. Petr toho už hodně dokázal. S přáteli třeba založil Webcestovatelu.cz. Původní myšlenka portálu zaměřeného jen na cesty Hanzelky a Zikmunda se rozrostla a na webu se objevuje i původní redakční tvorba. Ale bez vymyšlených senzací – svět je senzační sám o sobě.
