Co mě na cestách a při poznávání nových zemí láká nejvíc, jsou zážitky, které nikde jinde člověk nezažije. Ať už je to setkání s jedinečnou kulturou, neznámými lidmi, nebo dobrodružství, které jsem dosud nezkusil. Každé poznání něčeho nového člověka obohacuje. Nemusíte kvůli tomu ale jezdit na druhý konec světa. Něco dosud nepoznaného se dá často zažít i v nedalekých zemích. Například v Estonsku.

Národní park Lahemaa na severu Estonska je jedním z nejstarších národních parků Evropy a díky své rozloze 725 km2 je také jedním z nejrozlehlejších. V mnoha místech se do něj zařezávají zálivy Baltského moře, odtud také park získal název Lahemaa, tedy země zálivů. Svou polohou, jen asi sedmdesát kilometrů od Tallinnu, je také jedním z nejdostupnějších pro obyvatele hlavního města. Nabízí jedinečnou divokou přírodu s mnoha vzácnými rostlinnými i živočišnými druhy.

První pohled na okolní krajinu není ničím až tak udivujícím. Relativně plochá zem je někde schovaná v borovém lese, jinde holá. Jenže to, co ukrývá, musí člověk poznat doslova na vlastní kůži z hodně velké blízkosti. Snad nejpozoruhodnějším místem parku je bažinatá oblast Viru. Leží v oblasti bývalého ledovcového jezera a je asi tři tisíce let stará. I když bažiny nejsou nijak zvlášť rozlehlé, najdete v nich všechny typické znaky bažinaté krajiny: rašeliniště, křovinatou vegetaci s malým množstvím druhů, bažinatá jezírka a temné tůně.

Podivné sněžnice

Na nohy si nazouváme holínky a do rukou od našeho průvodce dostáváme jakési sněžnice, i když sníh tu žádný není. Když procházíme borovým lesem, mám v hlavě otázku, co nás asi v následujících hodinách čeká. „Bog walking“ mi totiž zní dost exoticky.

Les končí a před námi se rozléhají široké pláně. Zblízka už je jasné, že to, na co se díváme, nebudou obyčejné louky. Jsou to promáčená rašeliniště. Sněžnice, které držíme v rukou, tedy nejsou sněžnice, ale „bažnice“. Nazouváme si je přes holínky a upevňujeme na nohy. První kroky jsou hodně nejisté, spíš vratké. Je to velmi zvláštní pocit, střídavě se propadat do měkkého zavodněného podloží. Nohy musím mít dostatečně od sebe, abych se nepokopal, a každý krok musím začínat vyzvednutím bažnice z promáčené rašeliny.

Na obří houbě

Chůze není snadná, ale na začátku je rozhodně zábavná. Podmáčená půda pode mnou se každou chvíli mění. Jednou stojím na pevném dně, jindy mi bažnice čvachtají a občas se propadnu až po okraj holínky. Často si připadám, jako bych se pohyboval na obří houbě, která má několik desítek kilometrů čtverečních. Zrovna teď na ní dozrávají velké brusinky, kterými se po cestě občerstvujeme. Kolem roste i řada dalších rostlin, ale nejvíce na sebe upozorňuje bažinatý rozmarýn. Voní tak intenzivně, až se člověku motá hlava.

Po chvíli se dostáváme k jezírkům. Kyselost vody v jezírkách a absence minerálů způsobuje její naprostou čistotu. Nerostou v ní žádné vodní rostliny, a je proto příkladem té nejčistší vody, jakou si v přírodě můžete představit. I když je u vstupu do parku jasně napsáno, že koupání v jezírkách je zakázáno, místní průvodci nás směle nabádají, abychom se vykoupali. Jezírka jsou prý čarovná, a kdo se v nich smočí, omládne o sedm let.

Bezbariérová cesta

Teprve u vyhlídkové věže, kam se asi po hodině chůze dostáváme, máme konečně možnost prohlédnout si okolní krajinu shora. Všude kolem nás jsou samé bažiny, tůně a křovinaté porosty. Krajina močálů se táhne od obzoru k obzoru. Z druhé strany vyhlídky vidíme, že sem vede pohodlná dřevěná lávka pro ty, kteří sem chtějí dojít suchou nohou bez bažnic. Celá pětikilometrová dřevěná stezka je bezbariérová. My ale přes bažiny volíme i cestu zpátky. Po lávce se projdete všude, ale v bažinách? To už vám jen tak někde nenabídnou. Příležitosti k nečekaným zážitkům se proto snažíme co nejvíc využít.

Velká zvířata, jako jsou třeba vlci a medvědi, po cestě nevidíme. Vyhledávají totiž spíš krajinu na rozhraní bažin a lesa, kde je více možností k lovu než v samotných bažinách. Nakonec jsme narazili aspoň na stopu mývala, který po sobě zanechal bobkovitý trus. Mnohem více ale všude kolem vidíme velké množství ptactva. Nechybí ani zlatý orel, jeden z místních nejvzácnějších dravců, pro kterého je okolní krajina ideálním místem k lovu drobného ptactva a drobných hlodavců.

Mizející vrásky

Estonsko je krásná země s bohatou historií a kulturou, kterou stojí za to obdivovat. Přesto se mi do paměti nejvíc vryl právě zážitek z přechodu bažin Viru. Možná jsem díky zázračnému jezírku neomládl o sedm let. Smích a radost všech přátel, které nás provázely po celou dobu boření se v bažinách, nás ale o nějakou tu vrásku rozhodně obraly.

Nedivím se, že průvodce Lonely Planet bog walking označil za jednu z nejzajímavějších aktivit v Estonsku.

Více se dočtete třeba zde.

Text a foto: Karel Wolf (Kolemsveta.cz)