V nejjižnějším výběžku Laosu se líně plynoucí řeka Mekong rozlévá do šířky až čtrnácti kilometrů. Než asijský veletok překročí hranici do sousední Kambodže, vytváří složitý a neprostupný labyrint ostrovů a ostrůvků, písčin, bažin a desítek říčních ramen. Vnitrozemský Laos, který stejně jako Česká republika nemá přístup k moři, se tak paradoxně může pyšnit oblastí zvanou Čtyři tisíce ostrovů. Laosané tomuto, masovou turistikou dosud nedotčenému, přírodnímu ráji říkají Si Phan Don.

Ranní divadlo

Ještě před pár lety vedla z Pakse do Si Phan Donu jen jediná cesta – po vodě. Dnes už nejjižnější laoské město spojuje s odlehlou pohraniční oblastí asfaltová silnice. Ranní dodávka musí kromě nás pojmout nejen zástup místních, ale především horu pytlů, tašek, krabic a dalších zavazadel. Je ověšena hroznem lidí. Na rozdíl od sousedního Thajska v Laosu ještě cestování neztratilo kouzlo nepohodlí a drobných útrap, na které se pak doma tak dobře vzpomíná. Většinu turistů naštěstí odrazují. I proto v Si Phan Donu zatím potkáte pouze předvoj západní masové turistiky, takzvané batůžkáře.

Šestnáct kilometrů dlouhý a osm kilometrů široký říční ostrov Don Khong je největším ze čtyř tisíc ostrovů Si Phan Donu. Na jeho jižním cípu můžete za úsvitu na hladině Mekongu spatřit stovky nejrůznějších lodí, bárek a kocábek. To, co je pro evropského suchozemce neskutečným divadlem, představuje pro místní lidi jen nudný rituál. Sítě je totiž třeba položit každý den bez ohledu na počasí. Projížďka mezi rybařícími davy vás přijde v přepočtu jen na pár korun.

Očistné nicnedělání

Na pronajaté lodi s průvodcem můžete v Si Phan Donu celé dny putovat od ostrova k ostrovu. Na největší z nich byla před několika lety zavedena elektřina a život se tu pomalu mění. Na menších ostrůvcích si ale člověk stále připadá jako v ráji. A i když sem v poslední době míří stále víc západních batůžkářů, masová turistika se tomuto místu vyhýbá. Kromě průzkumu říčních ramen tu totiž vlastně není mnoho co dělat. A právě v tom spočívá kouzlo Si Phan Donu.

Až vás očistné nicnedělání přestane bavit, vydejte se na asi deset kilometrů vzdálený ostrov Don Det. Zdejší rozpadající se opuštěné betonové rampy vám připomenou časy, kdy tu Francouzi na železnici nakládali a o kus výš zase vykládali celé lodě. Teprve toto unikátní technické řešení jim umožnilo Mekong konečně splavnit po celé jeho délce. Přírodní překážkou, kterou kdysi železnice překonávala, jsou vodopády Somphamit. Představují jedinou bariéru od jižní vietnamské delty Mekongu až po jeho prameniště ve vzdáleném severním podhůří Tibetu, přes kterou se žádná loď nedostane.

Delfín iravadský

Dole pod vodopády nasedáme na loď a vydáváme se na cestu k nedaleké kambodžské hranici. Neláká nás ani tak zajímavý biotop zatopeného lesa, jako spíš zdejší přírodní unikát: sladkovodní delfín iravadský. Kromě povodí Mekongu se vzácně vyskytuje už jen v Bangladéši a v Barmě. Jde o kriticky ohrožený druh. V Mekongu žije už jen posledních asi dvě stě kusů. Pozorovací stanoviště je už na kambodžském břehu, kam nás ale pohraničníci pouštějí i bez víza. Asi dvacet delfínů se sem vždy před monzunem stahuje do mohutné tůně, ze které nemají úniku. Osvobodí je teprve začátek období dešťů.

Na zpáteční cestě si zkoušíme představit časy, kdy byl Mekong jedinou dopravní tepnou v celé jihovýchodní Asii. Tehdy ještě mělo smysl nakládat na vlak celé lodě. Dnes už je ale jižní Čína spojena s Laosem, Thajskem a Vietnamem hustou sítí silnic a leteckých linek. Dopravní význam řeky proto upadá, což je právě v oblasti Si Phan Don dobře. Oblast Čtyř tisíc ostrovů díky tomu totiž zůstává místem, kde se zastavil čas…

Text: Ivan Brezina | Foto: Shutterstock