Podle sto let staré knihy Františka Klementa „Z ovzduší harémů a pouští“ (J. Otto, 1909) je hlavní potřebou každého cestovatele „výtečná puška a dobrý revolver“. Palné zbraně dnes už klidně nechte doma, ale co třeba vojenská „psí známka“ na krk? Ne že byste snad jeli do války, ale na přechodu vás může srazit auto, někam spadnete… Pak je dobře, když vaši zachránci hned znají typ krevní skupiny, státní příslušnost a kontakt na příbuzné. Známku vám na počkání vyrazí ve většině českých armyshopů.

Muž s gumovou rukavicí

V šestidílném dobrodružném cyklu Karla Maye „Ve stínu padišáha“ je Kara ben Nemsí na cestu po Blízkém východě a Balkáně vybaven takzvaný fermanem – průvodním listem sultána Osmanské říše. Podobně skvělou službu vám dodnes poskytne anglicky psané doporučení jakékoli oficiální instituce, uvedené kouzelným „To whom it may concern“. Má ten papír hlavičku české vysoké školy nebo vědeckého ústavu, který cizí policajti nebo úředníci zaručeně neznají? Tím líp! Velmi pravděpodobně si pak totiž „sednou na zadek“ a vyjdou vám vstříc třeba se vstupem do oblasti, kam se jinak nesmí. Papír s razítkem má prostě pořád autoritu.

Na delší cestu přibalte trojkombinaci kobercové textilní pásky, vteřinového lepidla a kusu vázacího drátu. Nevěřili byste, co všechno se s ní dá nouzově opravit, počínaje roztrženým spacákem přes rozbité brýle až třeba k rozpadající se botě. Často zapomínanou, ale velmi důležitou věcičkou jsou nůžky na nehty. Už jste si někdy museli v horách přerostlé nehty okousat nebo opižlat nožem? Tak vidíte!

Můj častý spolucestovatel David Horák zásadně neodjíždí bez gumové rukavice a špuntu. „Jak si chceš přeprat v hotelovém pokoji, kde není čím ucpat umyvadlo kvůli odmočení prádla?“ vysvětluje. „A jak to chceš udělat, aby ti přitom prací prášek nerozežral ruce?“ Geograf Zdeněk Brůžek je zase přezdíván „Županič“. „Vozím s sebou froté župan, který se hodí téměř ke všemu,“ prohlašuje na webu. „Je možné se kdekoliv pod ním převléknout, vyskočit z autobusu, osprchovat se a zase pokračovat, je pohodlný na lodi i v autě, zahřeje, nahradí ručník i deku atd. Je to ideální a všestranná cestovatelská pomůcka, stejně jako šátek, plechový hrnek, provaz a dřevěné kolíčky…“

Při výpravě do Asie rozhodně nezapomeňte speciální „chrámové ponožky“. Před vstupem do muslimských, hinduistických i buddhistických svatostánků se totiž musíte zout. A už jste se někdy bosky procházeli po poledním sluncem takřka do ruda rozpálené kamenné dlažbě, která je navíc pokrytá prachem a poseta holubími hovínky, plivanci a bůhví jakým dalším hnusem ještě? Boty jsou pokládány za „nečisté“, ale fusekle nikomu nevadí. Takže prostě zujete sandály, natáhnete k tomu účelu speciálně vyčleněné starší froté ponožky, prohlédnete si chrám, stáhnete ponožky, obujete sandály… A tak pořád dokola, s nepopálenými a čistými chodidly. Prosté, hygienické a geniální, ale koho to napadne?

Jak rozbít ledy

Na první cestu do Indie jsem si kdysi vezl lahev dezinfekce (v obavě před všudypřítomnými bacily) a knihu o východní filozofii. To první jsem za pár dní vyhodil. Všudypřítomné apokalyptické špíny jsem se totiž přestal bát a taky jsem si uvědomil, jak nesmyslné by bylo všechno kolem sebe neustále dezinfikovat. Filozofický traktát mi ale umožnil aspoň trochu pochopit, proč je ta zvláštní země právě taková, jaká je. Dnes už vozím elektronickou čtečku, do které se mi vejde celá knihovna. A taky karty na mariáš, které na delších přesunech krátí dlouhou chvíli.

Jako velmi užitečná věc se na cestách mnohokrát ukázala štangle suchého salámu, nejlépe uheráku. Nekazí se ani v horku a umožní vám přežít chuťový šok z nezvyklé stravy. A navíc je to koncentrovaná energie, kterou oceníte na treku v horách. Problém je jen v tom, že moc dlouho nevydrží, zvlášť pokud nemáte silnou vůli. To samé platí pro placatku kořalky, která je osvědčeným lékem nejen na slabší průjmy, ale i na trudnomyslnost.

Cenné psychologické služby vám prokáže fotka vaší rodiny, hlavně pokud na ní jsou děti. Láme komunikační ledy, což oceníte nejen na návštěvě v domorodé rodině, ale třeba i při zatčení policií. Stačí jen říct: „Tohle je moje malá dcerka, koukněte…“ Hostitel se rozněžní a i to nejzatvrzelejší úřednické srdce roztaje. A pokud vám někdo vyjde vstříc, věnujte mu na památku drobnou českou minci. Je to dárek, který má sice nulovou cenu, ale vysokou symbolickou hodnotu. Stejně poslouží i pohled vašeho města, ať už je to Praha, Brno nebo třeba Bruntál.

Všechno jsou to samozřejmě blbůstky, bez kterých se na cestě dobře obejdete. „Dokonalosti není dosaženo tenkrát, kdy už není co přidat, ale kdy už není co ubrat,“ napsal kdysi Antoine de Saint-Exupèry. Ale proč se snažit být zcela dokonalým? Ty blbůstky v batohu ani neucítíte. Pokud si je ovšem nevezmete všechny najednou…

„Do Indie?!“ ptali se mne na jedné z mých pozemních cest pákistánští celníci. „A to se nebojíš, že tě tam ti hinduističtí vrazi zabijí?“

„Z Pákistánu?!“ kroutili o pět minut později na druhé straně hranice jejich indičtí kolegové. „Jak to, že tě tam ti muslimští fanatici nepodřízli?“

Ta historka přesně ilustruje, jak zbytečný strach máme jeden z druhého, aniž bychom se znali, a jak se bojíme etnických rozdílů. Jenže v islámských zemích se na vás nikdo nebude vrhat jen proto, že jste „nevěřící psi“ nebo „bílé tváře“. Každý západní cestovatel bývá při své první cestě mezi muslimy překvapen, jak propastně se jeho původní obavy lišily od toho, co zažívá. Místo kulek a mečů totiž musí uhýbat neustálému třesení rukou a nekonečným pozváním na čaj. Lidské podvědomí ale bohužel všechny muže s plnovousy v turbanech paranoidně spojuje s teroristy.

Nesmyslné historky

Zprávy z novin a televize je dobré zasazovat do přiměřeného kontextu. Pokud v Istanbulu vybuchne bomba, nevyletí pravděpodobně do povětří čajovna, ve které tam budete o týden později sedět. Jestliže jsou v Karáčí nepokoje mezi dvěma znepřátelenými muslimskými frakcemi, neznamená to, že budou vzduchem létat nadávky a kameny i v Láhauru nebo dokonce pod Nangá Parbat. „Ignorujte historky o banditech, krvelačných feudálech, přepadeních atd.,“ shrnuje na výborné stránce o nástrahách nejnebezpečnějších zemí světa (www.comebackalive.com) kanadský válečný zpravodaj Robert Pelton. „Všechny tyto historky jsou sice jistojistě pravdivé, ale všechny se kupodivu vždycky přihodily někomu jinému než tomu, kdo vám je vypráví.“

Turisté jsou v bezpečí

Jako válečný zpravodaj Lidových novin jsem navštívil sever Srí Lanky v době, kdy tam probíhaly krvavé srážky mezi Tamilci a Sinhálci. Obě strany konfliktu mě přivítaly doslova „chlebem a solí“. Podobně se mi vedlo i u „teroristů“ v tureckém Kurdistánu nebo u „ujgurských separatistů“ v čínském Sinťiangu. I další oblasti Asie (třeba pákistánské Karáčí nebo indický Kašmír) jsou politicky a etnicky nestabilní a vzácně se zde můžete připlést k demonstracím nebo ozbrojeným konfliktům. Jako cizinci, kterých se to netýká, jste poměrně v bezpečí. Zprávy o unesených západních turistech berte s rezervou – pokud se dvěma bílým turistům z milionu něco stane, obletí patřičně přibarvená zpráva okamžitě celý svět. Nechci nikoho navádět, aby jezdil do míst bojů, ale situace je většinou zcela jiná, než se dočtete v novinách.

Na aktuální bezpečnostní situaci se lze telefonicky informovat po příjezdu do země na české ambasádě. Většina českých konzulů má o zemi svého působení hluboké vědomosti, podrobně sleduje místní politický vývoj, a je proto schopna vidět bezpečnostní situaci realisticky. Jejich rady a doporučení je proto třeba brát vážně, je tu ale jeden malý háček: Občas totiž padnete na člověka, který nejenže ví o dané zemi pendrek, ale navíc zřejmě nikdy neopustil bezpečné betonové zdi ambasády.

Cestujte, žijte!

V cestopise Jaroslava Lhoty „O horách, řekách, slonech a lidech“ (CK Adventura 1998) lze najít roztomilou pasáž, v níž český velvyslanec v Pákistánu nejdřív žertuje, že je prý v zajišťování návratu umrlých cestovatelů do vlasti v zinkových rakvích docela zběhlý. Vzápětí vysvětluje, jak podle jeho názoru takové nezávislé cestování většinou končí: „Nejčastěji sem chodí takové ty dívenky, co sem vyrazily hledat východní moudro. Čekají, že tady první den potkají svého guru, který je nechá prozřít, a místo toho je hned před letištěm rovnou o všechno okradou. Než sem dorazí pro náhradní pas, tak chytnou pořádnej průjem – vy ho taky chytnete – a sem už přijdou docela zmoudřelé. My je většinou pak jen posadíme do letadla a pošleme na jejich náklady zpátky k rodičům.“

Na slovech pana velvyslance je samozřejmě kus pravdy. Zároveň se zde ale objevuje typicky úřednická představa, že by lidé měli zůstat sedět doma, nejezdit bez dozoru do „nebezpečných“ zemí a nepřidělávat českým ambasádám práci. Jenže svéprávní dospělí se základní znalostí možných rizik přece dokážou sami posoudit míru případného nebezpečí a dosah svých činů. Když vím, že za kouření marihuany v Indii nebo v Nepálu můžu jít i na pár let „bručet“ a že tam dokonce existuje jisté nebezpečí šlápnutí do sloního hovna, je čistě jen na mém osobním uvážení, jestli se rozhodnu to riskovat a nést případné důsledky. Pár nezkušených holčiček bude pravda možná v Asii okradeno a dostane průjem. Nesrovnatelně víc českých cestovatelů ale díky podstoupení nepříliš vysokých rizik mezi etnicky odlišnými domorodci něco silného zažije, a naučí se tím samostatnosti.

Text a foto: Ivan Brezina