Na Crocodile Trophy v Austrálii vyhrál svou věkovou kategorii, celkově skončil čtvrtý. O deset let starší se loni stejného výsledku dočkal ve svém zatím posledním závodě v Mongolsku. Mezitím absolvoval v roce 2004 nejdelší závod světa z Kanady do Mexika a řadu dalších extrémních akcí jako třeba Trans Rockies ve Skalistých horách a La Ruta v pralesích Kostariky (obě 2008). Běžné bikové maratony považuje za trénink, přesto i na těchto závodech slaví úspěchy. Jan Kopka je rozvedený, má 21letou dceru a již deset roků žije s přítelkyní Yvonou, která by nejraději absolvovala extrémní akce společně s ním. Vydal dvě knihy – Ve spárech Aljašky a Cesty peklem a sněhem.

Co je větší dobrodružství, vylézt na himálajskou osmitisícovku, nebo přejet na kole Aljašku v zimě?

Otázky tohoto druhu si biker Jan Kopka nepokládá. Jednoduše proto, že chůze není jeho oblíbenou disciplínou. Přiznává, že ho strašně bolí nohy, když musí přejít pěšky domovský Jablonec nad Nisou. Raději šlape do pedálů. Bývalému vrcholovému silničáři Dukly Brno nedělá problém zdolat v sedle bicyklu rozpálené pouště Ameriky, Austrálie, Mongolska a podobných oblastí. Jeho osudem je ale především Aljaška, kde v roce 2007 zvítězil v extrémním závodě Iditarod. Troufáme si tvrdit, že nejnáročnějším cyklistickém podniku planety.

V loňském roce jste absolvoval zatím svůj poslední extrémní maraton v Mongolsku. Jaký byl?

V poušti Gobi panuje drsné asijské vnitrozemské klima. Jeden den zažijete vedro, na slunci je čtyřicet stupňů. Druhý den je pod nulou a napadne sníh. Závod měl deset etap a každá byla úplně jiná. Deset různých světů! Jedna etapa připomínala přejezdy v Alpách, jiná Skalisté hory a pouště v Americe. Dostali jsme se do míst, kde ani pastevci nežili. Zažili jsme písečnou bouři, kvůli které pořadatelé dokonce zrušili etapu. Jenže další den se už nemohlo čekat a pustili nás do toho pekla. Etapu alespoň zkrátili. Dva dny nato jsme mrzli v horách, vypadali jsme jako v bitvě u Stalingradu – postavy brodící se sněhem zabalené v dekách. Hlavně nezmrznout!

Stojí vám takové utrpení za to?

Teprve ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí a fyzicky i psychicky jedu nadoraz, cítím, že žiju. Kolikrát si doma říkám, že už bych si mohl dát pokoj, ale vždycky jsem zatím našel další cíl. Příští závod. Tohle je pro mě opravdový život. Doma se čas vleče a zážitky trochu splývají.

Rozumím, horolezec Zdeněk Hrubý říká: Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný! Jste nepochybně podobné nátury. Nelákají vás kromě nekonečných dálek i vysoké hory?

V Himálaji jsem ještě nebyl, trek bych si tam někdy docela rád dal. Ale osmitisícovky? Mě bolí nohy, když mám přejít Jablonec. Narostly mi ke šlapání na kole.

Když jste v roce 2007 zvítězil na Aljašce v závodě Iditarod, musel jste ale občas jít pěšky a kolo pokorně vést, ne?

V některých místech to jinak nešlo. Iditarod měřil osmnáct set kilometrů a z toho jsem se určitě brodil sněhem několik stovek. Kamarádi mi nevěřili, že jsem to mohl ujít. Když však člověk musí, prostě jde.

Druhá možnost je totiž o dost horší. Zůstat a zmrznout! Tam vás nikdo nenajde, vysílačky se nevezou, pořadatelé nemají šanci vás najít.

K Aljašce se ještě dostaneme, vraťme se na chvíli do mongolské pouště Gobi. Uspěl jste v závodě podle svých představ? A jaký byl rozdíl oproti australské Crocodile Trophy v roce 2000, kdy jste byl o deset roků mladší?

V obou závodech jsem vyhrál svou věkovou kategorii a celkově skončil čtvrtý. Letos mi bude osmačtyřicet a nepociťuju velký rozdíl oproti době před deseti roky. Myslím si, že extrémní bikové závody se dají úspěšně zvládat i po padesátce. A to je taky jeden z důvodů, proč tenhle sport dělám. Mladým stále stačím. V silničních závodech nebo běžných bikových maratonech je věkový rozdíl mnohem víc znát. V Mongolsku závodili také profesionálové, například Roberto Heras. V nedávné minulosti třikrát zvítězil ve španělské Vueltě. Špičkový silničář. Ale tady se s ním dalo jet. Dokonce jsme byli spolu v jedné etapě odjetý a já mu i ujel. Heras v polovině zabalil. I když měl etapový závod večer po dojezdu jakýs takýs servis, celkově drsné podmínky ho psychicky zlomily. Cyklističtí profesionálové jsou připravení podat výkon na trati a pak se o nic dalšího nestarat. V Mongolsku holt nebyl k dispozici pětihvězdičkový hotel.

Vyrovnala se tato akce pověstnému australskému peklu Crocodile Trophy?

Docela jo, i když Crocodile Trophy byla delší. Ve 14 etapách měřila 2200 kilometrů. V roce 2000 se jelo poprvé a naposledy přes celý kontinent. Austrálie je náročná nekonečnými rovinami, které jsou těžké hlavně psychicky. Tři etapy po sobě měřily přes dvě stě kilometrů. Jede se pořád rovně po písku a vytrvale fouká z boku. Který cyklista tohle má rád?! První ročníky bývají nejdrsnější, ale taky nejhezčí a mně se to poštěstilo zažít před deseti roky v Austrálii i loni v srpnu v Mongolsku. Organizátoři pojali akci podobně jako Australané. To znamená, že večer se po etapě zbuduje primitivní kemp, kde se můžete dát trochu dohromady.

Který z absolvovaných závodů považujete za nejnebezpečnější? Šlo někdy vyloženě o život?

Určitě Iditarod na Aljašce. Tam hrozí po celou dobu závodu, že umrznete a nikdo vás nenajde. Potenciální nebezpečí, že se nedostanete do cíle, je obrovské, ostatně většina účastníků nedojede. Snaží se alespoň dostat do nejbližší vesnice. To je výhra! Vysílačky nemají v těch obrovských vzdálenostech smysl, mobilní pokrytí neexistuje. Jednou v noci jsem se propadl do vody, a to může být při teplotách minus čtyřicet konečná. Zvlášť když si kvůli váze nevezete ani kompletní náhradní oblečení. Velké nebezpečí hrozí od zvěře. Už první noc slyšíte při bivaku vytí vlků. Proto se snažíme na noc dojet do vesnice nebo alespoň do nějakého srubu, které bývají otevřené pro kohokoli. Většinou patří indiánskému lovci, nikoho jsem tam ale moc nepotkal. Pravidla jsou jasná: zatopíte, připravíte si jídlo, rozehřejete sníh, naplníte camelbacky vodou a ráno srub opustíte. Lidi si možná myslí, že největší nebezpečí hrozí od medvědů, ale z těch jsem strach neměl. Ani vlci nejsou tak nebezpečný jako losi. Cizinec na Aljašce často netuší, že to tupý zvíře, který se pase támhle na louce, ho může za chvíli rozdupat na kaši. Je to jiná rasa než losi ve Skandinávii, mimořádně agresivní. Jednu trénující běžkyni týden před startem rozdupal los, že ji ani nemohli identifikovat!

Ve skupině se jezdí na Crocodile Trophy, protože to je etapový závod. V Austrálii i teď v Mongolsku jsme o sobě věděli, rozdíly byly v minutách. Na Aljašce se hned první den po pár hodinách všichni rozdělí. Každý má jiný rytmus odpočinku. Jedete pořád sami, i když na startu nás stálo padesát! Zbraň je povolená, ale kvůli váze se nevozí. Každý absolvuje závod s minimem věcí, protože musí být dostatečně rychlý, aby se pokud možno dostal do nějaké indiánské nebo eskymácké vesnice. Když vezete všechno oblečení dvakrát, minimalizujete jedno riziko, ale zvětšujete jiné. Každý bivak je nebezpečný. Když na trase zůstanete moc dlouho, může se zhoršit počasí a už se odtud nikdy nedostanete. Náhradní se vozí akorát rukavice, čepice, ponožky a nějaké spodní triko. I tak vezu kolem 20 kilo. Všechno na kole. Na zádech mám jen camelback s vodou pod bundama.

Spíte v tom, v čem celý den jedete?

Když se dorazí do vesnice, kterých bylo na trati šest, tak ne. Eskymáci vás nechají přespat většinou v místní škole. Tam se dá vyprat a usušit oblečení. Mezi vesnicemi se funguje pořád v jednom. Mám výhodu v tom, že jsem málo potivej. Vystačím i s menším množstvím tekutin, než je obvyklé.

Kolika závodníkům se na Aljašce obvykle poštěstí probojovat až do cíle?

Někdy nula, maximálně šest. V roce 2007 jsme dojeli dva. V roce 2003 jsem jel Iditarod poprvé a zůstal kvůli počasí viset na srubu. Zachraňovali nás Eskymáci. Byli jsme rádi, že jsme se odtud vůbec dostali. Tenhle závod nejde ani zabalit, není spojení, vysílačky nedosáhnou! Díky tomu zažíváte pocity, jaké prožívali zlatokopové při zlaté horečce. Chvíle nadšení a uvolnění se střídají s depresemi. Psychika se často mění. Aljaška se od dob Jacka Londona prakticky nezměnila. Je stejně netknutá. Nebo je spíš ještě opuštěnější. Tehdy fungovala městečka. Pak všichni najednou odešli. Běloši nežijí tam, kde není zisk. Zůstali Indiáni a Eskymáci. Uprostřed trasy závodu leží městečko Iditarod, kde svého času žilo deset tisíc lidí. Byly tam banky, salony, obchody. Když teď přijedete, vidíte poslední zchátralé domy. Příroda postupně všechno pohlcuje. Ani nejdete dovnitř, aby na vás nespadl strop. Když jsem nakoukl do jednoho polorozpadlého baráku, ještě visely na hřebíku dveří plátěné kalhoty. Zřejmě desítky let! A uprostřed místnosti jediný předmět – obrovský trezor nějaké firmy ze Seattlu. Tady je krásně vidět, jak je naše činnost pomíjivá. Lidi něco těžce budovali, ale příroda to za pár roků přikryje a změní k nepoznání. Na Aljašce zjistíte, jak je civilizace křehká. Jediní, kdo dokáže v těch podmínkách přežít, jsou Indiáni a Eskymáci. Jim nevadí, že napadnou tři metry sněhu. Umějí žít bez elektřiny, bez plynu. Oni si naloví zásoby a ve srubech půl roku v pohodě přežijí. My tady máme pocit, že jsme všemocní, že máme všechno pod kontrolou. Přitom stačí, když zkolabují počítače. Přestane fungovat zásobování, všem bude zima, nebude co jíst!

Nechce se mi věřit, že by technika civilizace na Aljašku vůbec nedorazila. Používají domorodci třeba střelné zbraně?

To ano, ale umějí lovit i bez nich. Už nejezdí na psích spřeženích, to jen občas jako výraz tradice. Na lov vyjedou většinou na sněžných skútrech. Ve vesnicích jim generátory vyrábějí proud, ale to zásadní sepětí s přírodou zůstává. Nic nevědí o ekonomické krizi. Zvířata, která potřebují k obživě, běhají v lesích pořád. Na Aljašku se chci vrátit. Ani ne tak kvůli závodu samotnému, ale především kvůli těm vnitřně čistým lidem.

Iditarod není jen závod pro bikery. Kdo je na sněhu rychlejší, běžec na lyžích, nebo biker?

Společně s cyklisty startují i psí spřežení. Týden po nás vyrazili běžci a lidi na sněžnicích. Hodně záleží na počasí. Když jsem jel Iditarod poprvé, na trase neležel skoro žádný sníh. To nezažili padesát let! V takovém případě je cyklista v jasné výhodě. Záleží taky, jestli se jede severní nebo jižní varianta. Vždycky se závodí z jihu na západ, ale mnohem těžší jižní trasa trvá o týden déle než severní. Přitom jsou přibližně stejně dlouhé. Jižní trasa vede přes obrovská neobydlená území, kopíruje staré zlatokopecké stezky. Když napadne hodně sněhu a fučí vítr, cyklista se s kolem jen vláčí. Chodec jde stále stejně, pořád může nějak postupovat. Proto drží rekord jižní varianty chodec, zvládl ji za 22dní. Rekord bikera je však jen o den delší.

Kolik času věnujete přípravě? Je to stejné jako před deseti roky?

V některých letech jsem najel i patnáct tisíc kilometrů za rok, někdy jen osm tisíc. K tréninku využívám normální bikové maratony. Hodně záleží na závodním programu. V roce 2004, kdy jsem absolvoval Great Divide Race, kilometry pěkně naskakovaly. Trasa ultramaratonu z Kanady do Mexika měří čtyři tisíce kilometrů. Trénuju čím dál míň, protože mám míň času. Když jsem pracoval v jedné francouzské firmě, měl jsem ho víc než teď, kdy jsem na volné noze a nabízím služby kolem sportu. V zimě například zajišťuji snowbikové kempy v Jizerských horách a pořádám expedice do Laponska. Dost mi zabere příprava prvního ročníku 1000 mil Trans Czecho-Slovakia, kde chci lidem nabídnout možnost okusit podobné pocity, jaké zažívám při extrémních akcích ve světě.

Kdy se závod uskuteční a kdo se může přihlásit?

Start je třetího července na nejvýchodnějším bodě Slovenska v Novej Sedlici, cíl je na Trojmezí v Česku. Jede se nonstop bez zabezpečení, bez podpory. Všechno si berete s sebou, jídlo, spaní – každého věc! Je to velké dobrodružství, i když u nás nemáme Skalisté hory ani poušť Gobi. Pojede se převážně terénem, ale cestám a silničkám se u nás občas nevyhneme. Závodník si ale musí vyřešit každý problém sám. Po spuštění webových stránek se mi hned první den přihlásilo deset lidí včetně jednoho Itala. V našich podmínkách se jedná o zatím nepoznaný stupeň cyklistiky. Hlavním cílem je obohacení, ale nikoli penězi, nýbrž obohacení duševní! Závod není určený jen pro cyklisty, ale pro každého, kdo se pohybuje vlastní silou. Například i pro koloběžkáře.

Text: Manfred Strnad

Co vás vlastně přivedlo k extrémním závodům? Kdy jste v sobě objevil tu touhu překonávat sám sebe?

Touha jít až za hranici je ve mně už odjakživa a myslím, že ji má v sobě téměř každý člověk. Ten pocit překonat sebe sama je návykový. Rád dělám více různorodých sportovních aktivit, proto mě baví koncept závodů typu adventure race, kdy se disciplíny střídají. Vše se navíc odehrává v nejzajímavějších místech pořadatelské země. A že je to dřina? To už si tak neberu.
Na svých stránkách píšete, že nerad vzdáváte závody.

Extrémní sporty jsou ale na momenty, kdy si sáhnete téměř až na dno, určitě bohaté. Máte nějaký recept na jejich překonávání?

Při závodech se často ocitnete ve velmi těžkých situacích, například když bloudíte v horách, překonáváte noční úsek v kajaku na moři, dostaví se vysílení, nevolnost… V těchto fázích hraje velkou roli psychika, člověk musí být odolný a v žádném případě nesmí pomýšlet na předčasné ukončení závodu. Můj recept na psychickou odolnost jsou dlouhé obtížné tréninky, při kterých se musíte překonávat stále. Například včera jsem jel trénink na silničním kole v délce 460 km – devatenáct hodin v sedle, to zoceluje.

Vzpomenete si na nějaký moment, který byste ve své kariéře označil za nejtěžší?

Většinou jde o okamžiky, kdy zcela nemůžete nastávající špatnou situaci ovlivnit. Třeba v Portugalsku nás při kajakové etapě v oceánu zastihly vlny. Jeli jsme tehdy celou noc, vzdáleni od pevniny, měli jsme strach a byla nám šílená zima. Takové situace prostě občas nastávají, člověk musí být bojovník.

Jakou roli v těchto momentech hraje fakt, že se závodí v týmu?

Je to veliká motivace, která vás žene kupředu. Bez týmu by to bylo daleko těžší.

Jak se vlastně závodní tým dává dohromady? Je hodně těžké sehnat čtveřici odpovídající výkonnosti, která si navíc lidsky sedne?

Není to jednoduché, pohoda v týmu hraje zásadní roli. Tým se formuje dlouhou dobu a nejtěžší je sehnat ženu, která by splňovala všechny požadavky. My takovou máme, to je veliké plus.

V nedávné době jste změnil „stáj“ a v současné době závodíte za tým Salomon/Suunto. Co vás k této změně vedlo?

Firma Salomon vyrábí jedno z nejkvalitnějších vybavení pro naše potřeby. Třeba boty jsou top produktem. Osobně je používám už deset let, vyhovuje mi jejich stabilita, pohodlí, funkčnost a nízká hmotnost. Sedí mi ale i ostatní vybavení – oblečení, batohy… Když tedy přišla nabídka, dlouho jsem se nerozhodoval. V týmu jsou navíc lidé, se kterými jsem zvyklý závodit.

Jak vypadá trénink závodníka extrémních sportů? Jaký podíl tvoří trénink vytrvalosti a jaký speciální trénink jednotlivých disciplín?

Týdně se snažím trénovat něco okolo třiceti hodin. Zařazuju kolo, běh, lezení, kajak, in-liny, plavání a další technické disciplíny, které se v závodech adventure race objevují. Vytrvalostní trénink je pro naše závody úplně nejdůležitější, proto tvoří téměř osmdesát procent z celkové přípravy.

Specifikem adrenalinových soutěží je fakt, že během několika dnů trvání závodníci téměř nespí. Jakým způsobem se s nedostatkem spánku vyrovnáváte?

Jezdíme závody v délce tři až devět dnů nonstop, kde se střídají jednotlivé disciplíny. Tým tvoří jedna žena a tři muži, postup přes jednotlivé kontroly si volí každý tým sám, podle mapových podkladů. Spánek, či spíše nespánek, je samostatná kapitola. U závodu trvajícího dvě noci nespíme vůbec. Při delších závodech se podle okolností zařazuje odpočinek v průměru kolem dvaceti minut za noc. Při největších krizích, kdy nepomáhá ani kofein, přichází na řadu hlasité zpívání. To mi celkem jde a pomáhá. I ostatní parťáci pak zůstávají bdělí. (smích) Nedostatek spánku snižuje výkonnost a může se dostavit mikrospánek. Usnout za jízdy na kole je pak velmi nebezpečné.

Lze odolnost vůči nevyspání nějakým způsobem trénovat?

Myslím, že to možné není. Alespoň když jsem se o to pokoušel, tak s žádným výsledkem.

Extrémní závody jsou také velmi náročné na kvalitu vybavení, protože jeho selhání často znamená konec nadějí. Jakým způsobem ho vybíráte? A vystavujete ho před závody nějakým speciálním testům odolnosti?

Kvalita a funkčnost je nejdůležitější. Oblečení a ostatní vybavení testuju při trénincích, kde jsou podobné podmínky jako v závodech. Jsem také horolezec, takže vybavení včetně zmiňovaného oblečení Salomon a hodinek Suunto používám i při lezení v horách a velmi se osvědčuje.

V loňském roce jste spolu s Liborem Uhrem zvítězil v extrémním závodě 5 beskydských vrcholů, při kterém jste v náročném terénu absolvoval téměř 130 km.

5BV je pro mě taková srdeční záležitost, mám ho moc rád. Tyto „běžecké“ závody jsou opravdu jedny z nejdelších, které absolvuju. Letos se opět zúčastním za tým Salomon/Suunto.

Jak se vaše tělo a psychika s tak extrémní jednostrannou zátěží vypořádaly?

Mám asi schopnost motivovat sám sebe. Dokážu se vnitřně vyhecovat, aby tělo fungovalo jako stroj. Zatím se mi to daří zvládat.

Dalším vaším cílem a snem je zdolávání osmitisícovek. Co vás na nich tak láká?

Vysoké hory mě uchvátily svou rozlehlostí, krásou, nadřazeností. Lezení v nich je vzrušující.

Vaše letošní expedice na Dhaulágirí ovšem skončila nezdarem. Co se vlastně přihodilo?

Já to za úplný nezdar nepovažuju. Nedosáhli jsme vrcholu, ale práce ve stěně, kterou už lidé pochopitelně moc nevidí, byla tvrdá, namáhavá a dlouhá. Asi největší problém bylo počasí. Každodenní sněžení a silný vítr nám znemožňovaly veškerou práci. Teprve tam jsem si pořádně uvědomil, jak je člověk malý!

Vaše tělo je vystaveno extrémní zátěži. Jakou pozornost věnujete regeneraci?

Regeneruju hlavně prostřednictvím masáží, dále pomocí kompenzačních a strečinkových cvičení. Ty zařazuju třikrát týdně v délce až 90 minut. Po dlouhých závodech si dávám dva až tři dny volno, pak začínám opět trénovat.

Věnujete se nejen fyzicky i psychicky náročnému sportu, ale podobné charakteristiky má i vaše práce v Hasičském záchranném sboru. Jak se vám daří práci a sport skloubit?

Pracuju na směny, které trvají čtyřiadvacet hodin. Pak mám vždy dva dny volna, ve kterých trénuju nejvíce. U hasičů je fyzická připravenost důležitá, snad i proto mi nadřízení vycházejí vstříc a snaží se mi pomáhat. Jsem jim za to vděčný, a tímto bych jim chtěl poděkovat.

S Markem jsme si povídali o tom, jak vypadají všední dny v jeho podání, co obnáší příprava expedice a také o jeho letošní druhé výpravě na Rupálskou stěnu, ve které opět neuspěl. A jen tak mimochodem – při aklimatizaci s parťákem Zdeňkem Hrubým vylezli na vrchol obtížnou Kinshoferovou cestou.

Právě jsi odvedl dceru do školky. Co tě čeká dál? Jak vypadá všední den horolezce?

No, já mám takovou variabilitu v tom dnu. Kdyby alespoň trochu vyšlo počasí, tak vyrazím do Srbska (domácí skalní oblast pražských lezců, pozn. red.), nebo si půjdu zaběhat na Brdy. Většinou si k sobě někoho najdu, on ten český národ naštěstí tolik pracovitý není. Potom mě čeká práce na počítači, ale rozhodně nemám v plánu nějakou nádeničinu.

A co zbytek týdne, jaký máš třeba plán na víkend?

Já takový ten rytmus nějak moc nechytám. Normální režim jsem si úmyslně rozsekal už tak před dvanácti lety, když jsem začal s prací na živnost. V tuto chvíli bych už byl pro zaměstnání asi těžko zpracovatelný. Na druhou stranu to neznamená, že bych byl lenoch, i když si to o mně spousta lidí myslí. Pečený holubi mi do huby rozhodně nelítaj.

Rok co rok jezdíš na expedice, fotíš, točíš dokumenty, promítáš a objíždíš různé festivaly. Co tě tedy živí? Předpokládám, že manželka tvé expedice neplatí.

To by bylo fajn! Mám to rozdělené na dvě části. Mám firmu na revize fasád, dělám takové ty administrativní prosklené budovy. Mám na to partu lidí a občas se toho zúčastním i sám, ale spíš to jenom tak oprašuju, aby běžely kšefty. To je tak na polovinu roku, zbytek času trávím výpravami a lezením. Možná i trochu více, ve prospěch hor. Druhá část příjmů je od sponzorů, tam je to ale trochu komplikovanější. Není to jen o lezení, ale také o prezentaci, ať už v podobě článků nebo třeba filmů. Takový film si musím natočit, vymyslet k němu scénář a pak to dát celé dohromady.

Od malička lezeš na pískovcích a v poslední době je o tobě slyšet především v souvislosti s těmi nejvyššími horami. Jaký je hlavní důvod, aby ses rok co rok vracel do hor a podstupoval tam tu strašnou dřinu a utrpení?

Ono se to dá rozdělit na dvě části. Při lezení na písku, pokud se „nevybojíš“ úplně do mrtě, se moc neunavíš. Na druhou stranu získáš pohybovou dovednost a psychickou odolnost, které jsou potom v horách hrozně důležité. V horách pak získáš rezistenci. A že je to utrpení? Vždycky musíš projít torturou, bez které to nejde. Ono toho lezení je nakonec minimum a nikdo neříká, že bude dobré. Lidská mysl má ale naštěstí tu vlastnost, že třeba mrazivý den a omrzlé nohy dokáže přetočit do kladné vzpomínky. Těch důvodů vracet se do hor je mnoho, je to takový koktejl.

Jak si vybíráš kopec a stěnu, na kterou chceš vylézt? Kde bereš inspiraci?

To je triviální, není to žádná věda. Přirovnal bych to k tomu, když jdeš po ulici a vidíš hezkou slečnu. Řekneš si: „Tyjo, ta by stála za hřích!“ Ale ještě to neznamená, že se na ni vrhneš. Ještě si o ní něco zjistíš, jestli za to stojí. V první řadě se mi stěna musí líbit a pak v druhé řadě záleží, co je zač. Když projíždíš po Karákóram Highway, Nanga Parbat je od tebe vzdálená ani ne 20 km a převýšení na vrchol je neuvěřitelných 7000 metrů. Rupálská stěna byl můj dětský sen.

Kolik času zabere takovou expedici zorganizovat? Ať už je to shánění sponzorů, víz, permitu nebo letenek?

Hrnu to před sebou celý rok a pak je otázka, co všechno z mých plánů dobře dopadne. Já jsem totiž flákač, takže když mě nedonutí čas, peču na to. Přípravy naplno spouštím asi měsíc před odletem, kdy zaplatím permit. Pak začne fofr. Když jedeme ve dvou, je to jednoduché. Komplikace nastanou, když nás jede víc: parťáci se změní na mateřskou školku. Furt je musíš honit.

Jak řešíte dopravu materiálu do základního tábora, kolik kilogramů výbavy jste s sebou měli a na co vás to celé přišlo?

Čím jsi starší, tím jsi rozmazlenější, a taháš toho s sebou daleko víc, než je třeba. Teď už posílám cargo a letos toho bylo zhruba 400 kg nadváhy na šest lidí. Celkový objem materiálu, co nesou nosiči, je však daleko vyšší. Měli jsme asi padesát nosičů. Někdo řekne: „To jsou blázni!“ Ale když tam máš trávit dva a půl měsíce, potřebuješ nějaké pohodlí. Posadit se na židli, zahrát si šachy a v klidu pokecat před tou bouří, co tě čeká nahoře. Před deseti lety mi na to samé stačilo 300 dolarů… Teď to řeším přes agenturu, která mi podporu připraví od A do Z a všem ji doporučuji, třeba i Bém na K2 využíval „mého hocha“. Celá expedice pro šest lidí přišla na přibližně 400 tisíc korun.

Loni ses ze svého prvního pokusu o průstup Rupálskou stěnou vrátil bez vrcholu a letos jsi pokračoval druhým pokusem. Stalo se ti to už někdy dřív, že by ses do stejné cesty vracel podruhé?

Jo, já se vracím! Já mám těch pytlů už rozvěšených víc, to je zkrátka daň za pokusy. Kdybych pronásledoval cesty, u kterých mám procentuálně vyšší šanci, tak bych měl úspěšnost mnohem vyšší. To by se ale muselo něco pokazit, abych se pustil do prověřené cesty. Mně se líbí, když někam přijedu a začnu dostávat přes prsty. Je to jako objevování Pandořiny skříňky: otevíráš další a další a může se ti stát, že se ti nakonec jednu otevřít nepodaří.

Podařilo se vám po loňském neúspěchu nějak lépe připravit, ať už po stránce fyzické nebo materiální?

Ne. Člověk tam nemůže vyrazit jakkoli nepřipravený. To máš jako kdybys jel na atletický světový mítink do Göteborgu a až na místě zjistil, že ti oštěp nepadne do ruky. Když je dobrá konstelace, může to dobře dopadnout. Pak se ale třeba zkazí počasí, padají laviny. Je to nekonečný proces.

Pro aklimatizaci jste si vybrali relativně obtížný výstup Kinshoferovou cestou na vrchol Nanga Parbat. V Karákóramu by se dal najít snazší kopec pro aklimatizaci. Proč jste se tak rozhodli?

Ono to mělo jednoduchou logiku. Jednak jsme si chtěli prohlédnout sestup a jednak šlo o to, nechat si pod vrcholem stan, nějaké jídlo a vaření. Tím bychom si prodloužili počet dnů, které by bylo možné bez úhony strávit nahoře. Popravdě jsme také tak trochu počítali s tím, že na místě bude působit nějaká jiná expedice, budou natahaná fixní lana a podobně. Byli jsme tam však sami, všude byly mraky sněhu a nemohli jsme chodit tam a zpátky. Nabalili jsme batoh na 7 dnů a za 11 dnů jsme byli zpátky i s vrcholem.

Na vrcholu jste tedy byli, ale „jen“ Kinshoferovou cestou. Rupálskou stěnu jste už podruhé neprostoupili. Co vám stálo v cestě?

Aklimatizační výstup Kinshoferem jsme šli téměř bez aklimatizace, od 5 800 alpským stylem. Napadlo mraky sněhu, výstup byl velmi náročný. Když jsme se vrátili do základního tábora, Zdeněk už si na Rupálskou stěnu netroufal. Byla varianta, že půjdu sám, nakonec jsem se ale rozhodl, že sólopiko nepůjdu.

Četl jsem, že jste ve stěně potkali dva sestupující anglické horolezce. Kde se tam vzali? Na vaší Diamirské straně přeci nikdo nelezl.

Dolezli jsme do 5 800 na skalnatý hřebínek a najednou vidím dva úplně domlácené a omrzlé horolezce. Měli od nosičů nachystanou sestupovou cestu, kterou díky množství sněhu nemohli použít, a tak zvolili nejsnazší gravitační cestu, což byla právě Diamirská stěna. Nabídli jsme jim pomoc při sestupu, kterou hrdě odmítli. Dali si od nás jen trochu čaje, po kterém se okamžitě pozvraceli. Už tři dny byli totiž díky ztracenému zapalovači bez vody, ale anglický humor je neopouštěl. Rick a Allen byli kluci jak víno!

Máš před výstupem připravený plán B pro případ, že nebudete moci pokračovat vzhůru?

Kdybych neměl únikovou cestu, to bych byl úplný blázen. V Rupálské stěně je to trochu komplikované, protože není moc koho se na ni optat. Tomaž Humar je po smrti a z Messnera toho moc nedostanu. Máš to jako s chirurgem. Když otevírá pacienta, tak má nějakou představu, co bude operovat. Zároveň ho ale může něco překvapit a musí improvizovat. Mělo by to skončit tím, že uzdraveného pacienta zase zašije. U lezení je to stejné. Vždycky počítám s tím, že ten průšvih může nastat.

Ať už jsi v průšvihu, nebo jde lezení od ruky, co ti při tom běží hlavou?

V hlavě se odehrává spousta věcí! Jenom si z toho nic nepamatuju. Je to jako sen. Nic si z toho nevybavuju. Že by to bylo něco zásadního, to si ale nemyslím. Jsou to takové záblesky, ale asi nic důležitého. Především se musím soustředit na lezení.

Pojďme se podívat na vybavení. Co se vám na expedici osvědčilo a naopak – měli jste s sebou něco, co už bys příště brát nechtěl?

Nic převratného jsme s sebou nebrali. Oblečení vozím od Švédů a Norů (Klättermusen, Bergans, Devold). Vždycky si říkám, že oni té zimě rozumějí. Zase na druhou stranu boty vozím tyrolské (La Sportiva). Co bych chtěl vyzdvihnout a vidím to jako geniální výrobek, je vařič Jetboil. Jinak žádné špatné vybavení s sebou rozhodně nevozím.

Za Romanem Kamlerem jsme se vydali přímo do Šumperka, kde sídlí jeho dílna. Začínal s podnikáním, aby měl čas a peníze, dnes podle svých slov nemá ani jedno. Životní příběh jedné z nejslavnějších osobností českého outdooru je jako vystřižený z amerického filmu se šťastným koncem. Seznamte se s osudem horolezce, který dnes vyrábí oblečení patřící do světové špičky.

Vím, že rád jezdíš lézt do Adršpachu. Je to tvoje domácí oblast? Kde jsi s lezením začínal?

Stejně tak jako všichni v mém okolí jsem začínal lézt na Velkém Rabštejně. Tam jsem se horolezecky narodil a začaly tam i mé první lezecké víkendy. V Ádru jsem byl poprvé ve druháku na gymnáziu, což bylo asi před třiceti lety, a dnes to je určitě moje domácí oblast. Spolužák ve třídě tenkrát přišel s tím, že má kamaráda horolezce, se kterým můžeme vyrazit na poslední slanění. Jel jsem s nimi a od té doby mi to vydrželo.

Snad každý, kdo v útlém věku začínal s lezením, také stopoval. Jak jsi do skal jezdil ty?

Ono to nebylo potřeba, protože na Rabštejn ze Šumperka se dostávalo velmi snadno, autobus stál čtyři koruny. Když jsme později začali jezdit do Ádru, tak už jsem cestu stopem nechtěl riskovat. Přijet na místo o několik hodin později pro mě byla dost klíčová záležitost. To jsem raději jel vlakem a věděl, že nepřijdu třeba o čtyři hodiny lezení. Stopovat by mě ani nenapadlo!

Takže jsi musel mít nějakou brigádu?

Ano, už od gymplu, to mi ještě ani nebylo osmnáct, jsem chodil na brigády do Prametu, kde jsem pomáhal ve výrobě. Plat byl osm korun na hodinu. Ono to bylo totiž tak, že mi máma suše oznámila: „Jestli tvoje víkendové útraty přesáhnou dvacet korun, tak si na ně musíš vydělat.“ Tak jsem začal chodit na brigády a vydělávat.

Záhrab, širák, stan, srub, doma… Kde usínáš nejraději?

Ty první varianty. Nemám nic proti tomu spát doma, ale ten pobyt venku počínaje záhrabem, to jsou věci, které vyhledávám. Před měsícem jsem se vrátil z expedice v Grand Canyonu, kde jsme tři týdny spali jen venku. První noc v motelu po jednadvaceti nocích venku byla šílená. Světelné znečištění, hluk, prostě hrůza.

Grand Canyon? To je velký podnik! Jaký je tvůj nejsilnější zážitek ze splutí?

Rozhodně peřeje! Není to jen turistická záležitost, je to hodně i o sportu. Docela jsme si dali do těla! Ale i ten kaňon samotný, nebo boční kaňony, třeba takový Havasu Canyon…

Když pominu domov, kam se vracíš nejraději?

Na sever. Mám problém s teplem, a tak moje srdeční destinace jsou Norsko, Lofoty a Grónsko. Když je dvacet stupňů pod nulou a svítí sluníčko, tak je to přesně takové počasí, jaké mi vyhovuje – umím se do něj obléknout.

Kolik si obyčejně každý rok uděláš volna na výpravy?

Byly doby, kdy jsem jezdil dvakrát do roka na tři až čtyři týdny. To už se mi v poslední době moc nedaří, ale většinou se povede vypadnout zhruba na tři týdny. Se vším podnikáním jsem začínal, abych měl čas a peníze. Teď nemám ani jedno, ani druhé. Čas nemám, protože pracuji, a peníze také ne, protože je mám ve firmě. Když se letos blížil Grand Canyon, práce bylo, že bych se z toho zbláznil, ale řekl jsem si že pojedu, i kdyby čert na koze jezdil.

Někteří lezci se bojí, jiní ne. Co ty a strach?

Bojím se furt. Je otázka, jak daleko máš ten práh posunutý. V tomhle tě Ádr neskutečně vyučí. Kdybych skončil někde ve Francii na vápenci, kde máš nýt každé dva metry, tak tě to hrozně degraduje. Když na písku k prvnímu kruhu v patnácti metrech dolezeš fialovej strachy, nebo alespoň já, tak ti to krásně vyčistí hlavu. Vrátím se do práce a třeba rozseknu problém, se kterým jsem se dlouho trápil. Také si myslím, že to se strachem už trochu umím. No a kdybych se přestal bát, tak to je poukázka na dřevěný spacák. To bych se na to asi raději vykašlal. Obava a strach o holej, to je zkrátka dobrá věc.

Hodně času trávíš prací, ve volných chvílích lezeš nebo se jinak hýbeš. Baví tě někdy odpočinout si v pravém slova smyslu?

Už jsem o tom několikrát přemýšlel. Třeba takový wellness. Někam přijedeš, dají ti najíst, vlezeš si do vany s bublinkama a pak dostaneš masáž. Několikrát jsem o tom přemýšlel, ale ještě jsem to nikdy neudělal. (smích)

Jsi stejná generace jako Jindřich Hudeček. On začal prodávat lezecký materiál, ty jsi začal se spacáky. Co tě k tomu vedlo?

To je jednoduché, neměl jsem v čem spát! Nešlo to koupit na krámě. První spacák mi ušila máma na kufříkovém šicím stroji, já jsem se na to pak podíval a zjistil, že by to šlo zdokonalit. Ušil jsem lepší spacák s „differential cut“ (rozdílný střih uvnitř a vně spacáku, pozn. red.), a když to viděl kamarád, chtěl také takový. Tak jsem mu ho ušil také a už se to rozjelo. Úvazek jsem si pochopitelně také několikrát šil sám, ale na větší výrobu jsem neměl k dispozici mašiny. Moje počáteční investice do firmy byla 400 korun. Koupil jsem deset metrů šusťáku a pytel peří.

Ještě než existovala značka Tilak, vyráběl jsi pod značkou Kamm sport. Bylo ještě něco před tím?

Úplně původně to byl Kemrlich, což byla tehdy moje lezecká přezdívka. Zlomilo se to někdy kolem roku ´92, kdy jsem dělal smlouvu s Gore. Tehdy mi říkali, že Kemrlich je nešťastné jméno: špatně se to vyslovuje a nikdo vlastně neví, o co jde. Proto jsme se přejmenovali na Kamm sport. Ani to ale nebylo poslední jméno, poslední změna přišla v roce 2000, kdy se značka přejmenovala na dnešní Tilak.

Horolezci jsou veselá banda a tak se nemůžu nezeptat. Když Tilak přečteš odzadu, vzniklé slovo má k této skupině lidí myslím velmi blízko. Je to náhoda, nebo záměr?

Vůbec mě to tenkrát nenapadlo. Až po deseti letech Tilaku mi kamarádi, co byli v Grónsku, poslali obrázek. Jeden z nich měl na přilbě znak Tilaku, ve kterém byla písmenka právě zpřeházená odzadu dopředu. Tenkrát mně to poprvé došlo, opravdu!

Jak tě napadlo začít šít právě z Gore-Texu?

O Gore-Texu jsem pochopitelně věděl, třeba z katalogů Mammut, které se k nám tu a tam dostaly. Věděl jsem, že je to dobré, ale jak se k tomu dostat? Později jeden můj kamarád vyrazil na lezecké závody do Kolína, kde měl Gore svůj propagační stánek. Přivezl mi reklamní letáček, na jehož poslední straně byla milimetrovým písmem uvedena adresa. No a já jim se svou drzostí napsal dopis, že jsem horolezec v Česku a že ty bundy jsou prima; šiju spacáky a mám dvě brigádnice a že by bylo fajn, kdybychom mohli začít spolupracovat. Bylo to dva roky po revoluci a v té vlně uvolnění zkrátka nějak vyšli vstříc.

Jak tenkrát vypadalo tvoje první jednání s Gore?

Tak to je storka, na kterou do smrti nezapomenu! Pozvali si mě na jednání do Mnichova, jenže jak se tam dostat? Kamarád jel zrovna někam ke Stuttgartu za jiným kamarádem, a tak jsem se s nimi svezl. Pět kluků naskákalo do stodvacítky a kousek před Mnichovem jsme zajeli někam do lesa a postavili stan. Ráno jsem ze sebe otřepal jehličí a převlékl se do šolny (pánský oblek v brněnském slangu, pozn. red.). Protože mi bylo hloupé přijít do firmy Gore jen tak, tak mi táta půjčil kožený kufřík. Neměl jsem v něm tenkrát ani tužku a pero. Jednací místnost měla velikost menší tělocvičny a uprostřed sedělo devět nejvyšších manažerů Gore pro Evropu. Ptali se mě, jaké jsou obchodní možnosti pro Evropu, potažmo východní část střední Evropy. Já jim na to odpověděl, že už jsem ušil pár spacáků pro kámoše, mám dvě brigádnice a z toho jednu švadlenu a že by se s tím něco dalo vymyslet. Ještě ten podzim přijeli zástupci Gore do Česka a na jaře jsme podepsali smlouvu.

Kdy bylo pracovně tvé nejtěžší období v životě? Měl jsi někdy strach, že Tilak zanikne?

Takhle ne. Spíš se to docela dost rozjelo a někdy jsem měl pocit, že je toho opravdu hodně a jestli mi to vůbec stojí za to. Jestli se chci uštvat v práci, nebo ne. Určitě bych mohl pracovat ještě víc, vydělávat víc a všem by se mohlo dařit ještě o něco líp. Musím ale říct, že než abych měl strach o to, jestli bude dost práce, zatím byl vždy větší zájem o věci které děláme, než kolik jsme jich schopní vyrobit. I v dnešní těžké době si spíš dokážu představit, že bych zaměstnance spíš přijímal, než propouštěl. Nyní zaměstnávám šedesát lidí.

Dočetl jsem se, že na českém trhu s outdoorovým oblečením máte pětiprocentní podíl. Není to málo?

Děláme velmi speciální věci ze speciálních materiálů. Já neumím vyrobit bundu z materiálu, který stojí 1 000 korun za metr. Všechno děláme v Česku, používáme nejlepší a nejdražší materiály, které jsou k dispozici, technologie, které také nejsou zrovna levné, a moje holky nedělají za misku rýže a dva dolary denně. Tím, že jedna naše bunda stojí 10 000 korun, je daná naše klientela. Jsou to lidi, kteří vědí, co chtějí, a jsou to ochotni zaplatit. Zákazníci za mnou také chodí a ptají se po veselejších barvách. Když se podíváš na naše oblečení, vše je v decentních barvách. Je to také dané tím, že naše bunda ti bude sloužit pět, osm nebo třeba deset let. Když si letos koupíš světle fialovou bundu, tak budeš „in“. Ale příští zimu budeš za pitomce. Neděláme žádný konzum.

V poslední době je hodně diskutována nanovlákenná technologie. Vidíš v ní budoucnost?

Moc se na to těším! Už pro Nanoprotex několik let děláme vzorky, které putují po celém světě včetně Dubaje nebo Japonska. Zrovna nedávno jsem byl na dalším jednání v Liberci na univerzitě. Oni mají velice zajímavý program, který Gore už nenabízí, a to že si vybereš materiál, který se ti líbí, a oni jsou ti jej schopní nalaminovat. To je poměrně vysoká úroveň přizpůsobení zákazníkovi. Předpokládám, že letos by mohly být první vzorky, které by se odprezentovaly na ISPO, k prodeji by mohly být na sezonu 2014/2015, když se to povede.

Přemýšlel jsi někdy o rozšíření výroby, ať už v podobě návratu ke spacákům nebo například oblečení na divokou vodu?

Ke spacákům se nevrátím, už na ně ve výrobě nemám místo. Divoká voda je hrozně fajn, ale nemám s ní tolik zkušeností. Na vodě mě v Česku s výjimkou pár lidí nikdo nezná. Je to stejné jako s cyklistikou, pro kterou Gore rozhodně má co nabídnout. Ale představ si, že půjdu někam do cyklistického obchodu a řeknu: „Podívejte, my tady máme bundu, vestu atd…“ A oni řeknou: „Cože? Tilak? Co to tady meleš.“ Přiznám se ale, že mám vůli pustit se do cyklistiky, která je komerčně mnohem zajímavější než vodáctví.

Text: Martin Skuhravý
Foto: Martin Skuhravý, archiv Romana Kamlera