Ztracený mořeplavec Richard Halliburton

Naposledy o něm svět slyšel 24. března 1939. Vysílačka zachytila slova, která později vstoupila do historie: „Bouře od jihu, déšť. Silné poryvy vichřice. Zábradlí na návětrné straně pod vodou. Lůžka mokrá. Stěží udržujeme kurs. Mám se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě. Stop.“ Richard_Halliburton_gravemarker_Forest_Hill_Cemetery

Čínskou džunku Mořský drak, na které se plavil přes Pacifik z Hongkongu do San Francisca, pak už nikdy nikdo nespatřil – i když se do rozsáhlého pátrání zapojilo několik amerických vojenských lodí a letadel. Až v roce 1945 moře na pobřeží Kalifornie vyplavilo její trosky. Z Halliburtonových posledních slov je vidět, že si svůj boj o život užíval až do poslední chvíle. Už kdysi po skončení univerzity si ostatně naplánoval, že nezemře starý. Uchvátil ho totiž citát ze slavné knihy Oscara Wilda „Obraz Doriana Graye“: „Naše mládí potrvá tak krátce! Zdegenerujeme v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkou na vášně, kterých jsme se příliš báli, a na úžasné svody, jimž jsme neměli odvahu podlehnout. Já chci svobodu, svobodu vyhovět jakémukoli rozmaru, který mě uchvátí, já chci možnost hledat v nejodlehlejších koutech zeměkoule krásu, potěšení, romantiku…

 

Prázdný hrob

Tělo Richarda Halliburtona se nikdy nenašlo, což zavdalo příčinu k dohadům, že jeho zmizení na moři je jen dalším z jeho pečlivě naplánovaných kousků. Ne nadarmo měla loď na zádi obraz bájného ptáka Fénixe, cyklicky se rodícího ze svého vlastního popelu. Čtenáři Halliburtonových knih řadu let věřili, že se náhle objeví, aby jim předložil fascinující popis námořního dobrodružství na hraně života a smrti.

Právě na podobných mezních zážitcích postavil nejen svou literární kariéru, ale celý svůj život. Po škole nechtěl dopadnout jako „spořádaní“ spolužáci, svázaní kariérou, rodinou a dalšími běžnými starostmi, kteří ve stáří zjistí, že jim život proklouzl mezi prsty. Vrhl se tedy po hlavě do bláznivých činů, a to doslova. Skočil třeba do dvacet metrů hluboké mayské Studny smrti v Mexiku, jen aby zjistil, co kdysi prožívaly oběti Bohu deště. Proslul svým opakováním velkých činů, které vstoupily do historie. Přešel Alpy na slonu jako v roce 216 před Kristem vojevůdce Hannibal, nechal se zavřít v pověstné věznici na Ďábelských ostrovech jako Charriérův Motýlek, přeplaval úžinu Dardanely mezi Evropou a Asií jako Ovidiův hrdina Leandros nebo lord Byron.

 

Neškemral u sponzorů

Ale vymýšlel si i své vlastní kousky. Hrál ruletu v Monaku, žil mezi malomocnými na řeckém ostrůvku Spinalonga, navštívil lovce lebek na Borneu, stal se mnichem ve státečku Athos… Přespával na „silných místech“, kam se buď vplížil, nebo se tam nechal potají zavřít. Na zahradě indického Tádž Mahalu, v istanbulském Chrámu Boží moudrosti, na vrcholu Cheopsovy pyramidy. Ale především o tom všem psal. Cestopisy, které v těch dobách vycházely, byly nudné a fakty přehlcené „bedekrovské“ popisy navštívených míst. Halliburton své psaní založil na silném osobním prožitku, doplněném nadhledem a humorem. Stal se tím zakladatelem žánru cestopisné reportáže, který mu vynesl přízeň milionů amerických čtenářů. Jeho první knihu „Královskou cestou za romantikou“ (1925) odmítlo deset velkých nakladatelů. Když ale nakonec vyšla, stala se bestsellerem a vydavatelství se o něj začala doslova prát.

Zatímco dnes o peníze škemráme u sponzorů, Halliburtonovi honoráře umožnily podnikat další šílené cestovatelské kousky. „Jeďte kamkoli na světě, kam se vám zamane, a pište, o čem se vám zamane,“ řekl mu nakladatel. A on se tím důsledně řídil. V plavkách se ponořil do vod Panamského průplavu a proplaval jimi z Atlantiku do Pacifiku. Trval na tom, že je plavidlem, kterému musí být vyměřen patřičný poplatek podle tonáže. V jeho případě to činilo šestatřicet centů, což byla nejnižší taxa v historii průplavu. Vydal se kolem světa na dvouplošníku, který symbolicky pojmenoval Létající koberec – v roce 1930, kdy byla letadlo asi stejně rozšířeným způsobem dopravy, jako dnes raketoplán. Za osmnáct měsíců uletěl 54 000 kilometrů, navštívil čtyřiatřicet zemí a jako první člověk na světě pořídil letecký snímek Mt. Everestu.

 

Otevírač očí

Že všechny ty kousky byly nebezpečné? Tím líp! Svému otci kdysi Halliburton napsal: „Až se můj čas naplní, budu umírat šťasten, protože jsem prodělal, viděl, slyšel a zažil veškerou možnou rozkoš, bolest a vzrušení – všechny emoce, které kdy jakýkoli člověk měl. A hlavně budu šťasten že jsem si ušetřil hloupou, běžnou smrt v posteli…“ A přesně to se mu nakonec na palubě Čínského draka povedlo. Nezestárnul, svou smrt si užil jako poslední dobrodružný zážitek, odešel včas. A díky tomu se stal legendou podobně jako třeba George Mallory.

Asi desítku Halliburtonových knih přeložených do češtiny seženete v antikvariátu. Před odjezdem kamkoli do světa asi neexistuje lepší četba. Cestopisná literatura v posledním půlstoletí prodělala obrovskou inflaci stejně jako pojem „dobrodružství“. Kdejaký ňouma dnes odletí do Káthmándú, z bankomatu si tam vybere peníze od rodičů, najme si trekového průvodce a po návratu napíše „strhující“ knihu nebo reportáž o tom, jak šel pod Everest od hotelu k hotelu. Halliburton patřil k poslední generaci, kdy ještě šlo cestovat „doopravdy“. Naštěstí nám stihl ukázat, že o vnější kulisy zas tak moc nejde. Jde o to, co chcete ve světě vidět a zažít a jak k cestování přistupujete.

Počet komentářů: 1

  1. pein napsal:

    Veľmi inšpiratívne čítanie, aj keď iba najdôležitejšie info.

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


sedm − = 2

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups