Zabít draka na jižním pólu
Když se polárník jmenuje Horký, je to jen legrácka, nebo reálná výhoda?
Obojí. Jedno z pravidel, které jsem se za patnáct let polárničení naučil říká, že polárník nemá nikdy problém. Každá blbina, která člověka v extrémních podmínkách pobaví, se počítá. Úsměv a humor dodávají energii. Když si v duchu řeknu: “V mrazu mi nemůže mi být zima, vždyť jsem Horký!”, je to samozřejmě blbost. Zároveň je to ale drobné plus – optimismus, který funguje i v normálním životě.
Běžní lidé si řeknou: “Na pól? Proč raději nesedí s pivem u televize?” Co vás nutí dělat podobné věci?
Možných odpovědí je hned několik. V hospodě bych silácky prohodil něco jako: “Už Mallory řekl, že leze po horách proto, že tam ten Everest prostě je. Když se už tehdy ve dvacátých letech ptali, proč chce na Everest, odpověděl: protože tam je.” Další odpověď nás s kamrády napadla, když jsme šli před lety přes Grónsko: “Vysvětlovat to někomu, kdo tomu rozumí, je zbytečné. Vysvětlovat to někomu, kdo tomu nerozumí, je taky zbytečné.”
Hezká slovní hříčka! Ale vážně?
Nad svou vnitřní motivací k extrémním akcím přemýšlím už dlouho. Člověk je většinu času semletý kafemlejkem povinností: práce, rodina, každodenní provoz… Nemáme prostor pro nějakou svou osobní vizi, za kterou bychom se mohli vydat. Přesně o tom jsou extrémní sporty od horolezectví přes dlouhé pochody až třeba k polárničení. Jde o hledání a naplňování vizí, které nás fascinují jak v našich vlastních životech, tak i v životech těch druhých. Sledujeme, jak Mára Holeček vystupuje na himálajské vrcholy, jak nějaký náš kamarád jde pěšky do Santiaga de Compostella… Magnetismus těch vizí nás přitahuje.
Nechci, aby to vypadalo jako shazování, ale zeptat se musím. Není to spíš zpovykané vymýšlení blbin? Máme co jíst, nikdo nás nezabíjí ani nevyhání, v životě nemáme skutečné problémy. Co když jsou tedy všechny ty extrémní sporty projevem nudy?
Ta otázka je určitě na místě. Občas shlédnu nějaký dokumentární film o nesmyslném hazardování. Horolezci nebo třeba vodáci nemají riziko pod kontrolou a všechno podřizují marketingému upoutání pozornosti. Osobně si tohle hodně hlídám, protože já přehnaně riskovat nechci. Chci prostě jen “zabít draka” – tedy přijmout nějakou výzvu, obstát ve zkoušce. Podle mne je zabíjení draků základní mužskou potřebou.
Vrátil jste se z akce, kde jste toho draka symbolicky zabil. Co to s člověkem vnitřně udělá?
Každé vykročení z každodennosti mimo komfortní zónu je plus. Kde ale končí? Teď po návratu se mi ozvalo několik lidí, že prý by taky chtěli na expedici, ale nevědí jak. “Prostě se teď hned sebete a někam vyražte,” říkal jsem jim. “Přespěte v zimě na zahradě, přejděte české hory a spěte venku…” Taková zkušenost člověka posouvá k lepšímu, a stačí málo. Mráz je stejný v Antarktidě i Krkonoších. I proto jsme s kamarády založili Svaz českých polárníků, se kterým chceme šířít skandinávskou myšlenku zimního táboření. Je škoda, že většina lidí zimu přetrpí a nanejvýš jen někde týden lyžují. Vezmětě si jen, jak zimní nocleh venku prověří vztahy. Chcete důkladně poznat partnera? Vyrazte spolu přespat do mrazu.
Co dalšího polárničení přináší?
Na podobných akcích vždycky naplánuju život na několik let dopředu. Na dlouhém pochodu se totiž mozek přepne do jiného módu vnímání a myšlení mu běží jinak a líp. Navíc se tam potkám se svým chlapstvím, což je v dnešním světě jinak dost obtížné. A taky si sáhnu na skutečný život. Když člověk žije v příliš bezpečném světě, nesetkává se se skutečnými problémy. Čas od času je ale třeba zažít hlad, zimu a strach. Když to přijde, najednou uvažujete velmi prakticky a konkrétně.
V čem?
Uvědomíte si třeba, že chcete žít. Když se vám pak v běžných podmínách doma něco nedaří, vzpomenete si, co jste zažili na cestě. “Vždyť to teď vlastně není tak špatný,” řeknete si v duchu. “Už přece znám i horší věci!”
Mít před cestou na pól dobrou fyzičku je jistě základ. Jaké papíry si ale musí člověka vyřídit, aby ho tam vůbec pustili?
Za normálních okolností stačí dostatek peněz. Všechna potřebná povolení a další věci totiž zajistí společnost Antarctic logistic expeditions. V době covidu to ale bylo složitější. Vyrážel jsem z Chile a už jen dostat se tam znamenalo registrace, kontroly, karantény… Připočíst jsem musel záplavu papírů, potvrzení a opakovaných testů. Celý ten složitý systém brání, aby covid pronikl do Antarktidy.
Co jste tam měl v plánu?
Prvním cílem byl nejvyšší vrchol Antarktidy. Pak jsme popoletěli na poslední stupeň před jižní pól a popošli zbývajících asi 120 kilometrů, což se považuje za sportovní dosažení pólu. Ty jsou ale dva. U ceremoniálního pólu jsme se vyfotili. Geografický pól leží asi 150 metrů od něj. Každý rok 1. ledna se přeměřuje a posouvá podle pohybů ledu. Já tam dorazil na Silvestra a zdržel se do 2. ledna. Měl jsem proto štěstí vidět hned dvě různá místa zeměpisného jižního pólu.
Máte moderní oblečení, GPS navigaci, satelitní telefon… Kdyby se stal nějaký malér, zachrání vás vrtulník. Když to srovnáme s expedicemi před sto lety, je to ještě vůbec dobrodružství?
Srovnávat se to nedá. Když v létě 1910 vyrážel Amundsen, měl v mapě namalovanou rovnou čáru. Nevěděl, jestli najde prostupovou cestu a dorazí na pól dřív než Scottova výprava nebo ne. Tušil ale, že pokud nebude dost rychlý, musí v Antarktidě strávit další polární zimu. Tohle velké dobrodružství je už nenávraně pryč. Kdyby se nám ale něco stalo, nejbližší nemocnice je na jiném kontinentu. I proto ostatně všichni byli tak paranoidní kvůli covidu. Kdyby se na výpravě rozšířil, bylo by nesmírně těžké se o nemocné postarat. Stačil by ale třeba jen zánět slepého střeva a byl by malér. Nebo náhlá změna počasí, v tom je Antarktida pořád stejná. Riziko tedy nezmizelo, i když ho zůstal jen zlomek co dřív.
Jak jste byli ve srovnání s Amundsenem oblečeni?
To je právě krása! Norská rodina Devold, která oblékala tehdejší expedice, vyrábí termoprádlo a svetry dodnes, a dokonce i ze stejného přírodního materiálu. Šel jsem tedy ve vlně stejně jako Amundsen, i když rozdíl v hmotnosti oblečení a komfortu nošení je velký. Dnešní vlna už nekouše a je mnohem lehčí.
Proč právě vlna?
Polárníci, kteří na ni přešli, jsou někdy až militantními odpůrci prádla z umělých hmot. Tvrdí třeba, že se nechtějí oblékat do ropy. Tohle ať si vyřeší každý sám, pro mne je důležitý praktický rozměr. Udělali jste v oblékání chybu a zpotili se? Nevadí, vlna hřeje i když je mokrá. Tohle žádné umělé vlákno prostě neumí. Termoprádlo Devold Arctic navrhl fenomenální norský polárník Borge Ousland. Má kapucu, kuklu přes ústa a klokaní kapsu na břiše. Schovávají se tam baterie, které musejí zůstat v teple. Dokonale vychytaný kus oblečení!
Co dalšího stojí z vaší výbavy za zmínku?
Lidé, kteří chtějí polárničení zkusit v českých zimních horách, se mne na to často ptají. Sestavil jsem proto hitparádu věcí, do kterých jsem na pólu zamiloval a považuju je za dokonalé. Určitě tam patří lehká péřová bunda Bergans Rabot 365, kterou jsem nosil každý den. Těžkou péřovku jsem přes ni oblékal jen občas. Taky péřový spacák Rabot 900, který se dá úžasně sbalit. Je tak malý, až jsem se bál, jestli mi bude do extrémních mrazů stačit. Obstál ale perfektně.
V jakých nejnižších teplotách jste se pohybovali?
V noci nevím, protože se mi to nechtělo měřit. Na vrcholku Mount Vinson byla ale taková zima a vítr, že nás počasí hnalo dolů do basecampu. V noci jsem byl komplet oblečen a ležel ve spacáku, přes který jsem si ještě přehodil tlustou péřovou bundu. Odhaduju to na –40 C. Polárníci ale rádi přehánějí a já se snažím být konzervativní. Přes den bylo nejchladněji –36 C, to už jsme cestou na pól naměřili.
Co jste jedli?
Sušenou expediční stravu Real Turmat, takový oranžový pytlíky. Používám ji už dlouho, protože mi chutná a má dobrou skladbu živin. Pro psychiku na extrémní akci je dobrá večeře velmi důležitá. Člověk se každý den musí na něco těšit. Na expedice jinak vozím i domácí slaninu, ale na jižní pól to bohužel nešlo. V Chile totiž platí přísný zákaz dovozu živočišných produktů.
Kolik má s sebou polárník kořalky?
Běžně vozím půl litru, ale tentokrát jsem ji musel taky nechat doma.
Zahřeje alkohol?
Nepatrná dávka funguje spíš psychologicky. Když polárník po celodenním pochodu staví stan nebo třeba sněžnou stěnu proti větru, kapka slivovice krátkodobě nakopne energií a vyvolá pocit zahřátí. Tělo ale reálně nezahřeje, a napít se hodně je navíc nebezpečné. Přiopilý člověk dělá chyby. A když vám ve větru uletí stan nebo rukavice, může to být váš konec. Půl litru slivovice mi proto vystačí na celou měsíční výpravu.
Jak důležitá je na extrémní akci parta?
Z otázky je vidět, že máte sám hodně nacestováno. Pokud člověk vyrazí s lidmi, které má rád, jde překonat skoro všechno. Jinak je to ale na pólu stejné jako na lodi. Jeden idiot dokáže zničit akci všem. Lidé jsou prostě pro zdar expedice zcela klíčoví. Pro výstup na Mount Vinson jsme naštěstí dostali skvělého průvodce.
Průvodce? Nelezli jste tam sami?
To nejde, pořadatelé totiž nechtějí riskovat záchranné akce. I na jižní pól jsme pak kvůli odkladům, co způsobilo počasí šli ve skvělé devítičlenné partě. Byla to pro mne nová zkušenost. Jestě nikdy jsme nevyrazil se skupinou lidí, které bych vůbec neznal. Samozřejmě jsme se museli podřídit tomu nejpomalejšímu a dělat kompromisy. Někdy mne to štvalo, ale bral jsem to jako výzvu naučit se s tím mentálně pracovat a překlenout to.
Výzvy? V Česku je dnes móda nořit se do ledové vody. Dělá to kdekdo, že prý je to “výzva”. Osobně mi to ale připadá spíš stádní.
Odpor k čemukoli stádnímu v nás zůstal z dob komunismu. Díky té zkušenosti neskočíme na lep kdejaké líbivé kravině. Když cizinec vidí obrázky ze spartakiády, líbí se mu, jak se lidé společně cvičí. Nás štve, že jsme hopsali jak blbci, ale je to dvousečné. Brání nám to dělat dobré věci, jako je třeba právě otužování. Do ledové vody se nořím pravidelně, teď v zimě se dcerami koupu ve Vltavě. Prospívá to zdraví, a navíc je to prostě příjemně. Ledová voda mi působí radost. Jsem členem stáda, no a?
Petr Horký (48)
Vystudoval pedagogiku a filmovou režii. Dokumentarista, youtuber a spisovatel se věnuje extrémnímu cestování a jeho popularizaci.
Během uplynulých patnácti let mimo jiné navštívil severní pól, přešel Grónsko, navštívil sibiřský Pól chladu a přešel zamrzlé mongolské jezero Khovsghol.
Letos na Silvestra vystoupil na nejvyšší vrchol Antarktidy Mount Vinson (4892 m) a došel na jižní pól.
Žije v Praze, je ženatý a má dvě dcery.
Napsat komentář