Trasa dálkového treku Great Himalaya Trail (GHT) měří 1700 kilometrů. Za jak dlouho jste ji s kamarádkou ušly?
Trvalo nám to 101 dnů a z toho jsme čtvrtinu času strávily ve výškách přes 5000 metrů. Člověk tam už hodně trpí.
Čím?
Zaprvé je to námahou. Někdo změřil, že GHT má 240 000 metrů převýšení.
240 vertikálních kilometrů?
Ano, nikdy nejdete po rovině. A zadruhé si nevybraly nejlepší dobu. Vyrážely jsme na konci dubna a šly do půlky srpna, takže ze zimy přímo do monzunu. Každý den pršelo nebo aspoň mrholilo. Stále v dešti, který stéká po zádech…

Jak se člověk ráno přinutí vylézt ze stanu?
Pomohly nám zkušenosti z Ameriky, kde už jsme předtím přešly dálkovou trasu takzvané Pacifické hřebenovky (PCT). V horách tam nemůžete zůstat den navíc, protože máte přesně spočítané jídlo do další vesnice. V Nepálu nás navíc drželo i vědomí, že se druhý počasí nezlepší. Byl prostě monzun, kdy prší tři měsíce. Měly jsme jen dva páry oblečení. Jedno suché, ve kterém jsme spaly, a druhé mokré, ve kterém jsme celý den šly. Ráno se tedy prostě převléknete do mokrého a vyrazíte. Pokud máte štěstí a jen mrholí, povede se vám na sobě oblečení vlastním teplem vysušit. Ale člověk si zvykne na všechno a řekne si, že to tak prostě je. Postupně jsme se to naučily dělat jako Nepálci za monzunu. Přes hlavu si přehodíte rozstřižený igelitový pytel na odpadky, kryjící střed těla. Mokré máte jen kalhoty a boty.
Když vás tak poslouchám, nebyly to nejpříjemnější zážitky…
Američané pro to mají termín pain cave, „jeskyně bolesti“. Trpíte, ale víte, že musíte vydržet, protože za pár hodin muka skončí a večer už to bude jinak. Potřebujete se jen dostat do stavu mysli, ve kterém to zvládnete přetrpět. Já si třeba často představovala, jak už jsem doma a peru stan. Viděla jsem vanu plnou pěny, a tahle myšlenka mi jela hlavou ve smyčce třeba tři hodiny v kuse.

Proč si jednoduše nezajdete do sadomasochistického salonu, aby vás tam někdo seřezal?
To by nemělo stejný efekt, bylo by to příliš jednoduché! (smích).
Jak jste se k chození po horách dostala? Vedli vás k tomu rodiče, četla jste knížky…
S rodiči jsme hodně cestovali, ale po městech a památkách. Řím, Paříž… Stan byl u nás pomalu sprosté slovo. Do přírody a do hor jsem začala jezdit až s kamarády na střední škole. Na vysoké jsme měli horolezeckou partu, se kterou jsem se podívala i do vyšších hor a na ledovce. Zlom ale přišel až později, když jsem vyrazila na pěší pouť do Santiaga de Compostela. Zjistila jsem, že mne baví jen tak jít. Ale tehdejší akce byly jen na pár týdnů dovolené. Přes pět jsem byla zaměstnána na ministerstvu zemědělství. Práce snů, měla jsem tu práci strašně ráda, ale v jednu chvíli jsem si řekla, že to nemůže být všechno v životě. Jenže kam vyrazit? Do vyhledávače jsem zadala “hiking in the USA” a vyjela mi pacifická hřebenovka (PCT). Pak ale přišel covid a já místo do Ameriky odjela do Bulharska. V prosinci jsem tam s kamarádem přešla pohoří Pirin a Rila.
V zimě?
Ano, a spali jsme venku.
Bez jakýchkoli předchozích zkušeností? Kde se to ve vás vzalo?
Nevím, ale přišlo mi to přirozené. Jdete horami a večer prostě přespíte na sněhu. Byla jsem na výpravě v Grónsku, přesla jordánskou poušť a zjistila jsem, že mne baví poznávat, jak se člověk chová v mezních situacích. Musíte se přizpůsobit něčemu jinému, než na co jste zvyklý doma. Překonat chlad, naučit se hospodařit s vodou, do každého z těch prostředí zvolit jinou strategii a výbavu…

To ale nedělají všichni. Máte vnitřní potřebu něco si dokazovat?
Spíš bych řekla, že je další logický krok. Už jsem toho procestovala hodně a jen tak něco mne nepřekvapí. Potřebuju jít dál, za silnějšími zážitky. Baví mne zažívat neobvyklé věci, ale svůj život mám ráda. Sice cíleně vyhledávám extrémní podmínky, ale chci být v bezpečí a zbytečně neriskovat. Na akci se snažím dobře připravit.
Na pacifickou hřebenovku (PCT) jste nakonec vyrazila. Co to je?
Pěší stezka napříč USA z mexických na kanadské hranice, která měří 4300 kilometrů. PCT funguje hodně komunitně. Když napíšete někomu, kdo ji šel, že potřebujete poradit, prostě vám pomůže. Vyrazila jsem sama, ale na trase člověk sám není. Pořád někoho potkáváte, k někomu se přidáváte… Já takhle na trase našla americkou kamarádku Sarah. Začaly jsme každá sama, ale osud nás svedl dohromady. V cíli jsme si řekly, že to přece nemůže být všechno. Ojely jsme spolu do Grónska a po něm nás napadl Nepál. Dočetly jsme se totiž, že GHT je nejtěžší dálkový trek na světě.
Ještě zpátky na pacifickou hřebenovku, jak dlouho jste ji šla?
Pět měsíců, ale na pohodu. Ve městech jsem si dávala užívací pauzy a taky jsem byla dva týdny v karanténě s covidem.

Z vlastní zkušenosti vím, že se při dlouhé chůzi hlava přepne do jiného módu myšlení. Někdo dokonce tvrdí, že to má až duchovní rozměr. Zažívala jste něco podobného?
Ano, a to taky důvod, proč lidé dřív podnikali poutní cesty. Taková cesta by prý měla trvat minimálně 40 dnů. Člověk se pak dostane do stavu, kdy se od všeho oprostí a myšlenky volně plují. Hodně jsem třeba vzpomínala na rodinu a na kolegy v práci. Když jste sám se sebou, rekapitulujete. Najedou vám začne docházet spousta věcí, které jste dřív neviděl. Říkáte si, že jste se měl v různých situacích zachovat jinak, začnete odpouštět lidem, kteří vám ublížili… Dlouhá chůze přináší vnitřní osvobození a smíření, ale můj záměr to nebyl. Na pacifické hřebenovce jsem si chtěla užít pohyb, protože ráda chodím. Chtěla jsem zážitky a vyčištění hlavy k nim přišlo samo. Zajímavé ale je, že v Nepálu už podobné “odžívání chůzí” nefungovalo.
Proč?
Byl tam mnohem náročnější terén. V Nepálu jsem ani do sluchátek neposlouchala podcasty a hudbu, což jsem v Americe dělala pořád. Když se musíte soustředit na každý krok, hlava funguje jinak. Myšlenky nemůžete nechat jen tak plout. Kdybych se ponořila sama do sebe, někam bych spadla nebo se ztratila. I tak jsme hodně bloudily. S nadsázkou říkám, že jsme ten trek šly vlastně dvakrát. GHT není vyšlapaná pěšina. Přesná mapa treku neexistuje, takže jsme to musely různě kombinovat. V popisu jsme se třeba dočetly: “Jděte tři dny podél řeky a pak zahněte do údolí vpravo.” Jenže jak rychle půjdete a kde tedy zahnout? Hodně nám pomohly offline mapy.cz, nic lepšího na světě není.
Možná i proto, že Češi jsou prý specifičtí, “chodičů” je z nás hodně.
To můžu potvrdit, cestování a hory milujeme. Jsme prostě všude, na dálkových trasách často narazíte na Čechy. V Himálaji jsme potkávali víc krajanů, než by mělo statisticky vycházet na to, jak jsme malý národ.

Čím to je? Jsou dálkové treky v Česku v módě?
Odpověď neznám. Možná je to tím, že nemáme vysoké hory? Nebo jsme založením průzkumníci? Oproti jiným národům ale skoro každý Čech umí plavat, jezdit na kole, zná základy nějakého sportu…
Jakou jste v Nepálu použily výbavu?
Všechno jsme si nesly na zádech, takže ve stylu, kterému se říká ultraligt. Znamená maximální odlehčení, ovšem za předpokladu udržení bezpečnosti. Tedy všechno, co potřebujete, ale nic navíc. Hodně jsem se ohledně výbavy radila ve specializovaném obchodě Nalehko. Mají přehled o nejnovějších funkčních materiálech a dalších vychytávkách.. Hodně nám tam poradili, i když ve vysokých horách už styl ultralight naráží na různá omezení. Jak třeba na odlehčené boty připevnit mačky? Jaký vařič bude fungovat ve výšce 6000 metrů? Při přechodu náročnějších úseků jsme navíc potřebovaly cepíny, lana a další ledovcovou výbavu. V Káthmandú jsme si zaplatily agenturu, které nám to na potřebná místa dopravila.
Kde jste spaly?
Většinou ve stanu. Na treku ale žijete hlavně ve spacáku, je to váš jediný domov. Každý večer jsem se těšila do péřáku od beskydské firmy Patizon. Potřebovala jsem něco lehkého a teplého, ale aby to nevlhlo. Péřák G 800 s hydrofobní úpravou skvěle zvládnul monzunové deště.

Na treku napříč Nepálem použila Pavllína péřák Patizon G 800. S hmotností těsně nad jeden kilogram (1146 gramů ve velikost M) zvládá podle normy ISO EN 23537 teploty -10°C (komfortní), -18°C (limitní) a -40°C (extrémní). Prostě velmi teplý třísezónní spacák nebo zimní ultralight.

Co jste na takhle dlouhém treku jedly?
Problém byl, že GHT zatím neprošla ani stovka lidí, a z toho polovina Nepálci. Informací proto není mnoho a předem jsme nevěděly, jak to s jídlem bude. Nakonec šlo ale o jednu z nejjednodušších věcí, protože hory jsou až do výšek kolem 4500 metrů obydlené. Pustinou jsme přecházely jen přes sedla. Stačilo si tam vzít jídlo na pár dnů. Jinak se trasa GHT místy napojuje na horní části frekventovaných treků, kde jsme se mohly najíst v hotýlcích.
Určitě jste měla i krize.
Představovala jsem si osmitisícovky a sníh, ale výškové úseky jsou propojeny džunglí. Za monzunu v ní číhají suchozemské pijavice, kterých se hrozně štítím. Byly všude, úplná noční můra! Na botě jsem měla asi dvacet pijavic a vztekle dupla. Podjela mi noha a spadla jsem na zem, kde byly pijavic tisíce. Měla jsem je na obličeji, na vlasech… Rozbrečela jsem se, a Sarah se mi smála. Absurdní situace! Ale brečení proti pijavicím nepomůže, musíte se uklidnit a jít dál.
A nejkrásnější zážitek?
Těch bylo mnohem víc. Každý den jsme se sice budily do deště, ale občas mezi mraky prosvitlo slunce. Zaplavila nás vděčnost, že můžeme být v horách. Skoro v každém sedle jsme skoro až brečely dojetím, jak je to tam nádherné.

Jak se k vám chovali místní lidé?
Nepálci jsou fantastičtí! Krásní. I když mají málo, rozdali by se. Ve vesničkách nás pořád někdo zval na čaj a jídlo. Hlavně pro nepálské ženy jsme byly atrakce. Pořád se vyptávaly: „Kde se vzaly dvě bílé ženy tady uprostřed hor, kam turisté nechodí? Co tady děláte? Kde máme manžely?“
Co chystáte dál?
Za pár dnů odjíždím na zimní přechod rumunského Maramureše, pak na polární výpravu do Švédska. Se Sarah bychom chtěly výš. V Nepálu jsme skončily v 6000 metrech, a tam bychom chtěly pokračovat v horách Jižní Ameriky.
Čtenáři si teď jistě říkají, že musíte být velmi bohatá.
Život je o prioritách. Na tenhle styl cestování nepotřebujete moc peněz, usínat pod širákem nebo ve stanu je skoro zadarmo. Měly jsme omezený rozpočet a někde musely ušetřit. Na treku GHT jsme proto jedly hlavně levné instantní polévky. Doma jde člověk na kafe, na pivo a nakonec utratí víc, než v Nepálu. Tam sice člověk trochu strádá, ale zážitky jsou o to intenzivnější.

Pavlína Adam (38)

Vystudovala chemii potravin a dotáhla to k docentuře. Na ministerstvu zemědělství pracovala jako ředitelka odboru pro vědu, výzkum a vzdělávání.
Dnes se živí jako průvodkyně turistů a hodnotitelka vědeckých projektů. Pochází z Pardubic, žije v Praze a je vdaná.