Tajemství opevněných hor, aneb Cyklotrek přes Orličky
Cyklovýpravu začínáme na vrcholu Vrchmezí, který je nejsevernější tisícovkou Orlických hor. Na hranici se tu kolem patníků začíná rozmotávat parádní „borůvková“ stezka, která jako by chtěla hned na startu rozbít naše asfaltové předsudky. Hraniční pěšinky si nejde nezamilovat!
Po krátkém občerstvení na turisty obsypané Masarykově chatě se pouštíme do výstupu na nejvyšší horu Orlických hor – Velkou Deštnou (1 115 m). Kousek za vrcholem se před námi otvírá daleká vyhlídka a s ní první sjezd – pěkně svižný a peprně kamenitý. Užíváme si každý metr a i dál předeme štěstím. Napojujeme se totiž na klidnou panoramatickou vrstevnici, která odkrývá jeden parádní výhled za druhým. A konečně potkáváme první důvod naší výpravy. Pod vrcholem Jelenka, na palouku s prominentním výhledem se v odpoledním slunci vyhřívá železobetonová pevnůstka lehkého opevnění. Takzvaný řopík. Lidové označení dostal v 30. letech podle jména Ředitelství opevňovacích prací, které řídilo výstavbu obranného valu.
Náš řopík je, stejně jako drtivá většina jeho několika tisíc československých bratříčků, volně přístupný, a tak neodoláváme a poprvé nasáváme atmosféru našeho příběhu. Pár metrů čtverečních, sedm mužů osádky, dvě střílny, tuny betonu nad hlavou. Řopíky jen ve zcela výjimečných případech mířily na nepřátelské území, drtivá většina byla určena pro vedení boční palby, kterou se jednotlivé objekty vzájemně kryly. I když je náš první kontakt s opevněním rozhodně zajímavý, náš průvodce Pavel nadšení rychle přesměrovává: „V Orlických horách je několik stovek bunkrů, všechny jsou pečlivě zmapovány a popsány. My ale míříme za něčím, co v žádných průvodcích nenajdete…“
Sen každého kluka
Stačí trochu popojet a jsme na Koruně, kde se otvírá fantastický, pozdním sluncem kontrastně probarvený výhled na hřeben Orlických hor. Paráda! Tady je hřích nezastavit a dosyta si to nevychutnat. Kromě výhledů nás po klidnější části čeká další lahůdková terénní vložka. Kousek za Středním vrchem se napojujeme na hřebenovou stezku, která nás přes Tetřevec vede ke Kunštátské kapli. Bělostná stavba netradičního tvaru ze 17. století sloužila pro bohoslužby lesních dělníků.
objekt těžkého opevnění pro posádku 29 vojáků je neobyčejně zachovalý a postupně pečlivě rekonstruovaný, plný dobové výbavy. Zajímavý je nejen proto, že měl být vybaven téměř všemi druhy zbraní, ale také tím, že v něm najdete skvělého průvodce. Petr Franc je totiž stylový bunkrolog. Před vchodem mu parkuje starý gazík, na sobě má nezbytné maskáče, ale především dokáže poutavě povyprávět kompletní historii opevnění. Při prohlídce si zkoušíme nabít protitankový kanón a ovládat dokonale vyváženou lafetu s dvojčetem těžkých kulometů. Potěžkáváme i náboje pro pevnostní minomet ráže 9 cm. Prostě sen každého kluka!
Večerní návnada
Když vylézáme z chladných chodeb bunkru, hlavou se nám honí klasické otázky. Mělo na podzim 1938 smysl se bránit? Jak dlouho bychom vydrželi? Na to vám ale dnes už nikdo spolehlivou odpověď nedá. Tak zase šlapeme. A konečně se před námi začíná pomalu odkrývat cíl naší výpravy. Pavlova ruka co chvíli vystřelí směrem do lesa a upozorňuje nás na součásti opevnění, o kterých nemá běžný smrtelník ani potuchy. Vedle populárních bunkrů jsou totiž hory doslova prošpikovány nenápadnými zbytky kdysi dokonalého polního opevnění – zákopy, zbraňovými okopy, protitankovými příkopy. Orličky měly zásadní obranný význam, prolomení jejich linie nepřicházelo v úvahu, a tak železobetonové opevnění doplňovalo velké množství dalších staveb.
Před námi je úkol vybrat místo na přespání. Volíme Anenský vrch se sedmnáctimetrovou rozhlednou, dvěma pěchotními sruby, skvělým výhledem a božským klidem. Večeři zařizuje táborák a ani sbíhající se mraky na úplňkem prozářené obloze nás neodrazují od bivaku pod hvězdami. U praskajícího ohně nám Pavel konečně prozrazuje slíbený tajemný cíl naší výpravy. „Bunkry jsou všechny zmapované a notoricky známé, zbytky polního opevnění jsou známé míň, ale pak je tu ještě něco,“ napíná nás Pavel. „Komunikaci pásu opevnění zajišťovala síť pod zemí ukrytých kabelových objektů. Jejich polohu zná jen pár zasvěcených a není jisté, jestli jsou už objevené všechny. Zítra zkusíme jeden z nich najít.“
Útěk z hor
Ráno vaříme kafe a záhy se zakusujeme do poslední části hřebenové výpravy. Stačí kousek popojet a už stojíme u Haničky, která patří mezi pět dokončených dělostřeleckých tvrzí. Se svými šesti objekty je to i po letech monstrum vzbuzující respekt. Pavel zastavuje kus za pevností a chvíli se dívá do navigace. Pak mizí v hustém lese a my opatrně za ním. Prodíráme se mlázím, pak Pavel odhrnuje statnou smrkovou větev, která nám zakrývá pohled na mechem obrostlou betonovou desku. Jakoby do země zapuštěný řopík, s těžkým kovovým poklopem… S vypětím sil poklop zvedáme a před námi se otvírá temný vstup do podzemí. Scéna jako vystřižená z Indiana Jonese! Neobjevili jsme Ameriku, ale najít uprostřed lesa něco, co není v žádném průvodci ani mapě, to vás prostě nenechá chladným.
Cyklotrek je pomalu u konce. Těžká dešťová mračna nás přepínají do režimu zrychleného přesunu. Po lesních asfaltkách a šotolinách svižně ustupujeme k Zemské bráně, kde Divoká Orlice proráží hradbu hřebene. Orličky se s námi loučí krásným singlem zařízlým v ostrém svahu říčního údolí. I když jsme na začátku trochu pochybovali, hory nás přesvědčily, že to byla chyba. Nejen trasa, terény a výhledy, ale i atmosféra unikátního opevnění jsou jasnými důvody, proč sem na kole vyrazit.
