Střecha světa: Everest už by neměl být atrakcí

„A dost!“ jako by řekla příroda na zkomercializované výstupy na nejvyšší kopec planety. Zatímco do předloňska proudily na vrchol Everestu davy horolezců, loni se z výšky 8 848 metrů nerozhlédl ani jediný člověk. V následujících letech by měly být počty „dobyvatelů“ nejvyšší hory světa střídmější. shutterstock_203892769

Na vrchol Everestu příroda nikoho nepustila naposledy v roce 1974. Důvodem loňské nuly byla dvě ničivá zemětřesení v Nepálu v dubnu a v květnu, která na hřebenech Himálaje na několik měsíců zastavila provoz. Od prvovýstupu Edmunda Hillaryho a Tenzinga Norgaye v roce 1953 přitom na Everest vylezlo už sedm tisíc lidí, z toho 2 800 opakovaně. Legendární Reinhold Messner před časem prohlásil, že cesta na Everest připomíná dálnici.

Nepálský Václavák

V posledních patnácti letech se počty rapidně zvýšily. Z Everestu se stala atrakce a Nepálci si z něj udělali byznys. Na některých fotografiích se za příznivého květnového počasí ve stoupání klikatí několikasethlavý had lezců. Pod vrcholem se tvoří zácpy a ve frontách se čeká, až se nahoře uvolní místo. Podle oficiální statistiky v roce 2013 „dobylo“ Everest 658 lidí, z nichž většina neměla odpovídající zkušenosti. Uvozovky jsou namístě – vzhledem k servisu jde totiž spíš o vysokohorské turisty, respektive o klienty nepálských cestovek.

Při zemětřesení přišlo následkem pádu obrovské laviny přímo na Everestu o život asi čtyřiadvacet lezců, ale v údolí si katastrofa vyžádala 8 500 životů. Po této apokalypse dostal loni na podzim povolení k výstupu jen Japonec Nobukazu Kuriki, který však počty „pokořitelů“ nerozšířil.

Kvůli zemětřesení přišla spousta Nepálců i o to málo, co měla.

Kvůli zemětřesení přišla spousta Nepálců i o to málo, co měla.

Ruleta? Domino?

„Hlavním důvodem stop stavu byl strach, jestli se zemětřesení nebude opakovat,“ vypráví Radek Jaroš, který vystoupil na všech čtrnáct světových osmitisícovek a získal tak titul Koruna Himálaje. „Kdyby navíc základní tábor pod Everestem nebyl přelidněný, bylo by obětí méně. A to i přesto, že lavina nepostihla ani tak lidi v táboře, jako spíš ty, kteří byli buď na cestě na vrchol, nebo dolů. Ledopád Khumbu, který se musí překonávat, bude vždycky nebezpečný. Je to něco jako ruská ruleta nebo domino. Jde o sedmisetmetrový úsek, který klesá na velmi krátké vzdálenosti. Ledovec se tam jako jednolitá vrstva láme o skalní podloží, a když se někdy víc posune nebo se zatřese zem, domino se zhroutí. Pak jde jen o to, jestli se na ledovci v tu chvíli někdo pohybuje.“

Podle Jaroše došlo loni na Everestu k podobné smůle, jakou mělo čtrnáct československých horolezců v květnu 1970 pod Huascaránem. Kdyby bývali tábořili o půl kilometru dál, nezasypalo by je to. Laviny ale ve velehorách prostě padají. Letos to budou dva roky, kdy na Everestu v jiné lavině zahynulo třináct Šerpů.

„Bylo to v místě, kde bylo jasné, že se to dřív nebo později stane,“ dodává Jaroš. „V letech 2011 a 2012 jsem tam šel několikrát nahoru a dolů. I tehdy se led utrhl a převálcoval půlkilometrový úsek. To by nikdo nepřežil, ale naštěstí tam zrovna v tu chvíli nikdo nešel. To je objektivní riziko. A je jedno, jestli se na špatném místě ve špatný čas vyskytne špičkový lezec, který má za sebou deset osmitisícovek, nebo nějaký moták, kterého tam poprvé táhnou čtyři horští vůdci…“

Bez dětí a kmetů

V letech před zemětřesením se z Everestu stalo prakticky výletní místo, což výstup na nejvyšší bod planety v očích pravověrných horolezců degradovalo. V některé dny na vrchol vystoupilo až sto padesát nadšenců, kterým tam pomohli průvodci a fixní lana. Zákonitě to přináší nemalé oběti. V „zóně smrti“ (nad 7 925 metrů) totiž řada lezců buď přecení síly, nebo mají s pobytem v tak velkých výškách nedostatečné zkušenosti.

Po loňské katastrofě se mají podmínky pro výpravy zpřísnit. „Everest se stal kolbištěm, kde se honí rekordy,“ vysvětluje Jaroš. „Omezení by se mělo týkat hendikepovaných horolezců a také věku, aby se nahoru neškrábaly děti nebo naopak kmeti. Klobouk dolů před nimi, ale na druhou stranu tihle lidé potřebují větší servis a pohybují se po úzkém chodníčku, který má jen omezenou propustnost. V horšícím se počasí jsou pro ostatní brzdou a vystavují je nebezpečí, protože je nelze obejít. Bezpečné lezení znamená rychlost. Pokud místem, kde hrozí laviny, prolezu za půl hodiny, je to něco jiného, než když tam kvůli někomu zbytečně strávím čtyřnásobek času.“

Mediální polévka

Nepálci měli původně v plánu výstup zjednodušit. Na strmý skalní masiv zvaný „Hillaryho výšvih“ (8 790 m) chtěli postavili žebřík. Mezi horolezci se říkalo, že tam chybí už jen sedačková lanovka a jezdicí schody. „Everest je plný lidí, kteří si chtějí usnadnit cestu. Ti, co hledají pravé horské horolezectví, tam už skoro nejezdí,“ vypráví Jaroš, podle něhož je hlavní problém v tom, že hora není tak náročná jako jiné osmitisícovky. „Pokud by se lezlo bez kyslíku, byl by to rovnocenný souboj. Kyslík ale výšku Everestu snižuje minimálně o dva tisíce metrů. I tak lezce často zaskočí drsné počasí nebo laviny.“

Před zemětřesením se na Everest vypravovalo kolem stovky expedic ročně. Nikde jinde v Himálaji takový provoz nebyl. „Většina lidí neví, že třeba třetí nejvyšší hora světa se jmenuje Kančendženga a že je vysoká 8 586 metrů. Nedá se na ní uvařit mediální polévka, ale na Everestu to jde. Je prostě nejvyšší,“ uzavírá Jaroš.

Text: Milan Novotný | Foto: Shutterstock
Free mockups