Seznamte se: Pen Hadow – polární cestovatel

Pen Hadow - jemuž západní tisk říká největší britský polární badatel - sám sebe důsledně nazývá polárním cestovatelem, nikoli objevitelem či průzkumníkem. Jako jeden z mála přitom objevil, co lze na pólech ještě zkoumat. Pen Hadow

Nad tou otázkou si láme hlavu kdejaký dobrodruh, a ona přitom leží všem na očích. Co je v současnosti největší polární záhadou? Bezesporu to, kdy vlastně roztaje severní pól. Podle některých předpovědí to bude trvat ještě sto let, podle jiných se čepička pólu bude houpat ve vlnách již v této dekádě a lední medvědi se utopí v arktické kaši.

petr_hadow_1

Jak vidno, odpovědi jsou od sebe vzdáleny jako dva póly. Ovšem nebyly by, kdybychom věděli cosi více o skutečné tloušťce ledu v Severním ledovém oceánu a rychlosti jeho tání. Přes laické přesvědčení o opaku nevíme skoro nic, protože satelitní snímky toho říkají pramálo a ponorky tam plují jen sporadicky. Takže nadešel čas profesionálních cestovatelů a amatérských vědců v jedné osobě.

Jedna taková osoba žije v jihoanglickém Dartmooru a vypadá trochu jako Tony Blair. Má lehce aristokratické způsoby a svými nápady je doslova posedlá, což je základní výbava polárníka. Proč základní? Jak jinak chcete dojít sami pěšky na severní i jižní pól a donést si tam jídlo na zádech?

Poté, co si jedno prvenství přece jen připsal (sólo cestu na pól z Kanady před ním ještě nikdo neuskutečnil), může se teď v klidu soustředit na vědeckou činnost. Tedy úplně v klidu to nebude – předběžný pokus přiložit ruce k dílu v oboru klimatologie jej o ně málem připravil.


Začetl se a byl v pasti…

Hadow asi až do třicítky nevěděl, že bude polárníkem, i když tušit to mohl. Jeho prastrýc Douglas je jedním ze čtveřice mužů, kteří se na slavném obraze od Gustave Dorého řítí do propasti vstříc smrti poté, co v roce 1865 jako první úspěšně zdolali Matterhorn. Penova chůva Enid zase o půlstoletí dříve vychovávala syna nešťastného kapitána Scotta, který zahynul ve sněhové vánici po dosažení jižního pólu – ovšem až těsně po Amundsenovi.

V hrůze, že její syn Peter také jednou umrzne, nařídila paní Scottová chůvě Enid vést hocha k důslednému otužování. Pen Hadow to od ní odkoukal a během zimních prázdnin ve Skotsku se pokoušel čelit severské zimě v tričku a bos. Tuto praxi ukončila paní Hadowová poté, co byl hoch spatřen, jak se plazí ve sněhu, kostky byly ale podle všeho vrženy.

S nebezpečím přišel do styku poprvé jako student geografie na Londýnské univerzitě (UCL). Během prázdninové cesty do Jordánska se jal sbírat fosílie na pobřeží Mrtvého moře, což byla shodou okolností militarizovaná zóna. Náhle kdosi vystřelil a kulka se zaryla do skály asi třicet centimetrů od něj. Nic se mu nestalo, ale vzápětí spadl z útesu.

Opět se mu nic nestalo a udělal to, co by na jeho místě učinil skoro každý. „Říkal jsem si, že ať už střílel kdokoli, pořád na mě míří z nějakého výhodně položeného místa. Zvedl jsem ruce nad hlavu a šel pomalu podél pláže,“ řekl před pěti lety v rozhovoru pro Sunday Times. Až závěr historky dokládá, že dobrodruhem se asi nemůže stát úplně každý: „V příštích týdnech jsem se tam mnohokrát vrátil a nasbíral pořádnou kolekci zkamenělin.“

Po studiích začal Hadow pracovat pro mezinárodní organizaci IMG (zastupující slavné sportovce světa), a přestože měl úspěchy, propadal depresi, že marní život úřednickou prací. Polední přestávky trávil v knihovně Královské geografické společnosti a během jedné takové přestávky na oběd měl „zjevení“: „Ukázal jsem náhodně na jednu nepoužívanou zásuvku za mříží a řekl knihovnici, ať ji otevře. Ležela tam kniha od Bernharda Hantzsche, německého ornitologa, co první přešel Baffinův ostrov. Byl jsem v pasti. Ten den jsem dal v IMG výpověď,“ vzpomínal předloni v rozhovoru pro Geographical Magazine.

petr_hadow_2


Znuděný a oplakávaný

V polovině 90. let měl Hadow za sebou již jednu expedici do Grónska a nezdařený pokus o sólové zdolání severního pólu z amerického kontinentu, ale bylo to na otcově pohřbu v roce 1994, kde si přísahal, že nebude ztrácet čas otřepanými způsoby cestování. „Nestačí dostat se na pól, musím to udělat stylově,“ píše ve své knize Solo: The North Pole, Alone and Unsupported. Začal tím, že založil vlastní „polární společnost“.

Většina profesionálních cestovatelů financuje své cesty tak, že přednášejí, fotografují a všemožně publikují. Hadow v roce 1995 založil Polar Travel Company, první průvodcovskou společnost specializující se na polární cesty. A to přesto, že se mu nepodařilo na severní pól dojít sólově ani při druhém pokusu v roce 1998. Zafungovala ovšem zmíněná posedlost.

„Když jsem se ženou sledoval televizi, vlastně jsem se na ni nekoukal. Přemýšlel jsem – jak se dá ještě více odlehčit pánev? Když budu hořák zapalovat určitým způsobem, ušetřím tím palivo?“ Zároveň tahal po louce v rodném Dartmooru pneumatiky na provaze (simulace saní v těžkém terénu) s batohem plným kamení. Financováním domácnosti a výchovou dvou dětí byla pověřena manželka Mary, neboť Hadow ve volném čase objížděl jednoho sponzora za druhým.

Na jaře 2003 se sólo pochod – pochod není zcela výstižné slovo, neboť polárník cestou také lyžuje a plave mezi krami – na severní pól z kanadského území a zpět (mezi polárníky tato kombinace vyznívá asi jako pokus o zlezení severní stěny Eigeru v zimě bez rukavic) konečně podařil. Cesta měřila 675 kilometrů a trvala 64 dní. Ovšem chybělo málo a zase se nezdařila.

Těsně po dosažení pólu se prudce zhoršilo počasí a Hadow uvízl na devět dní ve stanu. Letadlu, které jej mělo v případě nouze vyzvednout, se nepodařilo vzlétnout. Svět oběhla zpráva, že polárník zřejmě umírá. Církev vyzývala k modlitbám za jeho záchranu. Hadow o tom neměl ani tušení – seděl ve stanu, máčel sušený chléb v horké vodě a příšerně se nudil.

„S něčím takovým, jako je několikadenní stanování, jsem přece musel počítat,“ píše ve své knize. Vždyť o té cestě přemýšlel deset let skoro každou volnou minutu.


Arktický praskot

Ten skutečný horor přišel o mnoho let později. Totiž s expedicí Catlin Arctic Survey, která si kladla za cíl změřit tloušťku ledového příkrovu. Odstartovala loni v únoru s téměř ročním zpožděním kvůli problémům s penězi. Hadow není jen cestovatel a klimatolog-amatér, ale i vlastní finanční ředitel a účetní, takže nakonec sehnal peníze od pojišťovny jménem Catlin a expedici po této firmě pojmenoval.

Několik posledních dní před odjezdem vůbec nespal, následkem čehož omdlel v taxíku cestou na letiště a skončil na pár hodin v nemocnici. Těsně po startu expedice nemohl několik dní popadnout dech a 500 metrů běžně zdolával tři hodiny. Nařídil si tedy den odpočinku a poté se konečně s fotografem a navigátorkou Ann Danielsovou pustili do plánovaných měření.

Pro tento účel vezli speciální radar, s nímž se na tiskových konferencích pokaždé rád pochlubil. Běžný radar na měření tloušťky ledu váží 130 kilogramů a potřebuje 200wattový zdroj energie, zatímco ten jejich vážil pouhé čtyři kilogramy, takže jej mohli táhnout na saních. K nim byl upevněn tak, aby se sám spustil několikrát za minutu, aniž by bylo třeba zastavovat.

Přístroj měl jedinou chybu – v teplotách okolo -35 °C selhával, takže členové expedice nejenže museli každou chvíli zastavovat, ale byli navíc odkázáni na ručně poháněnou vrtačku, s níž téměř každou noc až pět hodin v kuse hloubili díry do ledu a odebírali vzorky. „Vyhodnocování každého z nich je stresující – prostě na to nemáte náladu,“ svěřil se Hadow po návratu britským Timesům.

Nejkrušnější chvilku zažila výprava hned třetí noc po startu – chvíli po půlnoci se ozval ohlušující praskot a všude kolem jejich stanu se rychle šířily trhliny. Zbytek noci strávili na kře, která vypadala nejstabilněji. „K ránu se kra o velikosti ragbyového hřiště, na níž jsme původně kempovali, rozpadla na stovky kusů velké asi jako pingpongový stůl,“ vypověděla navigátorka Danielsová.

Kvůli podobným nehodám ztratila ona i Hadow na několik měsíců cit v konečcích prstů na rukou i na nohou (poškození nervů následkem mrazu), nicméně přivezli výsledky asi 1500 měření, jež se právě vyhodnocují. Letos se chystají expedici – s opraveným radarem – zopakovat.


Severní pól jako globální majetek

Hadow se v klimatických otázkách považuje za velmi informovaného laika. Je přesvědčen o tom, že tání ledů je dílem člověka, a chce přispět ke zpomalování oteplování země. „Severní pól je globální obecné vlastnictví a mělo by být chráněno na věčnost,“ říká. Sám sebe označuje za neformálního vyslance Arktidy.

Do konce života míní nasbírat co nejvíce konkrétních údajů a předat je všem relevantním institucím včetně NASA, protože jen polárníci k takovým údajům mají přístup. „Nemůžeme vědce platit za to, aby chodili čtyři měsíce po zmrzlém moři a potápěli se ve speciálním obleku,“ říká na svých přednáškách.

Ostatním lidem nenabízí nic kromě příkladu, že se svým životem mohou provést cokoli.

„Jsem si jistý, že se na mé počínání dívá jinak. Jeden je označí na naprosté plýtvání časem, jiný mě nazve šílencem a egoistou. Někdo možná řekne, že nic inspirativnějšího nikdy neslyšel. Bude v tom rozptyl široký 180 stupňů. Ale já nikoho inspirovat nechci, to jen ve mně hoří touha a já ji musím sledovat,“ píše ve své knize.

Pen Hadow (celým jménem Rupert Nigel Pendrill Hadow) se narodil v roce 1962 a vyrostl v Devonu na jihu Anglie. V roce 2003 došel sám bez jakékoli podpory na severní pól a zpět z Kanady. O rok později zdolal podobným způsobem pól jižní.

Kalorie

Na cestách jej nejvíce trápí touha po jídle. „Sním okolo pěti tisíc kalorií, ale spotřebuji sedm. Každých 75 minut hrábnu do chlebníku pro nějaký salám, oříšek nebo čokoládu,“ přiznává. Před expedicí se snaží nabrat co nejvíce kilogramů, aby měl z čeho hubnout. „Já a Renée Zellwegerová jsme nafukovací.“

 


S rodinou netelefonuji

V posledních letech s sebou nosí stále satelitní telefon. Nejčastěji posílá čerstvé informace členům týmu a správcům webové stránky. S rodinou naproti tomu mluví jen zřídka: „Není na to čas. Není čas na rodinu ani myslet, protože se zaobírám jen přežitím. A na ledové kře mohu ženě dost těžko pomoci s rozbitou pračkou.“


Synova fotografie jako test

Jisté pouto s domovem přesto Hadow na expedicích udržuje, a navíc využívá každou chvíli – fotografii synka, jak trhá narcisy pro matku. „Když mám nutkání přejít nějaký led, který se zdá být příliš slabý, vytane mi obrázek, jehož kopii vozím v saních, okamžitě na mysli. Pak vždy zastavím a zeptám se sám sebe: je to rozumné? Téměř vždy si odpovím, že nikoli.“

Text: Lubomír Heger

Foto: Catlin Arctic Survey

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


× 4 = dvacet osm

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups