PSYCHOLOŽKA OUTDOORU: Zamyšlení, proč vyrážíme ven
Proč jezdíme ven? Co nám to dává?
Každý sport nám poskytuje radost a dobrý pocit, že jsme pro sebe něco udělali. Tělo je evolučně uzpůsobeno k pohybu, ale hýbeme se málo či vůbec. Sport nám to pomáhá kompenzovat.
Osobně mne nikdy nebavily kolektivní sporty, ale chůze s těžkým batohem do kopce je prostě nádhera! Proč se mi ta námaha tak líbí?
Protože se hodí přesně pro vás. Nedá se totiž říct, který sport je nejlepší. Každý by si měl hledat přesně ten typ pohybu, který sedne právě jemu. Pro někoho je to běh, pro jiného třeba pádlování. A pozor, vše vychází z hlavy! Jako psycholožka bych řekla: hýbejte se, ale tak, abyste cítili harmonii těla a duše.
Kde se vzala moje obliba hor? Někde v raném dětství?
Psychoanalýzu bych do toho netahala. Člověk prostě hledá, zkouší různé sporty a postupně v něm krystalizuje zájem o nějaké odvětví. Hory vás prostě něčím oslovily, pronikly přes brány kontroly a zadrápkovaly se uvnitř. Možná jste jako novinář přesycen lidmi a v horách hledáte klid.
Outdoor jako útěk od společnosti?
Může to tak být, ale proč vás to vlastně zajímá? Důvod přece znát nemusíte. Venku je vám prostě dobře a něco vám to přináší. Je to čistě na úrovni emocí, rozum do toho tahat nepotřebujete. Proč se to snažit pochopit? Svým klientům často říkám, že emoce mají zvláštní logiku, kterou rozum nechápe.
„Srdce má své důvody, o kterých rozum neví nic,“ řekl už před třemi stoletími filozof Blaise Pascal…
Ano, je to přesně tak. Inteligentní a racionální lidé mají rádi věci pod kontrolou, a když to nejde, jsou z toho nervózní. Extrémní sporty většinou nedělají průměrní a „normální“ lidé. Lezení po skalách nebo třeba létání na padáku je doménou těch, kdo potřebují silnější zážitky než ostatní.
Horolezec Ladislav Kamarád tvrdí, že jsme „kompenzáci“. Kdo se škrábe na Everest, si tím prý řeší pocit méněcennosti a nedostatečnosti.
Na tom něco je. Komu se někde nedaří, ten občas hledá jinde oblasti, kde bude úspěšný. Ale vůbec to tak být nemusí, motivace může být i někde úplně jinde
Osobně miluju pocit, když se ztratím někde v divočině. Riziko, bloudění, žízeň, hlad, vyčerpání…
Mě by to nenadchlo, protože by tam nebyla postel a teplá sprcha. Každé ráno chodím běhat ven, protože běh není jen kmitání nohama – je to i kontakt s přírodou. Stačí mi běžet kolem Vltavy, ale úplně nejlepší je to někde v Jizerkách nebo v jižních Čechách. Jsou ale i lidé, kterým stačí běžet někde ve fitku na pásu. Pro vnitřní pohodu prostě každý z nás potřebuje něco jiného.
Láká nás ven i samota?
Ano – každý člověk potřebuje ulitu, kam si může zalézt a být chvíli sám. Průběžně bychom si ji měli vytvářet doma, ale v přírodě je samota prostě hezčí. Do hor většinou vyrážíme s blízkými lidmi, se kterými tam ale nutně nemusíme mluvit. Všimněte si, že v přírodě se často společně mlčí.
To je přesné! Jeden z nejsilnějších zážitků je společné mlčení u ohně!
Do přírody se chodíme vylaďovat a harmonizovat a k tomu potřebujeme klid. Pokud s sebou ven vezmete někoho, kdo pořád kecá, vůbec si to neužijete. Proč poslouchat plácání, kdo vyhrál fotbal a co uvaříte k večeři? Ale pozor, přírodu každý prožívá jinak. Když vezmete do hor skupinu turistů, někdo bude tiše mlčet uchvácen posvátností přírody a jiný řekne: „Hm, vysoké kopce… Není to tu špatný, ale pokec v hospodě by byl lepší.“
Čím se vaše centrum Vital Praha zabývá, pokud jde o outdoorové sporty?
Třeba analýzou takzvané laktátové křivky. Tohle vyšetření znají běžci, ale hodí se každému, kdo si chce zvyšovat kondici, třeba vysokohorským turistům. Poskytujeme i fyzioterapii a navrhujeme cvičení posilující určité svalové partie. Když třeba půjdete tři dny s těžkým batohem, potřebujete silné svaly zad a nohou. K tomu se přidává i úprava jídelníčku nebo psychologické poradenství.
S jakými psychickými problémy za vámi chodí lidé, kteří vyrážejí ven?
Někdo jezdí do přírody třeba i proto, že je nejistý v komunikaci a nedokáže se prosadit. Takový člověk se venku cítí dobře, protože ho tam nikdo neohrožuje, neztrapňuje, do ničeho nenutí a nehoní… Plachým lidem je v přírodě líp než ve společnosti. Jakmile mají nějaký problém, vezmou batoh a utíkají do hor. To jim ale komplikuje život. Outdoor je přirozenou psychoterapií, jenže se musí dělat rozumně. Setkávám se i s borci, kteří si stanoví nesplnitelné cíle: „Ujdu sto kilometrů, vylezu na vysokou horu…“ Když se to nepovede, někdy přichází pocit zklamání a následná ztráta motivace. Pokud nám něco nevyjde, míváme obavy, že to nevyjde ani podruhé. Strach z opakovaného selhání nás zablokuje a to je zásadní chyba. Platí to i v outdooru.
